Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.
Procházejí lázeňským městem, dnes naštěstí bez konviček a pití
té hnusné vody, co jinak musí absolvovat. Tu kolem nich projede červené auto,
nevnímá ho, smutně jde, ale ono zabrzdí a couvá k nim. Ale vždyť to je žigulík,
takového má táta! Z auta vyběhne máma, mluví s vychovatelkou, berou
ji za ruku a odvádí k autu. Nasedne, ráda je vidí. Proč jsi nepočkala v léčebně?
Kdyby tě brácha nepoznal podle čepice, tak jsme se nepotkali! Vždyť sem jedeme přes celou republiku, cesta
příšerná, rozbilo se nám auto, a po tom všem jsme se mohli minout, hudruje
táta. Ona neví, nenapadlo ji, že by se takhle moc zpozdili, myslela, že už
nepřijedou, nic neříká, vždyť ani vychovatelce nedovedla nic říct, tak jak by
to zvládla teď, hrdlo stažené má od rána.
Jedou ke žluté budově, vystupují a sedí v chodbě, na
pokoj nesmí. Povídají si, čas hrozně utíká. Dostala barbínu, její první v životě,
se zelenými třpytivými šaty, a plyšáka. Nechce se jí loučit, ale ví, že musí,
to to rozbitý auto, a cesta domů dlouhá. A dlouhá bude doba, kdy tu ona ještě
bude každý den pít hnusnou vodu a za tři koruny si kupovat trojhránek, protože
oplatka je moc drahá, dlouhá bude doba, kdy tu bude sama.
************
Dnes je dospělá, pamatuje si chvíli
u okna, pamatuje si radost, když ji vytáhli ze štrúdlu dětí na procházce.
Panenka už dávno není, plyšák zahrabaný v haldě plyšáků jejích dětí, ale
ty pocity u okna, ta radost z návštěvy, která proběhla, i když cesta tam
nelehká a cestu zpět táta i bratr odstonali, ale ty pocity, smutné i radostné,
zůstávají její součástí. Jednou z jejích silných dětských vzpomínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat