Lístek

Do ramen ji řezal popruh látkové tašky, který obsahoval únavný nákup v Bille, ruce jí mrzly, zase si zapomněla rukavice, zívla, chtělo se jí spát, už je stará, záda ji bolí, ale ještě pět let musí vydržet, pak už důchod a hodí nohy nahoru. 

Otevřela branku, zavrzala na pozdrav, otevřela schránku, vypadla z ní pohlednice, nestihla ji včas zachytit, dopadla do růží, které se pletly s plotem. Shýbla se pro něj, zase ty záda, bolest jí projela kříží. Snažila se zaostřit, od koho asi je, ale už bylo šero a na blízko dávno neviděla jako v mládí, pokrčila rameny, kdo jí asi může psát, lístky si posílala naposled s kamarádkou z tábora, vhodila ji do látkovky k jogurtům. V kapse kabátu nahmatala klíče a odemkla.

To je moje

První labuť na cappuccinu, bylo to v Emě, možná proto dodnes moje nejoblíbenější místo na kafe. Lehnout si do čerstvě povlečených peřin, jak zašustí a voní. Ponoření do horké koupele s bílými kopečky pěny. Nová kniha, její specifická vůně dřeva přinášející příběh. Propít se k chai latte, nápoj podzimu. Prstýnek na levé ruce, ráda jím točím, symbol spojení, které je nekonečné. Podélná jizva na břiše, dva řezy, které ke mně přivedly Modřinku a Ouška. Sledovat několik dílů oblíbeného seriálu za sebou, Gilmorky, Přátelé, pořád dokola. Bublinky ve skleničce šampaňského, ladný tvar sklenice, šumění, měnící se hra nápoje, symbol sváteční chvíle. Máminy vánoční ubrusy. Pohled na tváře spících dětí. Vzpomínky na maličké ručičky miminka, a jejich čistou vůni. Ranní návštěva lesa, s tátou na houbách. Oheň v krbu,  pohled do ohně tajemství prozrazuje. Prázdná stránka, která se zaplní mými slovy. Doba strávená přemýšlením nad dárkem, který druhému udělá radost. Sezení u radiátoru, žebra topení v zádech, pálí to. Pohyb v moři, sluncem posvěcené. Tělo po bolesti, když je zase dobře. Ranní probuzení bez buzení. Šaty, ve kterých si připadám křehká. On, až na konec světa.

Z oblak dolů

„Mamíííí, nudle, utříí.“ Martínek ubrečený, batolící se k matce. Ta s povzdechem vytáhne papírový kapesník z balíčku, který vyndala z boční kapsy přebalovací tašky. „Nemáš tak furt řvát. Nic se ti neděje. No, tak už nebreč. Nic se přece nestalo.“ V hlase ženy se mísí útěcha, naštvanost, odevzdanost a nuda. Popadne usoplené dítě, zvedne ho, dá mu letnou pusu na čelo a vrazí ho do kočáru. Přikurtuje ho, ať nemůže utéct, ulomí mu půlku rohlíku. Pravou nohou odbrzdí, a s tíhou prožitých posledních dvou let, zatlačí do kočáru.

Klid

Zachumlala se do teplého svetru, který si kdysi po nocích sama upletla, kde na to brala čas a energii, neví, teď jí trvá celé dopoledne, než se oblékne, ustele a namaže chleba s máslem k obědu, kdo by vařil jen pro sebe, toho si navíc užila v životě dost, a napila se čaje. Byl ještě horký, spálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Pila pomalu, nikam nechvátala, neměla nic na práci. V pokoji tikaly hodiny. Hlasitěji než kdy dřív. Pomalu odtikávaly její zbývající čas. Který neměla čím naplnit.

Výčitky

Můžu ti vyčítat, že kohoutek pořád kape a dveře se nedovíraj. Můžu ti vyčítat, žes mne nevzal na lodičky, i když mi to slibuješ už pět let. Můžu ti vyčítat, že jsi proti nové pohovce, i když tahle mne svojí zelenkavou barvou tolik štve. Můžu ti vyčítat, že mi hned neodpovíš na zprávu, když jsi s klukama v hospodě.

Mlha

Ozval se zvonek, konečně. Tereza rychle shrnula sešity a učebnice do tašky, jen tužky v penále zachrastily. Dneska to bylo dlouhý, měli odpoledky. Rychle vyběhla ze třídy, musela být první v šatně. Nechtěla, aby jí Vopěnka zase sebral bundu. To by Hana nadávala, kdyby přišla bez bundy. Jitce by nic neřekla, ale jí jo. A to je Jitka o dva roky starší, už bude maturovat.

Jedno chai latte a pár střípků cizích životů, prosím

 Je čtvrteční dopoledne, v bytě vrčí mašinka, Ouško je na kolenou, hraje si. Sklízím prádlo ze sušáku, už aby to bylo, ať můžeme vyrazit ven. Svítí tam, ale je zima, sníh není, ale mráz ano. Ouško nechce chodit, přikurtuju ho tedy do kočárku. Jedeme kolem školky, rozhlížím se, zda neuvidím, jak jde Modřinka na procházku. Zabočíme dvakrát doprava a jsme u pekárny, kam poslední dobou ráda chodím.

Přetlačuji těžké vchodové dveře, zároveň manévruji s kočárkem, otočím ho, dveře s úlevou pouštím, zamžily se mi brýle, jsme vevnitř.

Obklopí mne teplá vůně pečiva. Vyberu stolek, kde snadno zaparkuji s kočárkem. Je to tu malé a příjemné. Vystojím malou frontu, objednám si své chai latte do hrníčku a sovičku pro Ouška. Domů si koupím dvě tyčinky s parmazánem, Modřince sovičku a malinovou limonádu, bude mít radost, až pro ni přijdeme do školky. Usadím se, Ouško je zaměstnán okusováním bábovkových oušek a já vnímám jen kořeněnou horkost svého nápoje a pozoruji cvrkot v kavárně.

Mé paradoxy

Přemýšlím o budoucnosti tím, že čtu o minulosti jiných lidí. Životopisy, knižní rozhovory, podcasty. Tolik zajímavých osudů, silných osobností, dýchání pro jednu konkrétní věc.

Čerpám představivost skrze dětskou fantazii při hraní. Polepit balonek, aby byl veselejší. Ze šňůrky od bundy mámy si udělat vodítko a hrát si na pejska. Z kočárku udělat mop a hrát si na vytírání. Otočit korunku dolů přes oči a z princezny je tu hnedle rytíř.

Večer roku

Poličky, na které se snáší prach jako sníh na kapotu aut. Cola s bublinkami ve skleničce školáka jako náhražka alkoholické tekutiny v ruce otce. Ticho v bytě, protože se všichni hádají. Stromeček se blýská pod nánosem třásní, nikdo nevidí jeho zelené jehličí. Ruce v trojobalu od přípravy štědré večeře. Hračky i ponožky zabaleny do stejného červeného papíru s anglickým nápisem. Sedí jich u stolu pět, jeden talíř je navíc. Co by dělali, kdyby někdo cizí opravdu přišel? Oblečení škrtí těla, je sváteční. Pohádka se line z televize do prostoru nikoli do uší. Dnes musí být slavnostní nálada, datum v kalendáři to nařizuje. A pak zazvoní zvoneček a bude tomu konec. Papír se roztrhá, dobrá nálada vybublá, kravata se povolí, břicha naplní. Půjde se spát, spokojeně, je to za námi, už teď se  ̶d̶ě̶s̶í̶m̶e̶  těšíme, že za rok znovu.

Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.