Dar

Velká událost. Spousta lidí ve svém nejlepším oblečení, i když to u některých tak nevypadá. Stoly prohýbající se pod nánosem talířů plných sladkých zákusků či párků s hořčicí. Alkohol podporující zvyšující se hladinu hluku v místnosti. Příbuzní z pátého kolena, spoustu z nich vidím poprvé, podruhé či potřetí v životě. O čem s nimi vést rozhovor nevím. 

Všichni jsme se tu sešli kvůli tomu malému tvorečkovi, vždyť nemá snad ani pět kilo, nebo osm, co já vím o váze dětí ve třech měsících, který leží ve vedlejší místnosti, v kolíbce, cucá si palec a v klidu spí. Nenechá se rozhodit okolím. Závidím mu, já to nezvládla, po dialozích, respektive vyslechnutém monologu o výměně kyčle (teta Jana), promluvě do duše o mých tikajících biologických hodinách (děda Jaromír) a popisu správného postupu, jak udělat bramborovou kaši bez hrudek (tlustá osoba ženy, jejíž totožnost mi zůstala utajena) jsem zralá na prášky.

Je to tu vážně jak v úle, hučení, a všichni namačkaní jeden na druhého, proč stojí všichni tak blízko, volné místo k sezení se také hledá těžko, je tu teplo, začínám se potit. Nejraději bych poprosila Martina, abychom už jeli domů. Stejně je milý, že sem se mnou přišel, nemusel, jsme spolu teprve tři měsíce, nevyčítala bych mu to, ale potěšil mne tím, jsem ráda, že je tu se mnou. Vyhledám ho pohledem, vytuší to, podívá se na mne, usměju se na něj, posunkem naznačím, že za chvíli půjdeme, pochopí to, lehce kývne na znamení souhlasu a zase sklopí zrak ke sklenici s pivem.

Výročí

Kamínky odlétly desítky centimetrů daleko od pneumatik, pískot brzd její mazdy je slyšitelný až do nedalekého potoka. Celou cestu jela hrozně, a hrozně rychle k tomu, věděla to, ale když ona se tak těšila, nemohla se už dočkat. Dneska mají s Prokopem dvouleté výročí, dva roky co spolu chodí. Naplánovali si, že na její chatě stráví víkend, začnou romantickou páteční večeří a skončí lahodným nedělním obědem. Jedna z věcí, která je spojovala, byla láska k jídlu a vaření. 

Tak se vlastně seznámili, na kurzu, který ona vedla, bylo to zrovna pečení, v pečení je nejlepší, miluje buchty, dorty, různé muffiny, na tom se nejvíce vyřádí a vyblbne. Zaujal ji ve skupině ihned, a to nejen, že tam byl jediný muž, na kurzy pečení opravdu přijde chlap málokdy. To na kurzy pro začátečníky, či zabývající se zpracováním masa tam už je to lepší, ale jak udělat dobrou bábovku chlapi moc nebere, mužský je na sladké málokterý, ale Prokop naštěstí ano. Od začátku se jí líbil, chemie fungovala okamžitě. Vysoký, štíhlý, ale přitom svalnatý, lehce přes třicet, tipovala ho na bankéře, a jak zjistila později, nemýlila se. Při úsměvu se mu na pravé straně udělal malý ďolíček.

První schůzku měli už po druhé lekci, mimochodem v úžasné italské restauraci na Praze 6, Prokop byl muž činu, a teď jsou to díky tomu už dva roky, co spolu vařívají. Dohadují se při tom, baví se tím,  občas se vyhecují, že oba uvaří stejné jídlo, schválně, kdo ho bude mít lepší, prostě jako děti. A jak se u toho nasmějí, pustí si potichu jazzzovou hudbu, další jejich společná vášeň, načnou láhev dobrého červeného, a užívají si společný čas v kuchyni. Jinak ho trávívají zejména v posteli, ani po dvou letech se ho nenabažila, má na něj chuť kdykoliv ho vidí, a zdá se, že on taky.

Teď je páteční odpoledne, rozhodla se přijet dříve, zatopit v krbu, nachystat stůl, dát vychladit láhve vína, šampaňské určitě přiveze Prokop, však ji zná, že oslava bez bublinek je pro ni nepředstavitelná. Je zvědavá, jaký dárek si pro ni přichystal, vloni to byla třítýdenní dovolená na Maltě, páni to byla nádhera, snad nejšťastnější chvíle jejího dospělého života. Kdoví, co to bude letos. Určitě zase něco velkolepého.

Blíží se šestá hodina, ještě tu není, zase má zpoždění, ale ona je zvyklá, v krbu příjemně praská, nalila si sklenku cabernetu, začne vařit, alespoň budou mít pak více času jen na sebe. Krásně nazdobí stůl, sváteční bleděmodrý ubrus s fialkama, miluje fialky, stříbrný svícen po rodičích doprostřed, nové svíčky najít, připravit zapalovač, aby se pak zbytečně nehledal, naleštit skleničky, vyndat talíře, ubrousky, dochucovadla na stůl, příbory a je to. Nádhera, sama má ze sebe radost, tohle ji baví, patří to k jídlu. Jí se hlavně očima. A duší.

Na krb postavila broušenou vázu, aby byla po ruce, a pak si nezkazila ten romantický okamžik předání pugétu jejím hledáním. Myslí na všechno. Chce to mít perfektní. Těstoviny se vaří, dělá klasické špagety s boloňskou omáčkou, jejich jídlo, které mají při každé oslavě. Trne, jako vždy, když ji na něčem obzvlášť záleží, aby náhodou těstoviny nerozvařila, nepřesolila, či nezvorala omáčku, ochutnává, ale vypadá to, že je to výborné. Alespoň jí to chutná. 

Blíží se sedmá, už by se ale mohl objevit. No, nevadí, alespoň si dopije druhou skleničku, dá sprchu, obleče se. Černé krajkované spodní prádlo, včera koupené, jen pro dnešní účel, červené pouzdrové šaty, které tak těsně obepínají její ještě dost slušnou postavu, že si v nich musí připadat sexy, i kdyby nechtěla. Zvýraznit oči, rty jen lehce přejet leskem, stříknout voňavkou, projít dopadajícíma kapičkama, otočit se, znovu stříknout a zopakovat průchod tím deštěm. Vlasy projede kartáčem a doupraví prsty. Nazuje lodičky. A je připravena. Víkend snů může začít.

Píp. Esemeska. Prokop nedorazí. Jeho žena se vrátila dříve z lázní, nějaká viróza či co. Víkend se ruší. Nemůže za to. Moc se omlouvá. Ale Eva to musí přece pochopit. Líbá ji.

Vzdychne, se vztekem skopne lodičky z nohou až pod postel, bere láhev vína ze stolu, přitáhne si křeslo ke krbu, skrčí nohy pod sebe, přehodí na sebe deku, zahledí se do plamenů a ví, že takhle nakonec prožije ten úžasný víkend. Žádné procházky lesem, opřená o jeho rameno, žádné noční koupání v rybníce, žádný výlet na místní hrad, nic. Jen ona. Opilá, ubrečená, v křesle, vzpomínkama se užírající, litující se, nadávající. Hnusní ženatí chlapi. A hloupá zamilovaná ženská do jednoho z nich.

Ranní běh

Už roky si nemusím natahovat budíka. Moje vnitřní hodiny fungují spolehlivě. V 5:15 se uvnitř rozezvučí Už je čas!. Vstanu, všude šero, doma i venku, potichu, abych nevzbudila manžela, i když za to rozházené oblečení po místnosti by si to zasloužil, vždyť by ho neubylo, kdyby si to jednou srovnal, abych se hned po probuzení nemusela rozčilovat. Obleču se do běžeckého, natáhnu botasky a vyrážím.

Ranní běh mám ráda. Mám dvě pravidelné trasy, jednu pro všední dny, druhou pro sváteční. Dneska je sobota, takže to beru tou hezčí. Cesta vede do nepříjemného kopečka, pak se naopak hezky stáčí směrem k rybníku. Už začalo jaro, ale jenom kalendářně, teď po ránu je vidět na polích ještě tenká vrstva zmrzlého povlaku, krásně se třpytícího.

Denně deset kilometrů. Moje potřeba, jediný způsob jak nahodit motor, abych fungovala a vydržela celodenní zápřah. Pak přesun autem do kanceláře, tam nudná tvorba výkazů, oběd či místo něj vyřídit nějakou naléhavou pochůzku (návštěva zubaře, nákup letních kalhot, zaplatit složenky). Odpoledne opět zavřena mezi čtyřmi bílími zdmi. Večer přesun zpět, při cestě provést nákup v obchodním centru, kde trpím velikostí prostorů, šíří nabídky a davama lidí. Doma se najíst s mužem, zalézt do postele, usnout u knihy. 

Ano, takhle žiji, a proto, abych se z toho nezbláznila, běhám. Je to takové nabrání sil. Při běhu mám několik rituálů. Zastavit se u rybníka, skočit na pařez, pozdravit se s osikami, krásně se mi klanějí. U železničního přejezdu potkat dámu v černém s velkým černým psem. Po oběhnutí hasičárny se zastavit u vývěsky, kam se umísťují parte. A mohla bych pokračovat dál, ale nebudu, protože při dnešním čtení této tabule nešlo jen o součást joggingu.

I když jsem říkala, že je to jedna ze zvyklostí, tak popravdě čtu spíše věk mrtvých než ostatní informace. Když jsou tam samí stařečkové, tak jsem spokojená, a říkám si, tak to má být. Když jsou tam mladí, zuřím nad nespravedlností světa.

Dneska jsem koutkem oka zachytila jméno. Šimon Jíra. To je mi povědomé. Kouknu na věk - stejný jako můj - 35 - a v tu chvíli mi to docvakne. Můj první kluk. Čtyři roky - od patnácti do devatenácti - jsme spolu prožili, ty nejnaivnější, o to intenzivnější.

Tolik krásných vzpomínek, osmnáct knih k osmnáctinám, první milování u nich na chatě, nejhezčí pusa pod šeříkem, spousta hodin strávených diskuzí o surrealismu. Jízda na jeho motorce, přitisknutá k němu, že jsme pomalu prorůstali do sebe. Radost, že jsme se oba dostali na studia, jak jsme to oslavili na dovolené v Paříží, vše bylo úžasné. Rozchod vyplynul jen z vývoje nás samotných, nic jiného v tom nebylo, jen jsme si už nerozuměli. 

Od té doby jsme se stali spolužáky, a pak kolegy, a pak ztratili kontakt. A teď? Je mrtvý!! Nejdříve se probírá k životu moje praktická stránka - kdy je pohřeb, budu si moci vzít z práce volno, objednat  kytku, poslat kondolenci - zpět k tomu cáru papíru - infarkt. Infarkt? Tak mladý!

Stojím tu dobrých sedmnáct minut, pak se nohy samy nějak donutí k činnosti, musím se vrátit, jinak bude mít muž už starost. Po cestě se mi vybavují další naše zážitky se Šimonem, společné taneční, chození na ryby, kdy jsme jen mlčky hodiny pozorovali vlasec zda se pohne a vytvoří kruhy na hladině, jak mne s tak nesmírným klidem učil řídit auto, byl to skvělý kluk.

Před šesti lety se oženil, měl dvě děti. Ale málo času mu bylo vyměřeno. Sebestředně myšlenkami přejdu k sobě. Co kdybych před dvěma dny dostala černého Petra místo něj? Bylo by to možná spravedlivější, nemám děti, manželství je taky chladné, nic moc v životě jsem nedokázala a pochybuju, že se to změní.

Tak jsem doma, u branky. Hm, nemusela jsem chvátat, muž ještě spí. Dám si krátkou sprchu, udělám heřmánkový čaj, projdu francouzským oknem do dopolední zahrady.

Hodnotím svůj život. Bilancuji prohry a výhry. To dobré a to špatné. Ráno jsem si připadala docela spokojená, ale když člověk pohlédne do tváře konečnosti, vidí, jak moc času promarňuje. Budu muset udělat nějakou změnu. Konečně dát výpověď? Mohla bych si otevřít obchod, jak o tom sním. Odejít od muže a zahodit tak osm společných let? Ano, máme krizi, ale když budeme chtít, tak to zvládneme. Možná, že je načase pořídit si dítě, dát tomu životu to, co je jeho skutečnou náplní. Možná to je ono. Ale co když ne?

