Je neděle. Ale není
obyčejná. Jsme v Palermu. Již čtvrtý večer. V pět jsme se vrátily z pláže
Mondello, na které dnes evidentně byly minimálně dvě třetiny obyvatel města.
Bylo teplo, Linda se spálila a asi má i úžeh.
Pláž s dvoubarevným
pískem. Centimetr od nás dým cigaret. Obklíčeny cizími pestrobarevnými ručníky.
Skupinkou mládeže s třetinkovými lahvemi piva. Siciliánem, kterému vlna spláchla
ručník. A i když neuměl slovo anglicky, pokoušel se o konverzaci. Úsměvné, ale
únavné. Přecpaný autobus, který staví pouze na znamení, nás hodinu žvýkal a
mačkal na cizí těla.
Vše jsme ze sebe spláchly
studenou sprchou a snad i zajíme dobrým jídlem. Jsme v restauraci, ve které
jsme byly i předevčírem. Jediné místo, kde nám zatím chutnalo. A taky je to tu
hezký. Z ulice Vittorio Emanuele se zabočí doprava do úzké uličky Alesandro Paternostro. Sama restaurace je rozlehlá, ale nikdo v ní není. Projdete vchodem a jste v
první místnosti, za ní následuje druhá a po zahnutí doleva třetí. Je to labyrint. Ještě vyjít schody, a ano ještě jedny, a konečně se ocitnete na příjemné zahrádce.
Červené ubrusy, bílé
lucerničky s plápolajícími svíčkami. Obě dvě si dáváme pizzu. Klišé dnes je třeba nám. Linda saje rudé
víno a já bublám bublinky coly. Regenerujeme a je nám fajn. Povídáme si. O čem?
Nezapamatovala jsem si to. Ale když vám tady napíšu, že o mužích, práci,
knížkách, psaní, čtení, přátelích, životním směru, modrém moři, sicilském
slunci, prašných ulicích, kabelkách a cigaretách, nebudu si moc vymýšlet.
Jemné látky šatů nám chladí
rozpálenou opálenou kůži. Máme hlad, hltavě se pouštíme do porcování koláče na
talíři otupělými noži. Večer plyne, jak na dovolené má.
Ale pak se něco stane.
Linda zpozorní. Já zpozorním, když zaznamenán, že zpozorněla ona. To něco se totiž odehrává za mými zády. Linda mě o posunech v ději v průběhu večera průběžně informuje.
Přišla žena. Sedla si.
Objednala pizzu. A skleničku bílého. Vše jí přinesli. Poděkovala a číšník
odešel. Žena v rudých šatech začala jíst. A poprvé si umístila stopku skleničky
mezi palec a zbývající čtyři prsty. Nenapila se. Ťukla si se zdí. Rozhovořila
se. Tlumeně, ale i kdyby nahlas, italštině bychom stejně nerozuměly.
Linda se zachvěla.
Působilo to na ni tísnivě. Postarší žena, rudé šaty, výrazné rty, havraní
vlasy. Ťuká si ze zdí a povídá si s ní.
Ano, je to šílené. Ale
podle mne hlavně uchvacující. Co ji k tomu vede? Může být blázen, ano to může.
Ale moje představa je jiná. Je to vdova. Po překonání šoku ze ztráty manžela se
vrací na místa jejich štěstí. A protože oba dost cestovali (on byl fotografem,
ona žila pro něj), absolvuje znovu lety do států světa. Každý měsíc jeden. Nyní je na
Sicílii. Tam, kde oslavili patnácté výročí. Na to teď vzpomínají. Mrtvý muž
za zdí a žena s polomrtvým srdcem.
Ona žena odejde dříve než
my dojíme, takže ji nespatřím. Naštěstí. Můžu si nechat svoji představu, kterou
by skutečnost mohla jen narušit.
Už v té restauraci jsem
věděla, že tohle musí být zaznamenáno. Dívaly jsme se s Lindou na sebe. Některá
rozhodnutí padnou bez předkládání argumentů. "Napiš to ty," řekla
Linda. Slíbila jsem, že to udělám.
Uběhly čtyři měsíce, jsem
v Praze, je tu zima, je tu mráz a žádné slunce. Až nyní jsem dokázala se vrátit
do Palerma a prožít ty dovolenkové dny znovu. A tuto událost uchopit a
zpracovat. Lindo, slib splněn.
Žádné komentáře:
Okomentovat