V lázních I.

Příjezd 

Když ve čtyři zazvonil budík, bylo to kruté. Necelé tři hodiny spánku jsou málo. Ale zato si můžu sama. Kdybych včera rychleji zabalila a nekoukala až do noci na deset kanálů olympiády, vstávalo by se mi nyní lépe. Tak ještě deset minut! No dobrá. 

Ve čtvrt na pět jsem tedy konečně vylezla. Dobalit poslední drobnosti a opouštím kolej. Paní uklízečka už vytírá chodby. 

Venku je teplo a tma. A taky ticho a mraky nízko. Jen kolečka kufru drnčí po hrbolaté cestě. Autobus přijíždí, jeden dva lidé uvnitř. Nastoupím. Celá cesta je klidná, neobvyklé. Na metru už je vše normální. 

Tahar Ben Jelloun - Poslední přítel

Tvůj přítel, ten, kterého pořád opěvuješ...

Přestaň, nedovolím ti soudit třicet let přátelství, to není tvůj problém. Úctu, prosím!

Ne každému se poštěstí, že má po svém boku opravdového přítele. Mamed a Alí ho měli. Přesto to nebylo jednoduché. Bylo to přátelství bolestné, plné nepochopení. Ale i spousty společných zážitků, které ostatní nedokázali pochopit, především jejich ženy.

Vnitřně ví

-------

Lidská podstata

zničit soupeře

mi je cizí

natáhnout ruku

podepřít

a pak spolu cestou

kousek popojít

no není to lepší?

------

Před bouřkou/ hlad/ Středa

před bouřkou

něco je ve vzduchu

snad předzvěst změny

prudké, nutné, bořící

koncentrace vůní a energie

buch! prudké uvolnění

provazy dešťě

omyjí, prominou, oživí

Vrba

vyslechnu, za ruku uchopím

jen se mi svěř

se svým trápením

poděl se se svými starostmi

je to přirozené

vždyť to děláš i s radostmi

vybreč se na mém rameni

ale pak přijmi kapesník

osuš oči a začni bojovat

jsi silná, dokážeš to překonat

a kdyby cokoli

stojím vedle tebe

jsem tu pro tebe

vždycky a napořád

pro tebe

Sobotní večer

Lenka se ráda vrací domů. Stejně tak Mirek. Oba dva jsou dospělí, žijí v Praze. Ale na Vysočinu, do rodného domu za rodiči jezdí kdykoliv můžou. Protože měli to štěstí na milující mámu a tátu. A to je to nejdůležitější, protože pak se všechno zvládne. 

Lenka neměla ráda soboty dopoledne. Stejně tak Mirek. Muselo se vstávat hodně brzo. A uklízet. Uklízeli spolu. Území baráku si rozdělili do tří zón – půda, děda, sklepy. Spravedlivě se podělili o úklid tak, aby jim to časově zabralo stejně času. Protože než se vyluxovala půda a utřel tamní prach zabralo to dvojnásobek času jako vytření sklepů. 

Mathias Enard – Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech

Krása se rodí z opuštění starých tvarů a přijetí nejistoty přítomnosti.

Francouzský spisovatel vychází z několika málo známých faktů (v závěru knihy jsou vyjmenovány), které se ví o krátké návštěvě Michelangela do Konstantinopoli v roce 1506. A na těchto faktech vytváří už svůj vlastní příběh, co se tam mohlo tehdy mladému sochaři stát a o čem asi tak mohl přemýšlet.

Alan Bennett - Neobyčejný čtenář

"Mám pocit, Veličenstvo, že i když to není zcela elitářské, nese to špatné konotace. Čtení má tendenci k tomu být výlučné."

"Výlučné? Jisté je, že většina lidí umí číst?"

"Umí, Veličenstvo, ale nejsem si jist, že tak činí."

"Pak jim, sire Kevine, dávám dobrý příklad."

Kniha nese podtitul absurdní novela o britské královně. A říká tak vlastně vše. Příběh je jednoduchý. Královna při procházce narazí na pojízdnou knihovnu, a protože je jí hloupé si nic nevypůjčit, tak si nějakou knihu vybere. A sněhová koule je spuštěna. 

Start dne

Měla jsem obavu, že se ráno neprobudím, přece jen v půl šesté teď nevstávám. A tak jsem zalarmovala spolubydlící, ať mne když tak probudí. A ještě mámu, až půjde do práce, ať raději taky prozvoní. 

Když nakonec po pěti hodinách spánku zapípal mobil, věděla jsem, že vstanu bez problému, protože pohled z okna (jsme už týden bez závěsů) ukázal modrou oblohu a slunečný den. Po osmi minutách během kterých mne budila spolubydlící i máma, přestože jsem byla vzhůru a jen si chtěla ještě poležet, jsem se z postele vykolíbala. Rychle umýt, černé kalhoty, trochu promyslet, co za vršek, jak moc po ránu bude v metru zima, raději sáčko jsem si vzala, unesu ho. 

Cesta podle hvězd

Koukej se na hvězdy, jen tak neztratíš cestu. 

Nevím, kdo mi tuhle radu poradil, je to jako s těma desaterýma jinýma, které mám v hlavě, ale kde se tam vzaly, kdo a kdy mi je tam zasadil, nemám ponětí. 

