Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.

Slunce

Slunce má sílu. V létě ohřívá vodu v rybníce, pozvedá květy rostlin, vyvolává dobrou náladu. V zimě svým pohledem rozpouští ledové kry, vybízí člověka k mrazivé procházce.

Maminka jí povídala, že je její sluníčko. V dětství ji to potěšilo, v telecím období nad tím protáčela oči.

Kolem Slunce se točí náš svět, otáčí se kolem něj planety.

Pak maminka odešla a ona pochopila, že to bylo jinak. Maminka byla slunce, život celé rodiny se točil okolo ní. Neviditelnou, ale potřebnou silou.

K Slunci se nedá přiblížit, člověk by shořel. Kdyby ho nebylo, zmrzl by. Pomáhá nám právě tím, že k Zemi je ideálně daleko, aby jeho teplo sloužilo.

Ty jsi moje slunce. Řekla mu. Usmál se. Potěšeně, jako když to v dětství maminka řekla jí. Vůbec nepochopil, že mu tím chce říct, že jeho silný dotek pálí a vše ničí.

Večer je tma a měsíc.

Bronzová

Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

Mikulášská

Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

První adventní

Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.