Stránky

2016/12/19

Zlatá bojovka

Na tento víkend jsem se tak těšila! Měl přijít po náročném osmidenním období, kdy jsme na střídačku s manželem absolvovali vánoční večírky, divadelní představení, setkání s kamarády, a měl být ve znamení klidu, pohody, přípravy na Vánoce. Všechno bylo ale jinak - promarodila jsem ho. Takhle špatně mi dlouho nebylo. V sobotu se ke mne přidala i Modřinka. Manžel nevyspalý, já nepoužitelná, dítě trochu vykolejené z neznámé situace. Přežívali jsme. Vlastně je až neuvěřitelné, že i přes tohle všechno se nám podařilo několik vánočních okamžiků do tohoto bacily nabitého víkendu vsunout. Manžel ozdobil stromeček, udělal si nepečené marcipánově meruňkové kuličky. Shlédli jsme pohádku Škola princů a film Prázdniny.  

2016/12/11

Do třetice stříbrná

Je neděle, stříbrná neděle. Je neděle, neděle večer. Modřinka spí, muž šel na EKG o Lásce a Naději. V bytě panuje ticho a já mám čas sednout si, zamotat se do deky a nechat v sobě končící víkend doznít. Prožili jsme toho tolik! 
Přijela maminka s kamarádkou, couraly po Praze, ale i tak jsme se během těch dvou dnů několikrát potkali a prožili hezké chvilky - společný oběd, kafe v bytě, ranní snídaně. S mužem a Modřinkou jsme v sobotu vyrazili na trhy. Václavské náměstí, Staroměstské náměstí (dvě kolečka cmundy, deci medoviny včeloviny (ze které se mi krásně zamotala hlava). Ještě jsme mrkli po svařáčku na Náměstí Republiky. 
Večer jsme s manželem po měsíci měli rande. Šli jsme do kina. Vybrali jsme si film vhodný na adventní dobu - Anděl Páně 2. Líbilo se nám to, sál byl zaplněný, veselost filmu námi prostupovala ještě po cestě domů.

2016/12/05

Už druhá, bronzová

Neděle, jedenáct večer, zapalujeme dvě svíce na věnci, vylupujeme čtvrtou čokoládičku z adventního kalendáře. Na víkend toho bylo v plánu tolik, že jsem se bála, že zapálení svíčky ani nestihneme. Nakonec se to na poslední chvíli podařilo.

O víkendu přišel velký mráz a s ní více adventní nálady. Sobotní dopoledne jsme příjemně strávili na náměstí Míru. Živý zpěv koled, trdelník, bramboračka s chlebem, pečená jablka, punč.

2016/11/28

Neděle první - Začíná to

Před nějakým časem (dny? týdny?) jsem listovala diářem a zapisovala si divadla, lékaře, povinné nákupy. Prostě co a kdy nutně musí být. Došla jsme až k adventnímu času - a automaticky jsem si zapsala na nedělní stránky text o adventu. Některé roky jsem je psala jiné ne. Letos tedy do nich  chuť je - čas méně* - ale budou! A protože čas utíká rychle, zde je první z nich:

2016/11/21

Jen slovo

 „..řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
Věta, která pro mne při bohoslužbě moc znamená. Vždy ji říkám jinak, než cokoliv jiného. Je v ní síla. V tom, že slovo je víc než něco jiného.
Občas se někomu zdá nepochopitelné, proč pro mne slova mají až takový význam. Tak proto.

„Ano.“
Chceš jít se mnou do kina?
Nechceš se nastěhovat?
Vezmeš si mě?
„Berete si zde přítomného..“
Ve vztahu je slovo ano tím zásadním. Tři písmena - a můžou rozhodnout o všem. Pokud někomu řeknete u oltáře/na úřadě/ v parku pod slavobránou ano, navždy jste spolu spjati. Bez ohledu na to, že se za rok rozvedete. Bude vás to provázet celý život. Proto nejsem typ člověka, který si užívá svatby - mám často pocit, že si lidé neuvědomují, jak závažný krok dělají. Opravdu to bude napořád? Tak proč mám pocit, že často lidé jen zkoušejí, zda to vyjde.

