Sedí znaveni

Je večer, devět hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči znavení. Vydýchávají den a vzpamatovávají se z uspávání. Bylo to intenzivní, těžko říct co víc. Napsat všechny ty scripty, neusnout na zbytečných poradách nebo učit dítě na nočník a zabránit mu v úniku pod auta? Nevědí. Nikdo je nerozsoudí. Každý si myslí svý. Jen večer, tam bojují spolu. Proti řvoucímu démonovi, co nasál energii z jedné lahvičky mléka a dvaceti minut spánku, a teď se jí nechce vzdát. Ohlušující hukot předspánkové hodiny je připravil o sluch. Nedokáží naslouchat druhému. Jeden kouká na Netflix, druhý na Instagram. Obrazovky televize a mobilu jsou skvělý paraván před druhým, před sebou, před nimi.

Je večer, deset hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči a večeří. Chleba s máslem a šunkou, sklenka vína, nakrájené jablko, neladí to. Hlučné ticho, každý chce něco říct. Ale jsou příliš znavení, a tak říkají jen, co se říct musí – je třeba dovést auto na servis, vynést koš a objednat Rohlík, už došlo i pečivo a mléko. Mluví, ale nic neříkají. Slyší, ale neposlouchají. Jsou na to příliš znavení. Mirka myslí na ty červené šaty, co neví, zda si má objednat. Josef přemýšlí nad tím, že si musí pustit sestřih fotbalového utkaní, které opět neviděl.

Je večer, jedenáct hodin. Mirka se sprchuje a šamponuje si vlasy, Josef ukládá počítač do batohu na zítra a vykládá myčku. Ticho je unavené. Josef a Mirka zívají. Pálí je oči. Hlava v mlze. Mlčí, čistí si zuby, zavrtají se do peřiny. Každý na svou půlku, příliš znavení posunout se k sobě. 

Je noc, den se láme do druhého. A jejich svět se v tu půlnoční chvíli neslyšně zlomí, nevědí, že je tři týdny druhé dítě na cestě k nim, a oni už si cestu k sobě nenajdou, jsou si příliš cizí a teprve druhé dítě jim otevře oči, aby to viděli.

Crr! Probuďte se! Je šest třicet, je potřeba vstávat.