Kdybychom se se Šimonem nerozešli, mohla jsem se právě stát vdovou, v hlavě mít daleko smutnější úvahy. Tak dost, tohle nikam nevede, přestaň přemýšlet a konej, začni dělat něco užitečného....začni třeba snídaní pro manžela.

Obyčejná ženská

Odmala jsem věděla, že nejsem nic extra a že mne žádný dojímavý osud ve stylu Angeliky či Elizabett Benettové nečeká. Přišlo mi to samozřejmé. Úplně jsem se s tím smířila v první třídě, kdy mne soudružky učitelky na výletě zapomněly v jedné místnosti na zámku, žádný spolužák mne nepostrádal, až při odjezdu, při sčítání hlaviček - za tři hodiny - zjistily, že jim jeden školák asi chybí. Takhle důležitá jsem pro své okolí byla. 

Někdo, koho zaregistrujete, až když mu něco vypadne z tašky, jinak ani nevíte, že nějaká ženská jde po ulici. Mne netahali kluci ve škole za copy, nikdo mne nevycpával sněhem, jako starší mne nikdo nedoprovázel ze školy domů. Dělala jsem, že mne to nezajímá, takové hlouposti, kdo by chodil do kina na slaboduchou komedii, knížka je lepší společník. Ale před kým, nevím, vždyť se nikdo nezajímal. Jen Jarunka, moje duše od sousedů, s tou jsem si, když s rodiči - lufťáky přijela na léto, mohla popovídat. Před třemi lety jí operovali žlučník, muž se s ní rozvedl, taky to neměla holka nikdy jednoduché.

Přesto jsem doufala, že se to přes učňák (pamatuju na to utrpení v tanečních), nebo s příchodem do zaměstnání změní. Nezměnilo. Zůstala jsem stejná, tak co bych chtěla. V pozadí, prostě šedá šmouha na skle, kterou každý bez zájmu přehlédne, jen kouká na její mastné ruce, zda do kelímku dává dost salátu, aby ho o něco náhodou neošidila.

Kdybych to měla přenést například do válečného filmu (ty já moc ráda) - hrála bych bojovníka č. 19658, který v krvavé bitvě padne bez zájmu, divákovi ho není líto, nezajímá ho jeho osud. Tak to jsem já, takový je můj život na pozadí.

Celý život byl šedý, co barevného by se mi taky mohlo přihodit. Nuda, nuda, nuda. Narodit se, vychodit základku, dojíždět do učení do pět kilometrů vzdáleného H., práce v Jednotě, chození s traktoristou Pavlem, pak se - jak se to má - vdát, porodit dvě děti, dvacetiletý kolotoč kolem nich, počítání posledních let do důchodu.

Nebyla jsem nějak chytrá, normální holka se splihlými vlasy (alá mladá Veškrnová v Holkách z porcelánu), dlouhé ruce, tlustá stehna. Ne, brýle jsem naštěstí nenosila, to už by bylo příliš. I bez nich to stačilo bohatě. Tak co bych chtěla. Práci, muže, děti jsem měla. I tu bytovku jsme dostali, i ten pořadník na škodovku přetrpěli, jednou u moře i byli, tak co bych chtěla.

A teď mám doma jen stárnoucího navrčeného Pavla, v umaštěném triku, z pod kterého mu už třetí dekádu roste týden po týdnu větší břicho. Vařím, uklízím, peru, žehlím, drhnu záchod, poplivané zrcadlo nad umyvadlem od pasty, vytřu, smetu prach z poliček. Ani si toho nevšimne, ženské práce, to je samozřejmost, sedne, hodí nohy na stůl, natáhne se po ovladači, a chce jen jíst, pořád jen jíst. Stálo to všechno strachování, abych se mu líbila, aby mne vzal za ruku, na výlet za to, aby člověk dopadl takhle? To už je ale taky let, to vám povím, čas letí jako voda, pomalu, plynule, a přitom je to pádivá rychlost.

Kdybych se nevdala, tak bych teď byla v malé garsonce, krásně uklizené, žádné smrduté fusekle po zemi, věčně zvednuté prkénko na toaletě. Nebýt dětí, nestálo by za to trápit se s mužským. Chlapi jsou strašní slaboši, nakonec všechno zbyde na ženské. Nebo jsem jen měla smůlu, že na mne padl nějaký typický Pepa z HorníDolní, jenže co ty, na které čekala jen samota nebo nějakej ochlasta? Já si aspoň mohla zvolit, být ráda, že si mne za tím pultem vůbec všiml, a jak říkám, mám alespoň ty děti, ty za to stály.

Ty děti, Janička a Martínek, které už vylétly z hnízda, cestují kdesi po dalekých zemích, mám od nich leda pár slov v mobilu, občas pohled přijde poštou, na víc není čas, mami, pochop to, chceme si žít po svém...Jsem pro ně už jen vrásek nabývající ženská, která chodí do práce, doma napeče, večer se s tátou podívá na Bohdalku. A dost. Ale já si počkám, jestli mi to zdravíčko dopřeje, pár let, snad méně než více, i když při tom stylu, jak dnes mladí žijí, kdoví, a budu mít vnoučata, budou se mě držet kolem kolenou, budu si je rozmazlovat, toho mýho morouse se budou trochu bát, ale však děda musí být trochu ve vážnosti, však.

Jo, je pořád se na co těšit. Co víc by od života taky taková obyčejná ženská jako já mohla chtít.

Listonoš

Věnováno dědovi

Vyvěšená černá vlajka nad vstupem do místního poštovního úřadu hlásá úmrtí listonoše. Prosím, paní, zastavte se, pane, vy smekněte čepici, pomodlete se a zavzpomínejte na něj. Protože pan Lukáš si to zaslouží. Byl to hodný člověk, pracovitý muž, milující manžel a skvělý otec čtyř dětí. Nemusel odejít takhle mladý, jenže to víte, jsou sedmdesátá léta, není zvykem běžet s každou bolestí k lékaři.

A kdy si na to najít také čas, že? Jsou žně, pak zase má kůň něco s kopytem, je potřeba zasít obílí, nasušit otavu, do toho v práci než si ráno roztřídí psaní a balíčky, pro tři vesnice a pár samot, to chvíli zabere, a kolik je to kilometrů, denně, a jak těžká kabela se nosí, a pronosí. Navíc, nikdo jiný zde není, vše leží na jeho bedrech, za třicet let se nestalo, že by do práce nepřišel, to je nepředstavitelné. A hlavně pan Lukáš se nemocnic opravdu bál. Nedokázal to překonat, nikdo ho nepřemluvil, poslední dny už s ním musel chodit nejstarší syn, podpírat ho, v podstatě roznášet místo něj.