2016/11/14

Vánoční dárek

Vánoce 20..
Štědrý den
podvečer
rozbalování dárků

Žádný balicí papír nešustí tak kouzelně jako vánoční. Snad, že obsahuje to dlouhé těšení, zdobení, vůni cukroví i jehličí. Roztrhl balíček, byl od Karolíny. Kožená peněženka. Potřeboval ji, jeho je odrbaná, byl rád, že ji dostal, nerad by chodil po obchodech a vybíral. Řekl děkuji, nahnul se a dal jí pusu.
Pod stromečkem zbyl poslední dárek. Už teď viděli, že je to kniha a že je od jeho rodičů (každý ježíšek má svůj jeden oblíbený druh dárkového papíru). Vzal ho do ruky, přečetl jmenovku a předal.

2016/11/10

S Modřinkou na odběrech

Mít dítě přináší nejrůznější okamžiky. Štěstí, když vidíte jeho úsměv, mávání ručičkou, slyšíte smích. Nadšení, když poprvé zvedne hlavičku, přetočí se, udělá krok. Radost, když vidíte, jak rozbaluje dárky, jak víská a mazlí se s plyšákem. Nervy na pochodu, když vám už dvacet minut zdrhá bez plíny a vy ho ne a ne donutit, aby se nechalo přebalit. Nebo když urve lištu, dvacetkrát vyndá složené prádlo ze šuplíku.

2016/11/03

Prázdno

Vrátit se domů a cítit prázdno. Může být něco horšího? Život je stejný, plyne za stejných slov, vět, témat hovorů. Stále mám smích (to s dítětem nejde jinak), stále se těším na mužův večerní návrat k nám. Stejné polibky na rozloučenou a přivítání. Vše vypadá jako před mým útěkem.

Ano, rozhodla jsem se vrátit. Ano, věděla jsem, do čeho jdu. Počítala jsem s tím, že to nebude snadné. Jen jsem nečekala v sobě díru. Dutou, bezbarvou, chladnou. Zatím jsem ji neprozkoumala. Co se ze mne ztratilo? Co obsahuje? Může růst? Desítky otázek mi víří v hlavě.

Život v tweetech a instagramových postech

11.10.
Dnes na Vosto5,ve čtvrtek na křest #bezjablka, v pátek a v sobotu na knižní veletrh v HB..a pak 14 dní u rodičů s Modřinkou. #plány #těšení

13.10.
Sbalit kufr je hned snadnější, když vám pomáhá roční dítě. Půlku věcí vyhází, druhou zmuchlá. Hned je více místa. #namaterske

Obří kufr, autosedačka, kočárek, batole a dva dospělí. To bude výzva pro České dráhy. #cestujeme #namaterske

2016/10/21

Citáty v poznámkách

Koukám na plochu svého počítače, která se celá hemží barevnými lístečky s poznámkami. Co je potřeba koupit, co nezapomenout vyřídit, co mám v plánu v delším časovém horizontu, jaké knihy mě zaujaly a chci si je sehnat a přečíst. Zhruba každá třetí poznámka je nějaký výpisek z knihy či citát. A tak mě teď napadlo, že si je projdu, vypsané citáty sepíšu do jednoho wordového dokumentu a dám na blog. Třeba některá z uvedených myšlenek zaujme i vás. A když ne, aspoň si přečtete, co v tom obřím mraku vět a souvětí, které skrze mne proplouvají, mě natolik zaujalo, že jsem si to musela vypsat s tím, že se k tomu vrátím a že o tom chci přemýšlet.
Tak tady to je: 

