Návrat

Otevřela dveře a hned byla naštvaná. Uslyšela řev a vzkypěla jí krev. Dítě v ohrádce ubulené a muž bez zájmu zíral se zájmem jen na monitor, zase jel nějaký trucky. Upustila kabelku na botník, počkala, až uslyší plácnutí dopadu. Potom ohnula chodidlo, lodička jí plynule sjela z nohy. Prsty slastně zavzdychaly z náhlé svobody. Nadechla se a vešla do místnosti. Nedalo jí to a hodila naštvaný pohled po muži, i když to bylo marné, ani nezvedl oči od zářící obrazovky. Vyndala syna z ohrádky a bílou plenkou mu setřela vše špatné z obličeje.

Vodopád myšlenek

Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.