Jenže, ať se bráníme, jak chceme, stejně svému osudu neutečeme, po sobotní roznášce se dovlekl domů, už bolestí beze smyslů, co měla chudák nešťastná jeho žena dělat? Zavolat doktora, i přes jeho protesty. Celý zbytek života nebude vědět, zda udělala dobře, chtěl přece umřít ve své posteli, doma; jenže tam mu dali alespoň morfin, moře morfinu, protože rakovina byla už v celém těle, vlastně v nemocnici byl jen jednu noc, tak moc rychlý to bylo. Jak má člověk poznat správné rozhodnutí?

Krásný černovlasý chlap se zdrženlivým úsměvem na rtech. Teď leží v rakvi. Před týdnem vám přinesl důchod, dopis, čerstvé noviny. Ale především si s vámi popovídal, vy jste mu dali svoje páteční vdolky, s povidly a tvarohem, které pan Lukáš tak měl rád. I když měl naspěch, nikdy to nedal znát, prohodil těch pár frází, co se tak říkají, ale tím, že je myslel opravdově, to vlastně už fráze nebyly. Možná proto byl tak mezi starousedlíky oblíben.

Proto je dneska na jeho počest pošta zavřena, a bude i nadále, protože jiný pošťák ve vsi není, a než bude post obsazen, potrvá to. Ale už nikdy to nebude stejné. Bude to nevlídný mladý muž, který bude hudrovat, že nemáte na halíř přesně připravené peníze za noviny, a vy budete v duchu říkat, jó, to pan Lukáš, dej mu pánbůh lehký nebe, to bylo jiný, ten pro nás měl vždy jen vlídná slova a pochopení. Tohle vydrží tak deset, dvacet let, pokud budu přehánět, pak se i na pana Lukáše pozapomene, tak jako na každého. Všichni jsme v práci nahraditelní.

Jen za řekou, v té chaloupce se zelenýma vratama, kde žije jeho žena a děti, se na něj nezapomene nikdy.

Na poště

Přenesla váhu na pravou nohu, je zpocená, cítí kapičky potu mezi prsy, na krku pod vlasy taky, kola v podpaží jsou dokonce viditelná. Popruh černé kabelky se zařezává do ramene, igelitka, vlastně dvě igelitky v sobě, to aby vydržely uši tu tíhu, s nákupem se jí lepí na lýtka, jak ji jimi svírá. 

Stojí tu snad celou věčnost, ví, že se hrbí, ale nemůže si pomoci, připadá si jako malý capart, který není schopný chvilku být v klidu, ale nemůže si pomoci. Před ní je ještě osm lidí, za tu dobu, co v této frustrující frontě trpí, stihla paní na přepážce obsloužit pouze tři, opakuju tři! lidi. 

Nejraději by odešla. Je jí to dlouhé, je tu dusno, všude okolo tak divný lidi. Jenže nemůže, dneska je poslední den, kdy si může ten doporučený dopis vyzvednout. Už takhle to odkládala až do nejzazšího možného termínu. Nejraději by si to psaní nevyzvednula vůbec, jenže ví, že je to neracionální, že to nejde, je dospělá ženská a tohle musí zvládnout. 

Přejíždí pohledem po místnosti, aby si ukrátila to čekání, všude oranžová barva, pár modrých trumpet na zdi, šklebící se panďulák z papundeklu, támhle po pravé straně skříňky k pronajmutí, hned vedle se nachází výdej balíků, tam zrovna nikdo není - škoda, že nepotřebuje tam, měla by to už vyřízené. Na opačné straně trafika, vystavená DVD s romantickými filmy a kdejaká Vlasta, Tina, Katka, Claudia, nikdy nepochopila proč těm časopisům musí dávat ženská jména.

Dělá prostě cokoliv, aby se rozptýlila a nemusela myslet na obsah dopisu, tak se ho bojí, tak se ho děsí, na druhou stranu ji tak vábí, láká. Vypadá to, že fronta postupuje, už vidí paní - nakonec je to nějaká mladinká slečna - za přepážkou, babička platí zelenou složenku, tak teď pán posílá něco letecky, a už bude na řadě. Ach, prosím, ať to vydržím, a nesložím se tady, snaha o modlitbu probíhá.

"Dobrý den." Odpoví stejně, vyndá papírek, který už deset dní tíží její peněženku, spolu s občanským průkazem ho přisune skrz malý otvor, a čeká. Dívá se na úřednici v bílé halence, jak se přehrabuje v přihrádce. Spatří dopis dříve než ona, je to pochopitelné, ví, jak má vypadat. Už ho taky objevila, přinesla, dala podepsat převzetí a teď, teď to přijde - bere ho do ruky, cítí tu jeho tíhu a vlastně lehkost, protože jí dává volnost.

Svobodu od záletného manžela, který se po deseti letech rozhodl odejít za mladší, naivnější holkou. Definitivní potvrzení konce jedné lásky. Zatlačí do těch těžkých dveří, venku začíná pršet, ach, to se bude lépe dýchat, ale jí už se vlastně dobře dýchá teď, protože je rozvedená, má to fyzicky v ruce doloženo, je to zase jen ona sama, je sama sebou...a jednou bude moci být zase s někým šťastná. Vykročí po chodníku, deštník nepotřebuje.

Léto na plovárně

Mladá pružná těla zahalená v nepatrném kusu leské látky, pokožka se třpytí, jak se na ní kapky vody nechávají laskat slunečními paprsky. Jak ta kůže vybízí k namlouvání, k pohlazení. K lásce. Všichni ve vodě, házení míčem, letmé, jakoby náhodné, doteky, doteky ukryté pod hladinou.

Bezstarostnost, měsíce volna, celé dny nic nemuset. Stačí popadnout ručník pod rameno a vyrazit. Ležet, namazat se krémem, opalovat se. Každý den přečíst knihu. Vyjet brzy ráno, na kole, je to pět kilometrů, celý den tam strávit, vrátit se až večer po nočním koupání. Příjemně unavená, zabořit se do peřin, poctivý spánek, a po pár hodinách znovu.