2016/10/11

První rok

Už třistašedesátšest dní jsem máma. Je to možné? Tak rychle to uteklo. Malý uzlíček, který skoro neotevíral očíčka. Zavinovačky, nažehlené pleny, ty nejmenší oblečky. Křtiny v lednových mrazech. Vítání občánků v prvních šatičkách. Náušničky, odlitky nožiček, tisíce fotografií. Radost z prvního přetočení, plazení, stoupání, lezení. Statisíce chvil radosti, štěstí, smíchu. Každý den držet Modřinku v náručí a dát jí spoustu pus. Hladit ji po hlavičce, když usíná. Dívat se na ni, jak je ve spánku nádherná. Její soustředěný výraz, když si hraje s hračkami. Světlé vlásky jako chmýří. Stovky hodin strávených na procházkách s kočárkem. Radost babiček a dědečků z vnučky. První svátek, první narozeniny. Dorty, dárky, svíčka, rozzářená očka.
Připadám si stejná. Furt jako holka, co čte a zajímá se o literární svět. Ráda a často chodím do divadla. S nikým jsem nepřerušila kontakt. Zvládáme koukat s manželem na filmy i seriály. Máme na sebe čas, povídáme si, stále, pořád a o všem. Ano, je to všechno v menší míře než předtím, na druhou stranu člověk je efektivnější a neprozahálí tolik času.
Baví mě stavět z kostek města a věže a hrát si s plyšáky. Stokrát přečíst říkankovou knížku. Honit po pokoji dítě, aby se mu nasadila plenka. Dávat mlíčko, křupku, oběd. Lechtat a poslouchat hlasitý smích malého děťátka. Vidět, že je šťastné a zdravé.
Neměnila bych. Být doma, když kolem vás se batolí miminko. Může být něco krásnějšího? Ne, zatajuji dech, abych trochu pozdržela čas, neboť to tak hrozně rychle utíká.

2016/08/15

Vodácká láska

Pojedeš se mnou na vodu?
Tak touhle větou to všechno začalo.

Sportovní oblečení, seznámení s posádkou, mozoly na rukách, mastné zacuchané vlasy stažené gumičkou, jeho nakřivený úsměv, rozlámané sušenky, spaní ve zmačkaném vlhkém spacáku, protivnej hmyz, rozechvělé struny kytary, držení za ruku, piva v plastovém kelímku, štiplavý kouř ohně, záře v jejich očích, poklidná hladina řeky, ospalky po pár hodinách spánku, Ahoooj!, bílé fleky na obličeji ze špatně rozetřeného krému, nesmělost a chuť se osmělit, déšť zastavující pokračování vodní cesty, vášnivá pusa s příchutí léta, zlomení pádla, spálená záda, šprýmy na jejich účet od ostatních, probdělé noci, šepot vyznání, mokré oblečení, špinavé oblečení, hranolky a kofola ze stánku, konec řeky, poslední písničky, loučení.

Nemiluji tě.
A touhle to skončilo.

2016/08/01

Nový měsíc

monolog na první dobrou

Nový měsíc. Dnes začal. Srpen. Můj měsíc. Vždycky to byl můj měsíc. Na jeho konci mám narozeniny. Slavím další číslovku, loučím se s létem, vibruje ve mně nejistota ze září, z něčeho nového.

Nový měsíc je takový malý začátek. Možnost do něčeho se pustit. Ne, to nepůjde. Nemám chuť, vůli, sílu, energii něco dělat, zkoušet, objevovat. A tak, aby aspoň něco bylo, píšu tenhle text. Protože už dlouho nepíšu. Chybí mi to? Já nevím, někde v hloubce ano. Ale zase si říkám, kdybych opravdu chtěla, tak si na to přece ten čas vyšetřím. 

Žiju všedností - snídám bábovku, sleduji svoje dítě růst, jeho první pokusy o cokoliv, jeho úsměvy, jeho pády, jeho řev, čtu, čtu hodně, užívám si to, baví mě to, čtu, mluvím s lidmi, sleduji sociální sítě, nahřívám se na sluníčku, telefonuji, dám si sprchu, jdu spát.

2016/07/11

Záhadný pár

Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná. Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona šťastná.
Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi. Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).

2016/06/10

Propustit vlasy do větru

Je krásný teplý letní den a já bych chtěla žít. Jít ven, bosé nohy nechat lechtat travou, propustit dlouhé vlasy do větru, nos naplnit vůní růží. Usmívala bych se na každou protivnou paní s padesáti kily navíc, na každého scvrklého muže čpícího tabákem. Sedla bych si na lavičku, natáhla nohy i ruce do dáli. Vnímala bych kamínky na cestě, mravence na lavičce, ptáka ve větvích. Byla bych.

