U plotny

Valilo se na ni horko z hrnců, vařila oběd. Valilo se na ni horko z okna, byl konec srpna. Valilo se na ni horko z těla, byla těhotná. Drsnou rukou pohladila šaty, které ukrývaly osmiměsíční břicho. Břicho sebou zaškubalo jako odpověď na laskavý dotek. Jako by už teď, ještě před porodem vědělo, že na něj nikdo moc nemyslí, moc se z něj netěší a že nebude mít moc péče. 

Soustředí se na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech, bude to dobrý, nádech, nebude to dobrý, výdech. Nohy oteklé jako konve, těžké a bolavé, skoro nevnímala. Bolavé srdce také ne.

Pozorovatelka

Když jsem se měla stát matkou, netušila jsem, jaké to bude. To se taky představit nedovede. Měla jsem jen jedno přání, být dobrou matkou. A pak jsem se jí stala. O tři roky později znovu.

Dodnes nevím, zda jsem dobrá matka. Určitě ne tolik, jak bych chtěla. Dělám chyby, vyčítám si je, občas až moc. Brečím, třesu se stresem, umlkám. Občas jsem přísná, občas dopřávající. Snažím se být veselá, nápaditá, hravá. Dát dětem řád a zároveň volnost a radost. Zážitky, drobné povinnosti. Vést je k samostatnosti a přitom tu být pořád pro ně. Podporovat je. Vést je příkladem. Občas je to těžký, ale nějak po té cestě jdeme společně.

Zelené listy

Seděla u okna, dívala se skrz zelené listy květin, které celý život nesnášela, na osvětlenou Prahu. Byla noc, byla tma, brečela a ty květiny měla ráda. Protože byly jeho a on tu není, nebude, nikdy už nebude.

Její ruce se k sobě tiskly, silou nesmírnou, hledajíce jedna v druhé oporu. Tolik trápení, pláče, křiku, hádek, zbytečně. K ničemu to nevedlo, jen bolelo, srdce drtilo. Milovala ho a on miloval ji. Měli hezký život, každý by to řekl. I ona, jistě. Ale jen ona, on už tu přece není, tak jen ona ví, že za tím krásným životem, byla spousta malých velkých bolestí.