Smát se s kamarádkami, ničemu konkrétnímu, jen té lehkosti bytí, volnosti. Navázat lehký flirt s tím krásně opáleným klukem, co prodává zmrzlinu v kiosku. Jíst jablko či po plavání doplnit energii tatrankou, která se během hodin ukrytých pod cípem deky roztála, čokoláda teče, ale chutná to výborně. Dojít si ke stánku koupit oranžádu, ach, jak ty bublinky štípou v nose. Vlnící se modrá hladina. Rozpalující paprsky. Smích. Mokré polibky, chuť okusit něco víc....

Takhle mám v hlavě zachyceno loňské léto. Byla to úžasná doba, vše je bez problémů, vše je lehké, vše je samozřejmé. Sluncem pozlacený čas.

Škoda jen, že letos už se mne to netýká.

Mohlo tomu tak ale být, kdybych přece jen měla vloni trochu rozumu a nebyla až tak lehkovážná, protože teď se rok s rokem sešel, ostatní kamarádi užívají poslední prázdniny před maturitním ročníkem, a já místo nabírání bronzu jsem nevyspalá z nočního vstávání k dvouměsíčnímu oslintanému miminu, které mi zbylo "na památku" na ty nádherné časy. Ach, kdybych nebyla tak lehkovážná, mohla jsem se právě cákat ve vodě s ostaními, a ne teď krmit vřeštící dítě a mít zničenou budoucnost.

Ba ne, tohle není skutečnost. To je situace, kterou bych teď žila, kdybych nešla na potrat. Jenže  jsem šla. Doma to bylo šílené, mít dítě v sedmnácti nepřicházelo v úvahu.

Ve skutečnosti trávím léto jako každé předchozí, jsem opět na plovárně, ležím na dece, vidím zapadající slunce, čistou vodu vybízející ke kraulu, jakoby se nic nezměnilo, jen že jsem o rok zestárla. Ale tak to není, už nejsem nevinná, nedokážu se veselit s ostatními. Část mne umřela spolu s plodem. Celý zbytek života už budu částečně mrtvá, protože....protože.

Třešeň

Krásný strom; nízký kmen, silné větve, rovnoměrně rozděleny na všechny strany, tvořící nádhernou korunu, a ty třešně, které plodí, jsou sladké jako lízátka. Ještě hezčí je cesta, která k němu vede. Přirozeně se objevila pod roky trvající chůzí statkařů; udusaná zem, zelená tráva, vine se kolem polí, jemná kvítka při mezi ji obklopují.

Ale nejkrásnější jsou vzpomínky vztahující se k tomu místu. Dětsky letní. Jdu, po pár metrech už běžím, cestičkou, můj malý psíček letí daleko přede mnou, růžový dlouhý jazyk mu visí z tlamy, pomalu až k tlapkám. Sněha. Tak se jmenuje.

Byla to malá chundelatá kulička, když jsem ji poprvé držela v dlaních, celá se chvěla, srst bílá jako sníh. Proto to jméno, kombinace sněhu a něhy, bylo mi devět, nechtějte po malém dítěti větší invenci. To, že si barvu nevinnosti nikdy dlouho neudržela - milovala ráchání v bahně, neomylně při běhu skočila do všech louží - jí nic neubralo z její krásy. Byla poslušná, každý si rád hladil její kožíšek. Prostě Sněha.

Tak takhle jsme spolu chodívali, kdykoliv jsem vyšetřila volnou chvilku, tou cestou na sad, na úplný konec sadu, kde se nenápadně krčila moje třešeň. Vyšplhala jsem po kmenu, vyhoupla se na první větev, přelezla na druhou, kde se nacházelo moje místo; moje místečko, moje útočiště, moje oáza. Moje skutečné já.

Tady jsem snila o tom, že když vydržím ještě pár let, konečně se dostanu za hranice vesnice, do města; o tom, jak nebudu muset považovat za nejvyšší luxus oblečení po tetě z Hradce; o tom, jak nebudu muset strávit denně deset hodin ve čvachtajících holinkách. 

Půjdu na internát, prosadím si uměleckou školu, budu studovat malbu, na zemědělku mne nikdo nedostane. Mám dost kydání hnoje, krmení hus, sušení sena, plahočení se za pluhem při sbírání brambor. Ale tohle se dá ještě zvládnout, protože zvířata miluju. Všechny naše ovce, husy, býka, kachny, králíky, prasata, i starého šedomodrého kocoura. Tvrdá dřina se dá totiž vydržet, o němé tváře se člověk musí postarat. 

Jenže ta uzavřenost myslí ne, doma nemáme skoro žádné knihy, čtení zabírá čas a oblbuje, podle našich. Takhle oni mluví a hlavně myslí. V tomhle žít, víte, jak je to těžké? Snad i tohle bych ale zvládla, obešla se bez toho, ale když k tomu připočtu to, že rodiče na mne nepromluvili vlídné slovo, jen samé úkoly vycházely z jejich úst; dones vodu prasatům, vyčisti kotce, posbírej vejce. 

Harmonie, láska, pohlazení drsnou rukou máminou po vlasech bylo ve skutečnosti to, po čem jsem toužila, i když tenkrát bych to nepřiznala ani kdyby mne natahovali na středověké mučící nástroje. Dneska už to klidně odhalím, protože to nic na skutečnosti nemění. Nedostávalo se mi toho, ať jsem o tom mluvila či nikoliv.

Proto miluji svoji třešeň, můžu zde snít, koukat do dálky, nikdo mne skrz husté lístky nevidí. Pozorovat podzimní strniště přes které se valí chuchvalce slámy, letní pole plné klasů žita, zimní sněhovou peřinu, která dává načerpat půdě novou sílu, nebo zjara probíjející se rostlinky skrz hlínu; vidím možnosti, příběhy, ubíhající se čas, měnící se krajinu, vývoj, posun kupředu.

Je to vážně krásný strom. A teď ho musím pokácet, je nemocný, umírá, nemůžu ho nechat déle trápit; odchází spolu s ním můj svět. Můj vysněný svět, který se nikdy nestal skutečností, ale alespoň byl zachycen v kůře tohoto stromu.

