Stručně vánočně

začala zima, a Vánoce, venku námraza, bez sněhu, jak jinak, klouže to, mlží se to, šála a rukavice, je první den zimy, stromeček ozdobený, kočka za oknem, svítí sluníčko, hrají koledy, slaměnky a stříbrné ozdoby, v adventním kalendáři zbývají poslední okýnka, a taky červený, různé tvary, srdce, koule matné, s drážkami, jmelí zlaté, neděle zítra bude taky, nejhezčí stejně andělíček a šupinka, mše, návštěvy rodiny, srazy s přáteli, procházka končícím čtyřtýdenním, cukroví, plácají se kuličky, a taky to dobrý od mámy, a stejně dobrý, ale jinak od druhé, kočky mají taky kalendář, kdo ho má raději asi, dárky zabalené neuměle, izolepa a potrhaný papír, bude půst, bude kapr, bude Štědrej den, jako vloni, a přece jinak, bude to dobrý, bude pohoda, budou hroby, bude modlitba, bude vzpomínání, a taky pohádka, a taky smích, a taky vyžehlený pánský košile a černá sukně, bude rozechvění, tomu se neubráníš, všechno to bude, všechno to rychle pomine, ale v nás nějak navždy stejně zůstane, betlém dřevěný, na dvě svíčky, nad ním zvoneček a zelené větvičky, vánočka a sladká omáčka, dodržování tradice třiadvacátého dne, a svíčky, spousta svíček, pohledy od příbuzných, s obrázky tradičními a přání obyčejnýma, který jsou stejně nejvíc, začaly Vánoce, čas kouzel, čas usebebrání, čas blízkosti s druhejma, a to je nejvíc, knížky, dostat, dát, číst, slavnostní ubrus, skleněná mísa s ovocem, bude i letos ananas?, papírový panáček místo špice, zlaté proužky, ještě v dubnu budou v koberci, připomínka, co bylo, co za pár měsíců bude zas

Návrat do světa duší

Celé týdny nepsala jsem. Dny míjely, jak pohledem z okna vlaku krajina, noci letěly, jak nebem komety. Slova a příběhy v hlavě byly. Nenašla jsem si na ně čas. Neupřednostnila jsem je před svým vlastním příběhem. Může mi to někdo vyčítat? Ne. Kromě mě samé. Je mi líto, že nezachytila jsem myšlenky, osudy, argumenty, hádky, smích těch rozličných duší. Ale promiňte, zažívala jsem vlastní. 

******

Vánoční z USA

pletu z těsta vánočky

u krbu visí ponožky

pro moje dvě dcerušky

poslouchám Neckářovu Půlnoční

Kytička

Chlapi mi vždycky nosili květiny. Už ve školce. Asi poznali, že to na mne platí.

První byl Péťa, můj první nápadník, byli nám čtyři, chodili jsme pořád spolu, drželi se za ručičky. Na vycházce mi utrhl pampelišku a dal mi ji. Jen tak, že se mu líbila a že když ji uviděl, tak si řekl, to je krása, to musí Anička mít. 

A možná v tom to vězí, ráda dostávám věci jen tak, pro radost, pro lepší náladu, pro hezčí pocit ze života.

Stěhování

přikrývka hřeje novotou

místnost zeje prázdnotou

všechno bude

časem

zabydlený

bílé stěny

dřevěná podlaha

teď jen

vytvořit tu

svoji realitu

v polštářích peří prachový

co mě tu čeká? to se teprv uvidí

********

Neděle

Je slyšet tlumený zvuk hádky z vedlejšího bytu.

Máma: Slyšíte, u Dvořáků se zase rvou jako koně. Že si taky nedaj pokoj, aspoň o té neděli. (zvuk hádky během řeči postupně zanikne)

Táta: (roztržitě, sleduje Moravce) No jo, pořád.

Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.

Máma: A včera ve večerce ženský povídaly, že se prej mladí Smetanovi budou rozvádět, a to se brali teprve vloni! Jak dneska ti lidi žijou, to je strašný, že jo.

Táta: No jo, pořád.

Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.

Máma: Já to nechápu, že se dneska lidi chovaj tak divně.

Táta: Něco se tady pálí.

Máma: Ježíšmarjá, řízky! (odbíhá z pokoje)

Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.

Pan S. a sníh

Pan S. chodívá rád, zejména když chumelí.

Když není vidět nikde nic a nikdo v okolí.
Jeho kroky sníh rychle milosrdně zakryje.
Před ním rozprostírá se jen bílá krajina.

Jde odnikud nikam.
A to on rád.

Neboť smysl života pozbyl
- dopřejme mu naději -
   snad jen prozatím.

A tak, když se z nebe rozsype
obleče se teple a pořádně obuje
a jde a jde a jde. Jde.

Kam? To nevíme.
Není vidět nic,
nezůstává po něm ani stopa,
přesně tak jak to má rád.

Sníh se sype a Pan S. mizí nám v dáli.

Stočená do smutku

Stočená do klubíčka, zdá se, že ji nic nezachrání, hledí na slaměného andělíčka, a trápí se. Zbytečnými úvahami, čo bolo to bolo, hleď vpřed, budoucnost je tvá!, rozum ví, srdce neposlouchá. Proč není duše pokojná?

Všimne si, že je stočená do smutku, jde k ní, mlčí a po rameni prsty přejíždí. Neví, cítí, přebírá tesknotu, nechtěně, obrana není.

Ticho, potřeba ho přetít, náladu pozměnit. Zapálit svící, pustit desku, točí se, laskavá slova, příjemné tóny, pomalu černá oblaka rozpouštějí, chce to jen čas, všechno chce čas.

Stočená do smutku, protáhnout do radosti.