Výčitky

Můžu ti vyčítat, že kohoutek pořád kape a dveře se nedovíraj. Můžu ti vyčítat, žes mne nevzal na lodičky, i když mi to slibuješ už pět let. Můžu ti vyčítat, že jsi proti nové pohovce, i když tahle mne svojí zelenkavou barvou tolik štve. Můžu ti vyčítat, že mi hned neodpovíš na zprávu, když jsi s klukama v hospodě.

Můžu ti vyčítat dokud mi nedojde dech, a i pak, vždy se něco najde.

Ale nevyčítám.

Řekni.

Dobře. Vyčítám ti to. Ale jen když mi není dobře.

Vyčítám ti to, i když nechci.

Proti své vůli.

Vážně.

Na duši tíha a na jazyku jed.

Mám tě ráda, protože mi utrhneš cestou z práce fialku, kterou uvidíš u cesty. Mám tě ráda, protože místo mne uvaříš oběd. Nebo umyješ okna. Protože mne necháš spát do jedenácti, i když už bys raději čtyři hodiny byl na túře. Mám tě ráda, že mi nenutíš svůj pracovní svět, který mne nezajímá.

Hezký přebije to špatný. Většinou.

Ne pořád.

Ne teď.

Ne.

Ne! Už nechci slaný hádky ani sladký usmiřování.

Už nemůžu.

S tebou být.

Chci pro někoho jiného žít.

Pro to, co ti skutečně vyčítám. Že nemám dítě, protože nechceš.

To je to jediné, co bych ti vyčítala celý život, pořád, každým pórem své kůže.

Je mi osmatřicet. Nediv se.

Fotky rozstřihnem, o komodu si střihnem, o ostatním se dohodnem.

Na čas přestane kohoutek kapat, fialky nikdo nenatrhá.

Bezčasí.

Za čas někoho potkáš, někoho potkám, bude nám zase dobře.

Každému s někým jiným.

Tak je to.