Ticho neexistuje

Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.

 

Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.

Roky na mateřské

Jde ve stínu nekonečné řady paneláků, jde z obchodu. Křupinky k snídani, ovoce, housky, jogurt, samozřejmě že Hollandia, jiný nekupuje, kdysi jí pediatrička řekla, že je nejlepší, je to už osm let, a stále si netroufá dětem koupit jiný. Je to tak jednodušší, nemuset se rozhodovat.

Jde ze stínu na přechod, jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest pruhů zebry. Ze zásady šlape jen na bílý, pozůstatek dětství, naučila to i děti, je to hloupost, často nebezpečný, když se dětské nožičky nedotknou druhého bílého pruhu dostatečně rychle, brzdí provoz. Ale nemůže si pomoc, navrací ji to do dětství, kdy vše bylo jednoduchý.

Jde podél plotu, je zelený a výskají za ním děti; školka, kam chodí Jeník. Rozhlíží se po červené mikině, která je protkána černými čárami. Ano, jsou to pavoučí sítě, a aby byla zkáza dokonána na zadní straně svítí obrovská hlava Spidermana, ale když se to malému líbí, proč ne. Kdo je ona, aby soudila vkus tříletého dítěte.

Projde brankou, zaskřípala v pantech jako každý den, ráno i odpoledne, zvuk ohraničující její svobodu. Už ho vidí, je na houpačce s Klárkou, s upovídanou, ocopánkovanou holčičkou. Usmívá se na učitelku, usmívá se na cizí děti, kteří jí sdělují, že už jdou taky domů, že ještě nejdou domů, že už měly jít domů. Každý den to samý. Jeníka upoutá až oslovení od paní učitelky, maminka je tady. Vidí ho, jak se rozhlíží, a pak se na jeho tváři objeví úsměv. Běží k ní, obejmou se.

Jdou spolu za ruku, Jeník poskakuje, dneska byli v divadle, jeli metrem, a museli mít vesty! Vnímá, jak je jeho tělo nabité energií, nadskakuje, jak kdyby byl natažený na gumičce. Popruh tašky s nákupem ji tlačí do ramene, jinak je to hezký, těší se z ukázkového obrázku matky a dítěte.

Šli vedle sebe pár minut, pak se ozval, má hlad, jestli nese rohlík. Ne, má housky. Ty nechce, chce rohlík! Přidá do kroku, ví, že iluze dokonalosti skončila a začíná scéna. Je z toho otrávená.

Doma, konečně. Konečně sem dotáhla hystericky řvoucí dítě. Mariana sedí u mobilu, jak nečekané. A úkoly máš? řekne podrážděně a ve stejné chvíli by si dala facku, že zase začíná hovor s dcerou tímhle tónem. Si je udělám. Jak nečekané, tahle odpověď.

Uklízí nákup, chleba do poličky, jogurt do lednice, křupinky do skříně pod mikrovlnku. Jeník se doma hned zklidnil, a běží si hrát s duplem. Z oblečení a bot se svlékl jako had a nechal ho v předsíni, sakra. To se to nikdy nenaučí?

Večerní rutina, zkontrolovat úkoly, oblečení, co si děti plánují vzít druhý den na sebe, napomínání, ať si konečně uklidí pokojíček, ať řeknou, co chtějí k večeři, ať už jdou jíst večeři, ať u toho nekoukají do mobilu, ne ani na televizi, Večerníček dnes nebude, když nejsi najedený, hysterák, zásek, tak už pojď do vany, můžeš si tam vzít míčky, zívání u čtení večerní pohádky, ten slovník vzal Václav Čtvrtek odkud, oči pálí, pusa čte, hlava nevnímá co. A pak to hezký, oba oddychují, jsou kouzelní, hladí je po vlasech, líbá na tvář, nemůže se na ty andělské tváře vynadívat. Měla na ně být hodnější, vždyť je ráda, že je má.

Pomalu zavře dveře pokojíčku, přemýšlí co s večerem, muž na služebce v Brně, zavolá mu, jo, už spějí, jako vždycky, nechtěly si uklízet, musela se trochu zlobit, jinak dobrý, a co ty, co konference, poslouchá o zážitcích s kolegy, co viděla párkrát v životě a ani si nevybaví jejich tváře, natož aby ji zajímali, ale on ji zajímá, tak vnímá aspoň jeho hlas. Rozloučí se, já tebe taky, a zavěsí.

Stojí v kuchyni, ve ztichlém bytě je najednou úplně sama, co udělat s volným večerem, zářivka nad dřezem bzučí, normálně by si sedli na gauč a koukali na seriál, bezmyšlenkovitě utírá linku fialovým hadříkem, měla by zapnout počítač a konečně sepsat životopis, ale na to je pozdě, je unavená, však má nárok, je celý den na děti sama.

Jde si napustit vanu, a schová se pod pěnu.