Představení skončilo, je čas se rozloučit a běžet na metro. Loučíme se tedy s Patrikem a Alicí na tramvajové zastávce. Oni nasednou na pětku, my rychlými sesynchronizovanými kroky dojdeme na Náměstí Republiky. Jsem zavěšená do svého muže, scházíme po schodech, jedeme po eskalátorech.
Navracíme se z představení Othella. V hlavě nám zní úžasné verše v překladu Martina Hilského. Myšlenky víří okolo lásky, žárlivosti, vášně, slabosti, prohnilosti duše. Každý myslíme trochu na něco jiného, a přitom se bavíme lehce o něčem.
Jsme na nástupišti. Čekáme na metro.
Obejmu svého muže kolem pasu, potřebuji cítit, že je tu. Že tu jsme. Jako ty páry kolem nás.
Upozorňuji muže na pár za jeho zády, on mne upozorní na ten za mými zády.
Zprava starší bělovlasý pár letitých manželů kolem osmdesátky. Byli s námi v divadle, vybavím si je okamžitě. Stáli vedle nás v šatně. Žena řešila, jak si obléci kabát, kam položit kabelku. Nakonec to vyřešila prostě - klepla s ní o zem.
Z druhé strany muž a žena v černých kabátech, mají se k sobě jako dvacetiletí. Objímají se, hlavy nakloněné u sebe, špitají si. Je to dojemný.
My stojíme uprostřed. Dívám se na muže - a stále žasnu, že máme takové štěstí, že se máme.
"Jsme už starý pár?"
"Ne, v žádném případě," vrtí rezolutně můj muž svojí prošedivělou hlavou, "v porovnání s těma dvěma - ještě mladý!"
"Ale kdyby tu stáli dva patnáctiletí, tak nás s klidem přihodí k těm šedesátiletým a osmdesátiletým," nedá mi to.
Přijíždí souprava metra. Nastoupíme. Sedneme si. Naproti nám sedí dívka a kluk, tak kolem pětadvaceti, a blbnou. Špulí rty, nafukují tváře, tu a tam se líbnou. Baví nás je pozorovat.
"Je radost je sledovat - kdyby to nebylo blbý," řekne můj muž.
"Prosím tě, vždyť oni tě vůbec nevnímají."
"To máš asi pravdu."
Kromě tohoto páru s námi ve vagónu jede i onen pár z nástupiště - ten mladší, ten viditelně zamilovaný.
Přejí si sladké sny, on se odpojuje na Palmovce, je vidět, když on vystoupí a naposled si zamávají, jak se její rozzářená tvář propadne do šedi průměrných obličejů většiny lidí, které nosí po celý život.
Ona jede s námi na Vysočanskou. Neveze se, svižně vybíhá po eskalátorech kolem o desítky mladších lidí.
Tři páry, které jsme během návratu z divadla viděli. A všechny mají svůj vlastní milostný svět.
"Byli jsme taky takový?" ptám se muže s nadějí, i když vím, že řekne ano.
"Vždyť ještě pořád jsme, jsi mě na nástupišti mlátila čepicí a zkoušela škrtit."
"No, když to řekneš takhle, tak to zrovna zamilovaně nezní," odpovídám - ale s úsměvem.
"Vždyť pořád blbneme."
Musím myslet na ten nádherně čerstvě zamilovaný pár. Jak se k němu nakláněla, jak mu svým dechem šeptala do vlasů Ať se ti něco hezkého zdá.
Jsou to přátelé, kteří se znali léta. Oběma umřel manžel(ka) a oni se, po překonání největšího smutku, dali dohromady. Nebo se náhodou potkali na výstavě grafika, který oběma učaroval. Představuji si jejich schůzky. Rozechvění. Jak si Ona zajde ke kadeřníkovi na novou barvu. Možná si On koupí po letech nový oblek, aby na ni zapůsobil. Proč ji nedoprovodil domů? Jsou spolu pouze krátce, budou spolu žít? Vždyť oba už vědí, že život strašně rychle letí. Nebo už každý přivykl svým zvyklostem a nechtějí si svůj vztah pokazit každodenním zíráním na zmuchlané ponožky na židli či zvednuté záchodové prkýnko? Takovéhle přízemnosti, že by měly pomuchlat jejich city? Nikdy! Raději třikrát týdně úchvatné schůzky. Bylo to takhle? Co je jejich příběhem? Otázek bych měla ještě desítky, ale k čemu by mi byly, je to jejich tajemství, a mně do něj nic není. Ba naopak, děkuji i za těch pár minut, co jsme je mohli pozorovat, obdařili mne jakousi nadějí.
Jdeme noční zmrzlou hodinou domů. V hlavě si vybavuji naše začátky. Proměny vztahu. Každá fáze má svý. Začátek je rozechvělý, kouzelný oblak snový. Pak přijde zklidnění, člověk začíná vnímat realitu. Nakonec se dostaví stabilita, síla, pravé partnerství. Každá fáze stojí za to, a i když ta první je nádherná - snad proto netrvá věky, by to člověk nevydržel - tak stejně mám v největší úctě dlouholetá manželství, kdy lidé se znají do morku kostí, prožili spolu těžké i radostné chvíle. To je to, co chci. Ne být každé tři roky zamilovaná do někoho, ale celý život milovat jeho. Odemykáme byt a vcházíme do tepla.
18.1.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat