Klára se vdala. A tak jí nezbylo než to podstoupit. Úřady.
Dojela s manželem na Vysočanskou stodevadesátpětkou, prošli automatickými dveřmi a stiskli příslušné tlačítko. Za odměnu jim vyjel papírek, který se jim vysmíval číslem 53 a tím, že před nimi je ještě 6 dalších čekajících zoufalců.
Usadili se na nízké hnědé sedačky a čekali. Vysvobození přišlo už po 21 minutách, když zasvítilo na obrazovce číslo 53. Měli se dostavit k přepážce č. 4, tak se tam dostavili. Klára se protáhla úzkou mezerou mezi okýnkem a přistavenými židlemi. Manžel se posadil vedle ní.
Paní v červené halence s drobnými kvítky na ně zhurta spustila. Bylo půl deváté ráno, Klára šla spát po půlnoci a stejně moc nespala, protože poslouchala déšť, který se jemně dotýkal parapetu v uklidňujícím tempu nepospíchajícího lorda na obědě, a protože řešila svoje vnitřní šerednosti, které se jí v hlavě odpoledne usadily a proháněly se tam a vůbec dělaly divočiny, a Klára je nebyla schopná zavřít za žádné dveře, do žádného šuplíku, nic s nimi nezmohla. Prostě a stručně, Klára nebyla připravená na uragán, který nastal.