Moje ulice

V jednom kraji, v jednom malém městě je jedna ulice. Vine se na okraji, má kopečky i spády. Můžete vjet tam, ale zpět ne. Jednosměrka, ve které stávala autobusová zastávka. A protože jsme v kraji, kde hodně sněží, stávalo se, že sněhu napadlo tolik, že musel přijet bagr a nákladní auto a sníh odvážet. Protože jinak by autobus neměl šanci odvést lidi ráno v 5.28 do práce.

(To byla doba, kdy práce začínala v 5.45 a končilo se ve 14.15. To už dneska není, protože se museli pak platit příplatky za práci v noci, a tak se dnes pracuje od šest do půl třetí. Ale vlastně i to už je jedno, protože maminka už je v důchodu. A hlavně zastávku přesunuli o ulici jinam. Možná právě kvůli tomu sněhu, nebo tomu kopečku, co do ulice vede. Kdoví.)

Já jako dítě tu ulici milovala. Její úzkost, kopeček, prudký pád, rovinka, kde byl náš dům, a pak do zatáčky dlouhý prudší sráz. Pro mne naše ulice byla ta horní část (kopeček, rovinka), co bylo za zatáčkou, už bylo daleko. 

Na tuhle ulici jsem nadávala, protože ze všech stran města je to k ní do kopce.

Na téhle ulici jsem zametala chodník, zatímco mne děda pozoroval z okna a říkal, že to koště držím blbě; sledovala odvážení sněhu, to byla vážně velká událost; nesnášela plení podél plotu, slyšela zvuky hrabel synchronně hrabajíc, viděla každé ráno holky, jak mne jdou nabrat cestou do školy. Po téhle ulici jsem jezdila na kole. Viděla přicházet mámu z práce, čekali jsme na ni s bráchou zavěšení na plotě. Vracela se tichou nocí z tanečních.

Jednou jsme dostali úkol, spočítejte, kolik aut projede ulicí za 5 minut. Ten minimální počet vozidel mne tenkrát neuspokojil, a tak jsem donutila tátu jít na hlavní tah a počítat musel se mnou tam. (To už bylo nějaké číslo! Auta se míhala, že jsem ani nestíhala dělat čárky.)

Na téhle ulici přibrzdilo pohřební auto, aby se děda naposledy rozloučil, a my s ním. Málokrát v životě jsem měla slané srdce jako v tu chvíli.

Naše ulice plná přátelství přes plot, se proměnila. Nejstarší obyvatelé, kteří postavili domy a byli první, kdo tu bydleli, už nežijí. Ani moje ulice už to úplně není, jsem v ní na návštěvě. Za to pro moje děti je to oblíbené místo a budou na ni vzpomínat jako já vzpomínám na plácek před venkovským domem mé babičky.

Ulice, která jsi byla mojí součástí, zachovej si svoji tichost a klid, zůstaň dobrá pro děti. Děkuji ti za všechno zde prožité.