Pozorovatelka

Když jsem se měla stát matkou, netušila jsem, jaké to bude. To se taky představit nedovede. Měla jsem jen jedno přání, být dobrou matkou. A pak jsem se jí stala. O tři roky později znovu.

Dodnes nevím, zda jsem dobrá matka. Určitě ne tolik, jak bych chtěla. Dělám chyby, vyčítám si je, občas až moc. Brečím, třesu se stresem, umlkám. Občas jsem přísná, občas dopřávající. Snažím se být veselá, nápaditá, hravá. Dát dětem řád a zároveň volnost a radost. Zážitky, drobné povinnosti. Vést je k samostatnosti a přitom tu být pořád pro ně. Podporovat je. Vést je příkladem. Občas je to těžký, ale nějak po té cestě jdeme společně.

Poslední dobou mi připadá, že život stagnuje. Ano, děti jsou dál - Ouško dělá první krůčky na čím dál jistějších nožičkách, Modřinka začala chodit do školky, kde je ráda a každý den se tam těší. A to zase těší mě.

Ale ke vší té potěše, ozývá se ve mně černý hlásek. A co ty? Kam jdeš ty? Kam se těšíš? Kam se posunuješ?

A já nemám odpovědi.

Trápí mě to.

Změním to.

Pracuju na tom.

Bolí to.

Nemůžu být jen pozorovatelka, musím být JÁ. Někdo, kdo je z velké části matka, ale skládá se z dalších důležitých částí.

Půjde to.