Ráno po Silvestru

Studená chodidla po podlaze, ťapy ťap, mlaskají. Nad nimi jsou vidět dva dny neholená lýtka, zbytek postavy zahaluje široká noční košile s fialovými kvítky až ke krku. Hnědé vlasy po ramena rámují unavený obličej Martiny. A to je ráno!

Ale ne obyčejné ráno, nýbrž první ráno prvního dne roku.

Je po silvestru.

A podle toho se Martina tváří.

Málo spala. Hodně jedla. Hodně pila.

A teď tu stojí.

Před bincem.

Nikdo jí nepomůže. Muž bude spát celé dopoledne, děti se vzbudí leda na oběd.

Ach jo.

Ale no tak Martino! Nový rok, můžeš začít znova, tak do toho! Do toho!!

Jo, nic jiného mi nezbývá. Vzdychne si Martina při pohledu na stolek v obýváku pokrytý umatlanými talíři s okoralými zbytky chlebíčků.

Popadne skleničky od půlnočního přípitku a jde do kuchyně. Postupně přenese vše. Nevábné zbytky sesune do odpadkového koše, zamaštěné nádobí svěří útrobám myčky. Zapne ji.

Monotónní zvuk mycího programu ji doprovází při pokračujícím úklidu. Srovnat gauč. Naklepat polštáře. Otřít zamaštěné sklo na stolku.

Zima. Martina odbíhá pro ponožky. Pomalu otevírá dveře do ložnice, muž spí zavrtaný v peřině jako ve spacáku. Kéž by i ona měla tak pevné spaní. Jenže nemá, přetrhne ho kdejaká myšlenka či záchvěv okenního rámu. 

S nohama v teple zamíří do koupelny. Sleduje se. Kruhy pod očima. Vrásky. Pár od smíchu, zbytek od ťafek života. Martina vjede všemi prsty do vlasů. Tímto pohybem je usměrňuje a uhlazuje.  Nakonec je spoutá gumičkou. Zvednutím pákové baterie vykouzlí proud vody. Strčí do něj dlaně - juj, studí. Mokrými dlaněmi přejede obličej. Navenek se v zrcadle nic nezměnilo, ale sama na sobě přece jen cítí větší zaostřenost.

Tak to je nejvyšší čas vypořádat se s novým letopočtem! Zachumlá se do deky, uvelebí se na gauč. Do ruky si vezme černý diář Moleskine, který ji bude provázet celý letošní rok, a do druhé propisku. Martina listuje prázdnými stránkami a těší ji to. Nic z toho, co na tyhle listy hrot její tužky vyryje, ještě není dáno. Všechno závisí na ní, na jejím chtění, vůli, snažení. A taky na životě. Třeba tady - 6. červen - co ji asi tak potká? A nebo stránka s 31. srpnem - že by se zde objevil velký nápis DOVOLENÁ? Kdo ví? Martina ne. A je za to ráda. Naděje neurčité budoucnosti je pro ni jako oáza.

Není se co divit po minulém roce. S Jirkou se pořád jen hádali. Rekonstrukce koupelny byla nejen finančně vyčerpávající. A přechod Martínka ze základky na učňák jí taky nepřidal vrásky z úsměvů. Když se k tomu připočte dovolená strávená péčí o hluchého strejčka z Jižních Čech, nediví se, že ke konci roku už žádnou energii neměla.

Ale teď chce. Chce mít dobrý rok. Bude se soustředit na sebe. Shodí deset kilo. Ne patnáct. Ne deset, nebude si dávat přehnané cíle. I pět by bylo přece fajn. Pro začátek, ne? Hlavně nepřibírat. Dojde si ke kadeřnici a po dvou letech si zase dá svoji oblíbenou červenou. A každý měsíc půjde s Jitkou do divadla. A taky přečte alespoň jednu knížku. Žádné trapné bulvární časopisy či kuchařky, normální knížku.

Vždyť jí bude letos čtyřicet, tak ať je alespoň v tomhle věku hezká a spokojená. Když už to nedokázala dřív. Bude se prostě víc soustředit na sebe.

Martina zavírá stále nepopsaný diář a spokojeně se usmívá. Pohled jí sjede k hodinám. Jedenáct pryč! Musím dát vařit na polévku. A čočku, ať máme dobrý slavnostní oběd. A co udělám jako dezert? Možná by stačila zmrzlina politá vaječňákem, přece jen je tu ještě cukroví...

Stačila chvíle a Martina sklouzla z vybočení opět do vyjetých kolejích, kde je jí sice ouzko, ale je tu vše tak jasně nalajnováno.