Lístek

Do ramen ji řezal popruh látkové tašky, který obsahoval únavný nákup v Bille, ruce jí mrzly, zase si zapomněla rukavice, zívla, chtělo se jí spát, už je stará, záda ji bolí, ale ještě pět let musí vydržet, pak už důchod a hodí nohy nahoru. 

Otevřela branku, zavrzala na pozdrav, otevřela schránku, vypadla z ní pohlednice, nestihla ji včas zachytit, dopadla do růží, které se pletly s plotem. Shýbla se pro něj, zase ty záda, bolest jí projela kříží. Snažila se zaostřit, od koho asi je, ale už bylo šero a na blízko dávno neviděla jako v mládí, pokrčila rameny, kdo jí asi může psát, lístky si posílala naposled s kamarádkou z tábora, vhodila ji do látkovky k jogurtům. V kapse kabátu nahmatala klíče a odemkla.

To je moje

První labuť na cappuccinu, bylo to v Emě, možná proto dodnes moje nejoblíbenější místo na kafe. Lehnout si do čerstvě povlečených peřin, jak zašustí a voní. Ponoření do horké koupele s bílými kopečky pěny. Nová kniha, její specifická vůně dřeva přinášející příběh. Propít se k chai latte, nápoj podzimu. Prstýnek na levé ruce, ráda jím točím, symbol spojení, které je nekonečné. Podélná jizva na břiše, dva řezy, které ke mně přivedly Modřinku a Ouška. Sledovat několik dílů oblíbeného seriálu za sebou, Gilmorky, Přátelé, pořád dokola. Bublinky ve skleničce šampaňského, ladný tvar sklenice, šumění, měnící se hra nápoje, symbol sváteční chvíle. Máminy vánoční ubrusy. Pohled na tváře spících dětí. Vzpomínky na maličké ručičky miminka, a jejich čistou vůni. Ranní návštěva lesa, s tátou na houbách. Oheň v krbu,  pohled do ohně tajemství prozrazuje. Prázdná stránka, která se zaplní mými slovy. Doba strávená přemýšlením nad dárkem, který druhému udělá radost. Sezení u radiátoru, žebra topení v zádech, pálí to. Pohyb v moři, sluncem posvěcené. Tělo po bolesti, když je zase dobře. Ranní probuzení bez buzení. Šaty, ve kterých si připadám křehká. On, až na konec světa.

Z oblak dolů

„Mamíííí, nudle, utříí.“ Martínek ubrečený, batolící se k matce. Ta s povzdechem vytáhne papírový kapesník z balíčku, který vyndala z boční kapsy přebalovací tašky. „Nemáš tak furt řvát. Nic se ti neděje. No, tak už nebreč. Nic se přece nestalo.“ V hlase ženy se mísí útěcha, naštvanost, odevzdanost a nuda. Popadne usoplené dítě, zvedne ho, dá mu letnou pusu na čelo a vrazí ho do kočáru. Přikurtuje ho, ať nemůže utéct, ulomí mu půlku rohlíku. Pravou nohou odbrzdí, a s tíhou prožitých posledních dvou let, zatlačí do kočáru.

Klid

Zachumlala se do teplého svetru, který si kdysi po nocích sama upletla, kde na to brala čas a energii, neví, teď jí trvá celé dopoledne, než se oblékne, ustele a namaže chleba s máslem k obědu, kdo by vařil jen pro sebe, toho si navíc užila v životě dost, a napila se čaje. Byl ještě horký, spálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Pila pomalu, nikam nechvátala, neměla nic na práci. V pokoji tikaly hodiny. Hlasitěji než kdy dřív. Pomalu odtikávaly její zbývající čas. Který neměla čím naplnit.