Školu jsem si samozřejmě neprosadila, rodiče to nepovolili, kdo to kdy viděl, aby holka ze statku šla studovat patlaniny?, musíš dělat něco pořádného, takže zemědělka, pole mi byla určená, smířila jsem se s tím až ve čtvrťáku, těsně před maturitou. Sněhu zajel před třemi lety traktor, už chudák špatně slyšela i viděla, nešlo tomu zabránit, pohřbila jsem ji u našeho stromu, u té naší třešínky, která plodila tak dobré chrupky, protože vím, že tady snila se mnou.

Rány sekerou dopadající do umírajícího těla stromu mne zasahují jako by patřily přímo mně. Přinášejí ale i úlevu, jako by zároveň přetínaly provaz, který mne váže k tomuto místu.

Moje sny byly potlačeny, pes tleje pod zemí, jen ta třešeň mne tady pořád držela. A i ta odchází. Jenom já tu stále zůstávám. Teď už sama, možná dozrál čas začít konat, dřív než mne tu také něco převálcuje či se rozestůňu ubíjejícím průběhem svého bytí.

Strom je mrtev, ať žiju já.

Alain de Botton: Umění cestovat

Začalo léto, doba dovolených, prázdnin, volna. Taky máte chuť na pár dní opustit každodenní stereotyp a uvidět něco nového? Nové krajiny, nové lidi, nová místa, nové zvyky? Načerpat z cest energii, motivaci, inspiraci? Prostě cestovat. Anebo naopak jste nemocní, nemůžete z nejrůznějších důvodů odjet, ale o krásy cest nechcete přijít? Nebo jen chcete sáhnout po dobré knížce a počíst si?

Pokud alespoň jednou kladně zakývete hlavou, tak se vydejte do knihkupectví a v regálech hledejte Umění cestovat od Alaina de Bottona.

Kdybych měla o knize říct něco jednou větou, pomohla bych si trošku názvem známého filmu a řekla bych vám: Všechno co jste chtěli vědět o smyslu a významu cestování, ale báli jste se zeptat (nebo vás to ani nenapadlo). Podle mne tato věta dokonale vystihuje knihu. A vlastně by nebylo třeba nic dodávat, ale přesto tady máte pár podrobností.

Kniha je rozdělena do pěti kapitol, přičemž se první čtyři člení na dvě podkapitoly. Vždy se na začátku dozvíte kam se v té které části vydáte a která osobnost bude vaším průvodcem. Přestože je text rozdělen do kapitol, knihu vnímám jako román.

Dočtete se o životě Wordswortha, Edwarda Hoppera či např. Alexandra von Humboldta. Botton využívá úryvky z dopisů, cituje básně, popisuje obrazy. Dozvíte se spoustu informací, například o Flaubertovi, jak moc miloval Egypt. To je hlavní náplní první části kapitoly, v druhé se autor zaměřuje na sebe, na své prožitky a své vnímání. Místa, na která se při četbě vypravíte jsou také různorodá - od Madridu přes Skalisté hory a Barbados třeba do Londýna.

Každá z pěti částí mne něčím zaujala, např. problém venkova versus město byl velmi zajímavý, závěrečná kapitola věnovaná tomu, že nemusíme cestovat, jen koukat kolem sebe - vždyť je toho tolik, co nevidíme a vnímáme jako samozřejmost. Autor rozebírá význam cedule na letišti, jak se liší od těch, které přinášejí stejné informace, jen v jiné zemi - všimli byste si toho vy, zaujalo by vás to? Tato kniha vás to naučí.

Kniha obsahuje řadu pasáží, které by stálo za to si podtrhat, vypsat, ale hlavně zapamatovat a - teď přijde to nejtěžší - zabudovat do naše myšlení. Ostatně o tom mluví i sám autor:

Jsme schopni docela dobře vidět krásu jen tím, že otevřeme oči, ale jak dlouho si tu krásu udržíme v paměti, bude záležet na tom, jak vědomě a úmyslně ji vnímáme.

Takže vnímejte všechno, co vám okolní svět nabízí, tato kniha vám bude dobrým pomocníkem.

Verdikt: Doporučuji. Inspirativní a čtivá kniha.

Kniha: Alain de Botton - Umění cestovat

Rok vydání: 2002, česky: 2010. Originální název: The Art of travel

Pod duchnou

Mám narozeniny! První co mne po probuzení napadne. Už mi je pět – celou ruku musím nastavit, když to budu chtít někomu ukázat. Tak jsem velká!

Jsem u babičky. V její posteli, úplně ztracená pod těžkou duchnou. Vykouknu a vidím vrásčitou postavu v květované šatovce jak zatápí v kamnech. Ohlédne se na mne, usměje se a hned dává ohřát mléko. Je čerstvé, dnešní, od sousedovic krávy. Normálně je to moje práce přinést ho, ale když mám dneska ty narozeniny, tak jsem si mohla přispat. Dává ho do speciálního hrnce, který je jen na mléko. A musí se do něj dát i voda. A pak hezky zapíská, že už si jako můžu nasypat kakao do hrnečku.

Je konec léta. Sestřenky už odjely, jen já tu zůstala. Jsem tu ráda. S babičkou mi je nejlépe. Po snídani  zaděláváme na lívance, které jsem si poručila, když už mám dneska ty narozeniny.

„Babi“. Nemusím říkat více, rozumí mi. Je jediná, které nevadí, že moc nemluvím. Všem se smíchem říká, že až budu chtít, tak se rozpovídám, prý až to bude ostatní mrzet. Je hodná. A má pravdu.

Dojde pro kapesníky. Jsou krásně vyžehlené a voňavé. Ráda si s nimi hraju, vydržím to celé hodiny. Z velkých vyrobím rodiče, z malých děti.

Odpoledne jdeme do obchodu. Pyšně nesu síťovku a s obavami pořád poočku pozoruji pytlík mléka, abych ho neprotrhla, jako minule. Jen co vybalíme nákup, zvoní telefon. V tu chvíli jako by se vzduch zastavil. Může se vzduch zastavit?

Babička jde do vedlejší seknice ho zvednout, já jí jako obvykle v patách. Nerozumím, co povídá do bílého sluchátka, jen ji pozoruji. Jak se jí mění obličej, jak mi stárne před očima, vidím slzy na tvářích. Pak položí sluchátko zpátky na vidlici a otočí se ke mne. "Maminka mi umřela, Betynko." Nějak nechápu, moje maminka, ta krásná paní? Ale ne, to je moje maminka, tvoje další babička. Moc to nechápu, ale trápí mne, že je babička smutná a pláče.

O 25 let později
Opět slavím narozeniny. Jsem ve stejné místnosti jako před lety. Sedím na posteli. Duchna přehozena. Nikdo pod ní už roky nespal, potřebuje vyvětrat, je zatuchlá. Přesto ji rozestýlám a uléhám pod ní. Dneska už je to moje peřina, moje seknička, babička umřela před osmi lety, odkázala mi ji. Ale já tu nikdy od její smrti nebyla. Nikdy jsem tu nebydlela. Co na vesnici? Byla jsem mladá, studovaná, chtěla dělat kariéru, vdát se, žít ve velkoměstě.

Jenže osudu neutečeš. Práce mne nebavila, muž mne opustil, peníze došly. Jsem sama, tedy ne úplně, pohladím se po vystouplém břichu, už za pár týdnů na to budeme dvě. Budu mít dcerušku. Vím, že se nám tady bude líbit, budeme si tu určitě krásně žít, jako kdysi já s babičkou. Moc tomu nerozumím, proč jsem se takhle rozhodla, je mi smutno a pláču. Pomalu se skrz slzy začínám lehce usmívat, dochází mi to, vracím se domů.

Splněný sen

Vždycky jsem věděla, že budu mámou. Už jako čtyřletá culíkatá holčička, která si hraje s panenkami, jsem tušila, že jednou mi v břiše vyroste nový život, že budu vozit kočárek, nakupovat dupačky, zažiju ten pocit, kdy mne miminko poprvé chytí za prst. 

Kdybych měla přítele v osmnácti, šla bych do toho hned tehdy. Tak moc jsem po dítěti prahla. Bezesné noci, věčná únava, bolest prsou při kojení, strie na břiše. I na tohle jsem se těšila, až mi to přišlo nenormální.

Sen se mi stal skutečností, a jak to tak bývá, není to zadarmo, naopak velmi vysokou cenu si vyžádal.

Před dvěma hodinami jsem bezproblémově porodila úžasného tříkilového chlapečka. Jak nádherně vypadal s tou jeho pomačkanu rudou tvářičkou! A přesto se z něj nedokážu radovat. 

Doufám, že je to jenom prozatím. 

Můj muž minulý týden zahynul při autonehodě, na dálnici, když jel z poslední služební cesty domů, aby už byl jen se mnou. Kdybyste mi dali na výběr mezi životem nenarozeného dítěte a záchranou mého muže zvolila bych manžela, sobecky, protože je mojí součástí, protože je moje opora, protože ho tak moc miluju. Přestože vím, že on by volil obráceně - život dítěte.

Tak se na miminko těšil, plánoval, jak mu vyřeže kolíbku, bude ho učit jezdit na kole či plavat. Když se dozvěděl, že mu dám syna, neviděli jste krásnější oči, s jakou láskou a vděkem se na mne od té doby díval. 

Oba jsme byli nadšeni a prožívali nejnádhernější časy. Absolvoval se mnou všechny ultrazvuky, všemožná vyšetření, dokonce sám navrhl předporodní kurz. Vymalovali jsme pokoj optimistickou žlutou barvou, nakoupili hračky. Podnikli poslední výlet, protože jsme věděli, že až budeme tři, moc času na sebe mít nebudeme. Prostě jsme si to užívali, vychutnávali a nemohli se dočkat příchodu toho malého tvorečka, který bude naší sloučeninou.

Nedovedla jsem si představit nic, co by naše štěstí dokázalo pokazit, podle vyšetření bylo děťátko v pořádku, já se také cítila dobře, vše bylo naprosto fajn. 

A pak...

A pak stačí silný déšť, špatný stav vozovky, nezkušenost řidiče protijedoucího vozidla, jedna minuta, jeden náraz plechu, jedna srážka, a můj svět se rozpadl. 

Jak se teď radovat z prvního zoubku, z prvního úsměvu, z prvního krůčku? 

Jak, když se musím radovat za dva, i za něj? 

Jak ho naučím říkat slovo táta?

Jak jen tohle zvládnu?

Neosvětlená ulice

Posledních devětsetpadesáttři nocí jsem pořádně nespal. Jsou to téměř tři roky a já si pořád vyčítám, že jsem ji tu noc nešel doprovodit až ke kolejím. Jenže ona si nedala říct, že je to kousek, ať si nedělám starosti. A že mi ujede poslední tramvaj. Tak rád bych se jí teď omluvil, že jsem s ní přesto nešel. Tak rád bych k tomu dostal příležitost.

Ten osudný den, který změnil úplně všechno, byla sobota pátého února, krásně sněžilo a my měli pětiměsíční výročí naší známosti. Byl to pro nás oba první takhle dlouhý vztah, ještě jsme se vezli na vlně zamilovanosti, užívali jsme si vzájemné blízkosti a objevování, co všechno takové chození přináší.

Na oslavu jsme si naplánovali procházku podél Vltavy, a pak jsem ji jako překvapení vzal do takové malé útulné restaurace. Stolek v rohu, modrý kostkovaný ubrus, připravený sekt. Přípitek, dobře okořeněné jídlo. Mluvili jsme málo, stačily nám úsměvy a dívat se druhému do očí. 

Vydrželi jsme tu do zavíračky, bylo nám tu pěkně, bublinky nám stouply trochu do hlavy, ale především přítomnost toho druhého nás omamovala. Cesta tramvají, propletené ruce, polibky, tak tedy ahoj, a pak dej vědět, že jsi dorazila na kolej. Už mi to jede, závěrečná pusa, následuje stisk ruky, dveře se otvírají, nastupuju, naposledy se otočím, zamáváme si. Než tramvaj zabočí ještě stihnu zahlédnout kus hnědého kabátu, jak se Klárka pohnula směrem k ubytovně, černé vlasy zvýrazněné sněhovými vločkami, pane bože ta je krásná, proběhne mi hlavou. 

Za půl hodiny jsem dorazil domů, příjemně unavený, usnul jsme hned. Do neděle jsem se probudil radostně, nádherné vzpomínky na včerejší večer nemohly jiné procitnutí ani dopustit. Ze zvyku jsem si ještě v posteli přečetl nové zprávy na mobilu. Klára nepsala, tak jsem ji poslal nesmyslnou a naivní říkačku - to ještě z toho včerejšího pobláznění - a až se můj brouček probere ze snů, ať se ozve.