A tak se koukám na nebe, je celé poseté svítícími hvězdami, jak látka na šaty pro princeznu Ladu. Díky tomu, že není zataženo, mi hvězdy pomáhají jít po cestě, tam kde vidím hvězdy, nejsou stromy, tudíž je cesta. Jinak je les hluboký a tmavý. Skoro bych se měla bát. 

Svatá Marie

O Jiřím se šuškalo, že si občas rád přihne (každou sobotu U Přejetý žáby), o Janě, že je na zajíčky (poslední tři měsíce se „tajně“ schází s vysokoškolákem Petrem U.) a třeba o Petrovi to, že skoro celou vejplatu utratí ve striptýzovém baru. 

Malá vesnice, nikdo není dokonalý, každý má co skrývat, a jelikož opravdu každý, tak se tajemství daří udržet (někdy jen chvíli, někdy až do smrti dotyčného, výjimečně i pak). Všichni to vědí, a tak nějak se to potichu, nevyřčeně toleruje. 

Jen o Marii se nevědělo nic. Působila jako svatá. Tak taky přišla ke své přezdívce – Svatá Marie. 

Boží slzy

Už zase, Pán Bůh pláče, jeho slzy dopadají na trávu a na chodník, jeho slzy buší do kapoty auta, jeho slzy pronikají skrze bavlněnou košili kluka, co stojí na tramvajové zastávce, jeho slzy rozpíjejí písmena v knize, co čte postarší paní. 

Poslední dny prší pořád, nedivím se, pořád je proč plakat, a když On vidí, jak my dole plýtváme jeho darem, naším životem, nedivím se jeho slzám. 

Kamenná

chci vyjádřit, že mám tě ráda

němá, marně hledám slova

chci obejmout tě, jenže

jsem kamenná socha

proč tyhle zábrany mám,

zrovna před tebou, proč

mělo by to být přece tak snadné

vstát, stůl obejít, pohladit

mám z toho vrásky,

celé čelo jimi poseto

asociální případ,

prostě jsem to

Kos

(pro radost)

kos na trávě

dělá hopky hop

oranžový nos

mlsky vyzobává

černá pírka

rozpřahá a odlétá

do korun stromů

k ženě a mláděti

je páteční večer

musí býti spolu

(tak a dost!)

Nonstop (žít)

Skoro dvě ráno. A do postele daleko. Sakra. Kde se to zase překroutilo z večera do ničeho? Se divím, že na nonstopy ještě nemám vyrážku, alergickou reakci na polité stoly a ohnutá záda. A tak si tu sedím, nad pivem, nahrbený, ať nevybočujem, a snažím se nevnímat. Cizotu, prázdnotu, banálnost. Zápach, chybějící zuby, cizince. Ty snad ze všeho nejvíce. Nemám je rád, co tady hledají, co to doma nenacházejí? Nerozumím jim, vždyť já ještě pořádně neprocestoval Čechy, nemluvě o Moravě, a Slezko, to už jako vůbec ne. Tak na co jezdit do Paříže obdivovat Eiffelovku, na co do Londýna podívat se na Big Ben, když zatím neznám svůj vlastní domov, svoji vlastní zem? 

Jak jsem po letech potkala Martinu

Tak jim to zase nevyšlo, pomyslím si s pohledem otočeným k nebi. Obloha zametená, jediný obláček prachu nezbyl tam. Že by si nebeská uklízečka vzala šichtu navíc? Každopádně s tím čeští meteorologové nepočítali.  

A slunce pere pořádně, toho se musí využít, přehnu rukávy a zahrnu je pod ramínka podprsenky. Však je na čase se konečně trochu opálit. Z báglu vytáhnu poslední sýrovou buchtičku a zakousnu se do ní. Celý týden se těším až zase pojedu na Florenc, na busák, a koupím si tady tři tyhle malý (a šíleně drahý) dobroty. 

Setřesu z trika drobky, posadím se na poslední volné místo na lavičce a opět zalovím v baťohu. Už už vytahuju knížku, když v tom na mne dopadne stín. Nejsem moc zvědavá, kdo to je, ale tak nějak automaticky přesto zvednu hlavu. Je to žena. Mladá, hnědovlasá, tlustá. Je mi povědomá, ale hned si ji zařadit nedovedu. A tak pohled odkloním zpět k baťohu, je mi hloupé koukat na ni, tak tupě. Taky mne neoslovila, tak se asi neznáme. 

Vary 3 v 1

1) Vary stručně 

Čtyři dny ohraničené jízdou autobusem. Tam a zpátky. A co bylo mezitím? 

Čtrnáct filmů (skvělých, průměrných, slabých, nedokoukatelných), teplé oplatky, procházky kolonádou, přesun mezi sály za deště, půlnoční oslava kamarádčiných narozenin, hodinové čekání ve frontě, modrá ledová tříšť (prej malinová), horké čokolády a medovník, hranolky a krokety, rybička - gelová svíčka, točená kofola, focení na červeném koberci a taky různě jinde, festivalovej hrnek, do kterého jsem se zamilovala, magnet na ledničku (jak jinak), české minihvězdičky, světové hvězdy, vybírat filmy z programu, noční bouřky, přeplněný byt, spacáky, minikoupelna (věčně obsazená), nakoupit oplatky domů, časopis a povídání (úplně nejvíc skvělý). 

Bylo to dobré, ale teď už je to minulost. Součást mého života, na kterou už lze jen vzpomínat.