Liběna stojí bezradně před šatní skříní. Už třikrát se převlékla - nejprve do modrých šatů (ale ty měly velký výstřih), pak do kraťasů a růžové halenky (jenže tu by musela žehlit a to se jí nechtělo), a pak do dlouhých úzkých kalhot a tílka. Ani tato poslední varianta, kterou stále měla ještě na sobě, jí nepřišla dost dobrá. A ani vhodná. To opravdu nemá co na sebe? A už ji tlačí čas, za pět minut musí sjet výtahem dolů, nastoupit do autobusu, nechat se odvézt k metru a céčkem pak na Hlavák, kde má sraz s mužem. Liběna ze sebe stáhne kalhoty a k červenému tílku natáhne společenskou černou sukni. Kompromis. Ještě outfit (jak se moderně říká a Liběna to nesnáší) oživí červenými korálky, které jí před rokem půjčila Linda, a ona je ještě nebyla schopná vrátit. Kolik věcí se takhle rozpůjčuje, že se z nich stanou věci nakonec toho, co si je vypůjčil? Liběna bere ze skříně bílý rozpínací svetřík, na večer, až bude zima. Zapíná si páskové boty na malém klínku a zamyká byt přesně na čas, aby jí neujel autobus.
Na Hlavním nádraží vystupuje v 17.48, sraz měli s mužem domluvený na 17.45 - 17.50. Má ze sebe radost, vždycky je všude moc brzo, dneska to ale trefila. A proto se už ani nerozhlíží po místě k sezení, když tu muž bude každou chvíli, a pokračuje ve čtení vestoje.
Najednou k ní zleva někdo přibíhá a říká honem. Je to její muž, po pár mikrosekundách ho Liběna rozpozná, a ten její muž chce po Liběně, aby rychle nastoupili do soupravy, která je zrovna ve stanici. Liběna se podvolí, podrží prst na řádku, kde zrovna čte a udělá pár delších kroků. Dveře se za nimi zavřou.
Dají si pusu na přivítanou. Jedou až na Kačerov. Muž vypráví, jaký měl den. Žena vypráví, jaký měla den. On vypráví o práci, obědě, kolezích. Ona vypráví o prádle, dělnících na balkóně, rozečtené knize. Když každodenní téma Jaký byl den, než jsme se navečer sešli vyčerpají, oba se zaměří na nadcházející večer. Čeká je oslava narozenin kamarádky Blanky. Jeho kamarádky Blanky. Bude tam hodně lidí, různorodých a převážně starších než je Liběna. A hlavně všichni jsou jí úplně cizí.
Každý máme svůj svět, a když se dva lidi propojí, musí dojít i k poznání okolí života námi milované bytosti. Je to stejné, jako když se vdáte, tak si neberete jen toho vašeho milého, ale dáváte se do blízkosti celé jeho rodině, se kterými musíte absolvovat sváteční obědy, nedělní návštěvy, strachy o zdraví i radost z úspěchů jejich dětí. Kačerov. Vaše konečná stanice, prosíme vystupte.
Vystoupí, vyjedou po eskalátorech, koupí u korpulentní dámy kytku a jdou čekat na autobus. Místo oslavy trošku hledají, ale nakonec naleznou. Je to stan se stoly a proutěnými křesly. Na stolech jsou plátky masa, guláš a spousta minikoláčků. Jsou tu krátce po začátku oslavy, ale nejsou první, ani poslední. Zařadí se do fronty gratulantů. Jirka předá pugét, Liběna popřeje obligátní formulí. Dostanou praktické informace, kde jsou toalety a kam si chodit pro pití. Liběna i Jirka si dají dvě deci bílého a sklenici vody. Nevědí, kam se posadit. Stoly jsou buď plně obsazené a nebo prázdné, takže by seděli sami. Liběna nikoho nezná, nechává to tedy na Jirkovi.
Během večera se několikrát přemístí, a několikrát se přemístí i lidé u jejich stolu. Liběna se snaží být milá, usměvavá, příjemná a neříkat příliš hloupostí. Nedá jí to a hodnotí lidi kolem sebe. Na tomhle poznávání jiné skupiny lidí ji nejvíce zajímá právě ta jinakost. Jsou dospělí, mají rodinu, za sebou deset, patnáct let manželství a někdo už i dospělé děti. Jsou to lidé pracující v bance, na úřadě, programátoři. Prostě jiná sorta lidí s jinými zájmy a názory než má Liběna. Co si z tohohle večírku odnese? Že každý jsme svůj a že je dobré držet se svých ideálů.
Druhá věc, kterou Liběna během večera pozoruje, je její muž Jirka. Zajímá ji, jak se bude chovat. Protože i když si člověk myslí, že druhého zná, nezná ho úplně. A právě to, jak se člověk chová před kolegy, nadřízenými, podřízenými, klienty je poloha partnerům neznámá. Liběna pozoruje, ale nehodnotí. Ví, že i ona se před přednášejícími či účastníky jejích kongresů chová jinak - říká se tomu profesionální vystupování.
Je skoro půl dvanácté, musí vyrazit na metro, jinak se nedostanou domů. Je teplý večer, ale bílý svetr je na ramenou příjemný. Jdou rychle, skoro běží. Připadají si mladí, tak moc, jako by jim bylo znovu dvacet, což je paradox, protože teď ve třiceti a čtyřiceti jsou spokojenější a vlastně by nechtěli, aby jim bylo o deset míň. Už jejich myšlenky nedávají smysl, možná je to těmi třemi sklenkami chardonnay, možná noční hodinou, možná je jejich současný život jen krátký sen, ze kterého se nechtějí probudit.
Žádné komentáře:
Okomentovat