Stránky

2017/06/10

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.
Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.
Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.
Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.
Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.
Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.
V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.
Tak to je.

Kavárenský rozhovor


Irena: Sedneme si na zahrádku, když je tak hezky.
Marie: Ale pod slunečník, ať na nás moc nesvítí.
Irena: Jasně, vždyť to pere.
Marie: Ale když fouká, tak je až zima.
Servírka: Dobrý den, co si dáte.
Irena:  Kávu.
Marie: Bezinkovou limonádu.
Irena: Tohle město je furt rozkopaný. Teď u toho kostela, to je hrozný.
Marie: Já nevím, proč to pořád dělaj.
Irena: Chtěla jsem jet domů už dneska, ale v sobotu mám ještě bazén a nikdy jsem tam nebyla, tak si tam zajdu.
Marie: To si zajdi. Je to tam pěkný.

2017/06/08

U stolu

Ještě jeden krok a vkročím do místnosti plné stolů s bílými ubrusy, ťukání berlí, líného bzukotu hlasů. Je ráno, je čas snídaně. Jsem v lázních. Vezmu skleničku z tácu, strčím ji pod trysku a držím palec na žlutém tlačítku tak dlouho, dokud sklo není naplněno jablečným džusem. Rozhlížím se po rozlehlém prostoru. Padesát stolů. Hledám takový, kde bude nepocintaný ubrus, příbor a zároveň sklizeno špinavé nádobí od těch, co už se nasytili dosyta. Nejraději, aby u něj nikdo neseděl. Támhle vzadu jeden, že by..Zkusím to a položím si tam skleničku. Postupně si nanosím hrneček s ostružinovým čajem, mističku s ovocným jogurtem - a pak mi zazvoní telefon. Neslyším, prosím vydržte, vybíhám na chodbu.

2017/06/07

Ženská marnivost

Dnes se počasí chová jako ženská - neví, co chce. Chvilku dovolí ukázat se sluníčku, občas se zamračí a vymačká oblaka z nadbytečné vody, někdy se rychle prohání po okolí a fouká lidem do uší prázdnotu.
Jak se mají mé nálady neproměňovat, když se den kolem mne takhle točí? Zrovna dnes! 
Utíkám do bezpečí své oblíbené kavárny v podloubí. Objednám si cappuccino a jsem ráda, že jsem před marnivostí počasí utekla do měkkého křesla. Z kabelky vytáhnu pomačkaný čtverečkovaný papír vytržený ráno narychlo z notesu. Nadechnu se a narovnám ho. Soustředím se na pečlivé uhlazení hranou ruky všech hor a výstupků na něm. Tady to je. Černé na bílém. Mám se přiznat a říct ano? Mám říct ne, i když ho miluji, jen abych pro něj zůstala čistá, a ztratit ho?

Paní Šubrtová

Žila byla jedna stará babička - a opravdu žila a byla, neboť já jsem ji v dětství znala. Bydlela ob dvě chalupy od babičky. Ve starém, malém, polorozpadlém domečku, který držely pohromadě dva sousední nalepené domy. Ke stavení vedla cesta po strmém kopci, takže auta návštěvy raději parkovali pod ním a vyšlapali ho. Lidi vydrží víc než automobil.

2017/06/05

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.