Na chvilku andělem být

Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami. 

Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů. 

Čas plyne, role se obrací, a z Marušky je teď ta unavená paní, co postává nad ležícím dítětem ve sněhu. I ona prosí, prosí Bertíka, pojď už domů, je mi zima, musím poslat tu korekturu, je čas udělat večeři. Bertík ji neslyší, usilovně pracuje na svém andělíčkovi, bude nejkrásnější na světě. Marii je zatím akorát větší zima. 

Mami, mami, pojď udělat taky andílka! To nejde Bertíku, já jsem dospělá, a navíc nemám čepici, měla bych mokré vlasy, to opravdu nejde, ty si je dělej, já počkám. Když uslyší zklamání v Bertíkově dechu, něco se v ní zlomí, asi protože Bertíka už tolikrát zklamala, a teď, když šli s Petrem od sebe, je to pro něj ještě těžší, pro ni je to ještě těžší, ho zklamávat.

A tak zahodí dospělost spolu s kabelkou do sněhu, a plácne sebou na zem. Překvapí ji, z jaké výšky padá, to si nepamatuje, její tělo je také v šoku z neobvyklých pohybů. Ale to už Marie zahazuje myšlenky a stává se na pár minut dítětem – kmitání nohama, máchání rukama, a její tělo začíná bublat a ona se začíná smát. Až to Bertíka zarazí, ale jen na chvilku, pak ho to taky rozesměje. 

V tu chvíli, když jde okolo sousedka Konvičková, spatří jen dvě lidská těla s bílými andělskými křídly, co se řehtají. Jako blázni, pomyslí si Konvičková, a ještě to odstůňou, ta Strnadová nemá rozum.

Marie nevnímá Konvičkovou, Marie vnímá Bertíkovu radost, a svoji radost, ale ta trvá krátce, protože ji začnou studit zmáčené vlasy, a protože je máma, a protože tohle se nedělá, zvedá se ze země. Bertíku vstávej, oklepává si z kabátu sníh, co ji to za bláznivost popadlo, popadne kabelku do jedné ruky, Bertíka do druhé, je čas dát vařit brambory.