Hltavka pro dospívající

Dočetla jsem knihu pro dospívající. *

Myslím na to, když mi bylo patnáct.

Snažím se vybavit si, jaká jsem byla.

O čem jsem snila.

Jak jsem žila.

Jaký byl můj svět.

Kam jsem se do dnešních dní posunula?

Život je těžkej, klade překážky, kazí plány, posílá nás jinam.

Život je nádhernej, dopřeje nám zakusit něčeho, v co nevěříme, ochutnat chutě neznámé.

Jak to bylo v tý reklamě? Život je hořkej. Jo, je to tak. Bohudík. Jo, je to tak.

„Ale když on si z nich evidentně dělá legraci,“ prohlásila.

„Kdo?“

„Shakespeare.“

„To nám tedy vysvětlete…“

Zase protočila oči. Měla pana Stessmana dávno přečteného.

„Romeo a Julie jsou jenom dvě bohatý děcka, který vždycky dostanou

úplně všechno, co se jim zamane. A teď si myslí, že chtějí jeden druhýho.“

„Milují se přece…“ Pan Stessman si přitiskl sepnuté ruce k srdci.

„Ani se pořádně neznají.“

„Byla to láska na první pohled.“

„Na první pohled Julii tak nejvýš napadlo: ‚Ty brďo, ten je sladkej.“ Kdyby

nás Shakespeare chtěl přesvědčit, že jsou do sebe zamilovaný, neřekl by nám skoro hned v první scéně, že Romeo byl celej štajf do Rosaliny… Shakespeare si dělá z lásky legraci.“

„Tak proč se ta hra vůbec dochovala?“

„Já nevím, protože Shakespeare uměl doopravdy dobře psát?“

„Ne!“ zvolal pan Stessman. „Někdo jiný, někdo, kdo má srdce. Pane

Sheridane, co bije ve vaší hrudi? Povězte nám, proč se Romeo a Julie

i po čtyřech stoletích pořád hraje a čte?“

Park hrozně nerad mluvil v hodinách. Eleanor se na něj zamračila, potom se zadívala jinam. Cítil, že rudne.

„Protože…,“ zamumlal a upřel pohled na lavici, „protože lidi si chtějí pamatovat, jaké to je být mladý? A zamilovaný?“

Pan Stessman se opřel o tabuli a zamnul si bradku.

„Je to správně?“ zeptal se Park.

„Rozhodně ano,“ odpověděl učitel. „Nevím, jestli je to právě ten důvod, proč se z Romea a Julie stala nejmilovanější divadelní hra všech dob. Ale ano, pane Sheridane. Nemohl jste vyslovit nic pravdivějšího.“

Měla jsem nejasnou linii, ale byla tu. Vystudovat školu, žít ve velkém městě, snad potkat Jeho, najít se.

Povedlo se.

Později, na jiné škole, jinak.

Přímá cesta se zabarikádovala. Mojí vinou, vinou života. Prostě se stalo.

Naštěstí.

Povedlo se jít dál.

Naštěstí.

Stýská se mi po tobě, Eleanor. Pořád chci s tebou být. Jsi nejchytřejší holka, jakou jsem kdy potkal, a nejzábavnější, a vždycky když něco uděláš, překvapíš mě. A hrozně rád bych řekl, že právě kvůli tomuhle tě mám rád, protože by to vyznělo, jako že jsem ohromně rozvinutá osobnost… Ale myslím, že je to stejně tak o tom, že máš zrzavý vlasy a hebký ruce…a o tom, že voníš jak domácí narozeninovej dort.“

Co jsem v patnácti věděla o lásce?

Nic.

Líbil se mi kluk z céčka, kterému jsem ani nedokázala pohlédnout do očí.

Styděla jsem se na něj vůbec podívat. 

Uměl krásně tančit. 

Jednou mě vyzval.

Kdyby se mnou chtěl chodit, co bych mu řekla?

Neumím si to představit.

Nebyla jsem připravená.

Nechtěla realitu. Měla jsem knihy.

Snění. Představy. To mi stačilo.

To mi stačilo ještě mnoho let.

Věděla jsem, že mi nic neutíká.

A život mi to pak potvrdil.

Zase si lehl na postel a zakryl si oči předloktím. Viděl ji. V duchu. Představil si zelené kontrolky na kazeťáku. Světlo pouličních lamp za okny. Představil si, jak jí září obličej, nejstudenější světlo v místnosti.

Eleanor a Park.

Nezáleží na pravděpodobnosti, reálnosti příběhu.

Záleží na víře, na tom, jak je to napsaný,

na tom, že to bere dech.

Člověk se ponoří, pohltí ho to, a i když dočte na konec, nemůže vyplavat.

Dál zůstává pod hladinou příběhu.

A začne vás nutit vzpomínat na ten svůj.

Tohle je hltavá knížka.

Já se pohltit nechala.

*Rainbow Rowell: Eleanor a Park

(kurzívou úryvky z knihy)