Déšť

Musím se vám přiznat - mám ráda déšť. Snad ve všech jeho podobách.

Zejména ten jemný, drobný. Mrholí, vy se procházíte, necháváte na sebe dopadat kapky vody. Člověku se chce zout a začít se bláznivě točit. A smát.

Mám ráda prudké slejváky, kdy voda vymílá koryta a odnáší všechny nečistoty. Kdy vidíte ty provazce, jak prudce dopadají na zem a vytváří kaluže.

Ten pocit vyjít ven po bouřce, kdy je vzduch násáklý takovým zvláštním nábojem a těžkou vůní.

Když přestane pršet, vykoukne slunko a vy spatříte duhu.

Když sedíte doma s hrnkem čaje a posloucháte, jak vám bubnuje na okno.

Ten zmar, kdy po týdnu zbytečného nošení vyjdete jednou bez deštníku a ono zrovna zaprší.

To všchno je déšť. Vždy mne naplní pocitem, jako by odplavoval mé starosti a trápení. Déšť. Je očistný.

Proč o tom píšu? Protože v následujícím čase nás poctí svou přítomností tak často až nám to nebude milé. Pak jsme naštvaní a hudrujeme. Zrovna vyřizujeme pochůzky, šloupneme do louže, nevíme kam s mokrými deštníky, máme promáčené boty, ohodí nás okolo jedoucí auto.

Snažme se i přes ty nepříjemnosti co to přináší najít v tom něco přínosného, hezkého. Protože ono to vždycky jde. Všechno má více tváří. Tak ji nenastavujte jen slunci, ale i dešti. Neviďte jen rub, ale i líc. 

A pokud vám to přesto nepůjde, tak vězte - ono se zase vyjasní.