Vánoční Praha má pro mě
svoje kouzlo. Možná je to tím, že tu nežiju dlouho. Ráda se procházím po
Václavském náměstí, motám se mezi lidmi popíjejícími svařák či teplou medovinu.
Chci vidět, jak je nazdobený strom na Staroměstském náměstí. A tak není divu, že
jsem se o to nechtěla připravit ani teď, když mám Modřinku. V sobotu jsem
poděkovala manželovi za oběd a vytratila se do centra. Měla jsem necelé čtyři
hodiny času. Jen a jen pro sebe (kdo má malé dítě, ví, jak je tento ryze
soukromý čas cenný). Dívala jsem se kolem sebe. Dívala jsem se na betlém
v horní části Václaváku, na výzdobu, na červánky, na knihy, co lidi
kupují, na stánky. Překvapila mě, navzdory tradičně neuvěřitelnému počtu lidí
všude, milá nálada. Opravdu, lidi se smáli, povídali s přáteli, nikdo do
nikoho nestrkal, žádné zamračené tváře. (Asi ten největší shon teprve přijde).
Domů jsem přijela o
hodinu dřív, než jsem musela. Protože vánoční Praha je krásná, ale čas
s manželem a Modřinkou je ještě lepší.
PSS: Ještě jsem letos
nebyla na Míráku.
PSS: Třeba to ještě
vyjde.
PSSS: Je potřeba nechat
si vždy něco, na co se dá těšit.
PSSSS: Ano, zrovna čtu P.S. od Geislerové.
Žádné komentáře:
Okomentovat