Neozvala se. Už nikdy. Nikdy na kolej nedošla. Stopy po ní zapadaly sněhem. Spolubydlící myslela, že je se mnou, tak ji nehleda. Pak si to dovedete představit. Zuřící, brečící, trpící, nechápající rodiče. Policie, výslechy, pátrání. Chaos, zmatek, nervy tečou, slzy, výčitky. Nepřineslo to nic. Tři roky a stále pohřešovaná, pravděpodobně mrtvá.

Co se mohlo stát? Proč zrovna ten den se rozbilo osvětlení a po cestě ke kolejím nesvitily lampy? Proč jsem se nechal přemluvit - hlavně z pohodlnosti, abych s ní nemusel?, vždyť šlo o pár desítek metrů. Proč se zrovna v tu chvíli tak rozpadalo, proč jiní lidé na ulici nebyli? Proč, proč, proč....

V tu chvíli a v následujících dnech a týdnech se vám hlavou omílá pořád dokola dvacet otázek, na které nemůžete naleznout odpovědi. Protože prostě neexistují.

I když vezmu celou vinu na sebe -  což také dělám - ničemu to nepomůže, naše životy to nezlepší. Stále budeme žít, každý den vstaneme za účelem plnění nesmyslně nutných úkolů, musíme.

Trvalo mi než jsem se nějakým způsobem dovedl vrátit do normálu, chodit na přednášky, na pivo s kamarády. Rok, dva, asi tak. Dneska už mám i přítelkyni, ale moc nám to neklape, nejsem k ní otevřený, ví, že se něco stalo, ale skutečný příběh nezná. Copak se o tomhle dá mluvit?

Pak je tady něco, co bych nemohl říct před nikým nahlas, byl bych za špatného. Jsem na Kláru totiž naštvaný. Protože mi vlastně zničila život, protože nemůžu žít spokojeně, ona je - nebo spíše není - ale já jsem tady, existuju tu, a i kdybych chtěl být šťastný, tak nemůžu, protože pokaždé, když je mi krásně, tak mi před očima vytane její postava v hnědém kabátě a zasněžených vlasech jako výčitka.

Střípky

Kotva

Potřebovala bych se ukotvit, chci přístav, chci záchytný bod, který mne vždy přivede domů – kde je můj maják, aby mi ukázal cestu? Proč ani s přibývajícími léty nejsem klidnější, stálejší, jistější si, proč je to naopak? Čím dál více nerozhodnosti, nejasností, nejistoty.

Začarovaný kruh

Sundala jsem si brýle, promnula oči, ach, jsem unavená. A ty si jen tak sedíš vedle a  klidně se ještě ptáš čím? Přála bych si, abys to věděl, abych ti nic nemusela vysvětlovat, aby jsi mi rozuměl beze slov. Proč to nejde, proč to neumíš, proč ti musím říct, že mě trápíš ty. Protože, kdyby jsi mi rozuměl, tak bys to nedělal.

Sbírka

Ale ne, už zase. Na rohu stojí dva dorostenci a snaží se vybírat na dětské domovy, stavbu afrických škol, boji proti rakovině. Dejte dvacku, dostanete samolepku, odznáček, letáček, ale hlavně si odnesete pocit, že děláte něco dobrého, že pomáháte, uspokojíte svoje černé svědomí, že jste právě nechali v obchodě dva litry za páté rifle, které nepotřebujete. Přesto je to nepříjemné, člověk nemůže přispět na vše.

Cestou 

Jak to ten čas promění. V jednu chvíli sedíte ve Starbucks v křesle. Popíjíte kafe z mega hrnku a ve druhé jedete metrem na Roztyly pro něj. Stačila jedna esemeska obsahující pozvání na víkend.

 

Je sobotní ráno, doprava jezdí sporadicky, tak čekám trpělivě na spoj. Sluníčko začíná vysvítat, bude krásný den. Mám z toho radost, těším se, že prochodíme Prahu. Nebo alespoň malou část z ní. Rozepnu zip na tašce a vytáhnu knížku. Je útlá, malá, tmavomodrá. Petr Borkovec a jeho zápisky z berlínského a francouzského pobytu. Je to úžasná kniha. Občas vůbec nechápu smysl, občas mne to nudí, občas bych zabíjala, pro to mít schopnost vytvořit taky tak krásné věty. Třeba: Tlusťoch kropí řeku chlebem, ze kterého sám ukusuje. No není to nádhera? Kropí řeku chlebem. Dokonalost. Schozená tlusťochem.

Otevřu na padesátésedmé straně a pokračuji ve čtení. Samozřejmě jen se začtu, tak autobus zastavuje přímo přede mnou. S povzdechem tedy nastoupím, usadím se, jedno kam, sledovat krajinu nehodlám, pokračuji ve čtení. Takto s hlavou skloněnou nad stránkami přestoupím na metro, pak z metra do metra a jedu jednu, dvě, tři, přestanu počítat, raději. Stanic je spousta. Jedu pozdě, už na mne čeká.

Přejídání se

Ležím na posteli. Je mi těžko. Ne, to není dostatečně výstižné. Je mi zle, na zvracení. Břicho nafouklé, sladkost v puse. Zase jsem se přejedla. Fyzicky opravdu na blití. A duševně ještě hůře. Výčitky, že jsem do sebe dostala dva pytlíky gumových bonbonů, devět makových buchet, jablko, slané tyčinky, sýrovou housku. A to vše během hodiny. Nevím, proč se takhle trestám, proč si nemohu poručit. Trpím tím.

Co mne zahřeje?

Jednoho chladného březnového rána, při cestě do školy, je nám všem zima, Lidka povídá: Vás dva hřeje láska, mne kila a tady Aneta…nedopovězeno, nedořečeno, nechat to vyznít  do ztracena, přesun k jinému tématu. Ani mládí nemohla říci, byla jsem tam totiž nejstarší. Nebylo co říct. Já nemám nic a nikoho.

-------------------------------------------------------------------------

Kdysi rozepsáno, někdy možná něco z toho bude dopsáno. Spíš ne, ale kdo ví. 

Momentální postřehy, zápisky, zachycení situací. Událo se něco z toho? Sotva. Autorka v textech občas je, občas není. Nesnažte se rozpoznávat, kde ano a kde ne, bylo by to marné hledání.