Ozval se zvonek, konečně.
Tereza rychle shrnula sešity a učebnice do tašky, jen tužky v penále zachrastily.
Dneska to bylo dlouhý, měli odpoledky. Rychle vyběhla ze třídy, musela být první
v šatně. Nechtěla, aby jí Vopěnka zase sebral bundu. To by Hana nadávala,
kdyby přišla bez bundy. Jitce by nic neřekla, ale jí jo. A to je Jitka o dva
roky starší, už bude maturovat.
Povedlo se, byla tam
první. Rychle na sebe hodila bundu a sáhla do spodní přihrádky pro conversky.
Teda ony to jsou obyčejný plátěnky, ale ráda jim tak říká, na značkové by jí Hana nepřidala, musí prý
šetřit, aby Jitka mohla na vejšku, to jistě Tereza chápe, to bude fakt drahý, jistě chápe, pro sebe ale dodává, když je blbá a jinam než na soukromou ji nevezmou. Ani si je pořádně nezavázala a už se opírala o těžké sklo vchodových
dveří. Už stačí jen seběhnout pár schodů a bude vzduch čistý. Tam už kluky přestane
zajímat, jako by byla vzduch, už budou mít jinou zábavu než jí vyvádět naschvály,
už budou mít mobily, hry a cigarety.
Au, neví, co se najednou
stane, ale pravá noha se jí pootočí, trochu to zabolí, ale ve stejné chvíli jí
projede hlavou myšlenka, že to nebude výron, že to bude dobrý. Bolest a úleva v jednom
okamžiku. Ta propojená slast ji omámí. Natolik, že pokračuje v cestě dolů
po schodech, aniž si uvědomí, že se jí pravá bota vyzula.
Stůj! Počkej. Ohlédne se
a zjistí, že se k ní blíží Robin, syn ředitelky, chodí do druháku na
jaderku, holky ze čtvrtáku po něm jedou, zatím však bezúspěšně. Však by byl
taky blbej, začít si něco s některou z těch nádher, co si zmalujou
oči na pandu, nevědí, kdy byla druhá světová, ale sebevědomí mají víc než přebytečných
líčidel. Na, řekne a něčím do ní dloubne. K tomu překvapeně dodá, Ty sis
nevšimla, že jdeš bez boty?
Co na to říct? Dík,
chvátala jsem.
Ty jsi zvláštní, řekne zamyšleně.
Nejsi tady nová? Že jsem tě tu neviděl.
Jak by taky mohl, když nemá
křiváka ze Zary ani jí nevykukuje podprsenka zpoza tílka, pomyslí si Tereza.
Ne, já sem chodím už šest
let. Blbečku, chce se jí dodat, ale něco ji zarazí, asi jeho oči. Vypadají
modře a mírně.
Víš, koho jsi mi
připomněla? Asi to bude znít hloupě, ale Popelku. Jak si tak běžela dolů,
najednou bez boty. Pokrčí rameny, maličko se pousměje, je mu to hloupý.
Tereze se chce smát, ale
neudělá to. Udrží vážnou tvář a řekne, no však taky jo, já jsem Popelka.
Vážně? Robin udrží taky
vážnou tvář. Nadzvedne obočí. Ale jen nad jedním okem, jak to dělá?
Jasně, jmenuji se Popelková.
Mám nevlastní sestru i macechu.
Rozesměje se, ale stejně
jí Robin nevěří, To si vymýšlíš, že jo?
I Tereze se začne pusa
roztahovat do úsměvu, i když nechce, i když vlastně trochu chce, je jí lehce. Ne, nekecám.
Oba se na sebe podívají a
už se řehtají na celé kolo.
Mezitím se ze školy už
vyhrnout celé třídy studentů, natěšení na vzduch a volnou zábavu. Terezy a Robina si nevšímají, ale jejich těla je
od sebe pomalu oddělují a vzdalují. Tereza zahlédne ředitelku, jeho matku, už
ho volá, začíná jí mizet z očí. I Tereza mu mizí, mlha přede mnou, mlha za
mnou. Ani jeden z nich neví, zda se ještě někdy uvidí a budou se umět spolu
smát.
Tereza rychle mrkne na hodinky, musí si pospíšit, autobus jede za deset minut, rozeběhne se, vstříc podzimnímu sychravu, ale je jí hezky, ani neví proč. Jako by jí tenhle malý okamžik ukázal, že život zase bude fajn, i když je těžkej, hlavně bez mámy, to je nejtěžší, aspoň občas, aspoň někdy, bude fajn. Když se mlha rozestoupí.
Tereza rychle mrkne na hodinky, musí si pospíšit, autobus jede za deset minut, rozeběhne se, vstříc podzimnímu sychravu, ale je jí hezky, ani neví proč. Jako by jí tenhle malý okamžik ukázal, že život zase bude fajn, i když je těžkej, hlavně bez mámy, to je nejtěžší, aspoň občas, aspoň někdy, bude fajn. Když se mlha rozestoupí.
Žádné komentáře:
Okomentovat