Nejsem. Tam venku. Jsem uvnitř bytu. Povinnosti mě nutí tu být. Vyprat dětské oblečení. Vyžehlit manželovi košile. Dopsat stupidní článek, do kterého cpu další a další banální slova, jen abych splnila požadovaný počet znaků. 

2016/04/27

Teď

****

Chvějí se mi ruce,
když se na mě díváš.

Třepí se mi vlasy,
když mě po nich hladíš.

Třese se mi hlas,
když se na něco zeptáš.

Proto nezašeptám:
už nemůžu dál.

****

2016/02/29

Je čas se rozhodnout

Už nemůžu na tebe čekat. Dala jsem ti dost prostoru. Dost a dost.
Dost!
Když nevíš, zda se mnou chceš žít, tak nechceš.
Řekla jsem, že chápu. I když si neumím představit, jaké to je opustit pět let života. Neznám tvoje pocity z toho, že porušíš svůj svatební slib.
Neumím, neznám. Nemusím - já jsem volná.
A byls to ty, kdo nás do této situace přivedl. Tak to teď řeš.
Nebo to nech být. Já půjdu dál, ty zůstaneš a nic nepřerveš.
Nemůžu být ta druhá.
Nejsem na to stavěná.
Raději budu sama.
Jestli chceš, pojď. Sevřu tě v náručí a už nepustím.
Jestli nechceš, sbohem ti dám.
Naposled rty ti vtisknu sebe na tvář. A pak otočím se.
Pryč.
Všechno bude pryč.

2016/02/24

Pár jen tak veršů

čekat na půlnoc
nejít spát
den se nevydařil
až v druhý
snad lepší
do peřin uléhat


****

víno, svíčky, dítě spí
pojídáme cukroví

silvestr
bez televize
vše se sype
i ten sníh

jen ten náš svět
si nerozbít

****

Oranžový západ slunce
jak odlesk
reklamního poutače

****

2016/01/13

Dětské hřiště

Přikutálí se ke mně míč. Zvednu ho, usměju se a podám zadýchanému kloučkovi, který si pro něj mezitím přiběhl. Plaše poděkuje, popadne balón a je pryč, zpět na hřišti plně ponořen do hry. Já pro něj nic neznamenám. Stará paní, co sedává každý den na lavičce. A kočku na klíně k tomu. Stálo mě to manželství, dobrou práci, přišla jsem o všechny kamarádky, skončila jsem sama. Úplně sama. Ani ta kočka není moje, ochomýtá se tu v okolí. Občas si ji "odlovím", aby mi měl kdo dělat společnost.

2016/01/12

Žena v červeném kabátě, černém baretu a bez rukavic

Muž stojí u okna. Jen obtížně je vidět jeho silueta, v pokoji je šero. Hledí sklem přes závoj sněhových chuchvalců, které dopadají na krajinu. Jeho pohled vločky ale nevnímá, zaměřuje se na ženu, co sedí na lavičce. Má červený kabát, černý baret, žádné rukavice. Skloněná hlava a pravidelné trhání rameny muže přivádí k myšlence, že pláče. Silně na něj pohled na plačící dívku v červeném kabátě, černém baretu, působí. Může za to kontrast mezi vyhřátým pokojem a studeným počasím venku? Muž si není jist. Po důvodu nepátrá, ale hýčká si ten pocit. Už tak dlouho nic necítil. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči. Nabízí se mu stále stejný obrázek. Jen už víc rozmazaný a méně zřetelný. Noc se o kus přiblížila, sněží čím dál víc. Udělá něco nečekaného. Odstoupí od okna, otočí se, vezme si na sebe kabát. Vyjde ze dveří. Trvá to pouhé dvě minuty, než dojde k ženě na lavičce. Zastaví se a zaraženě se na ni dívá. Co jí vlastně chce? Proč za ní jde? Neví, a tak si mlčky sedne vedle ní. Během chvíle jsou jeho ramena a vlasy bílé. Žena nedá najevo, že by o mužově přítomnosti věděla. Uplyne několik dlouhých minut, poté muž uchopí ženiny ruce do svých dlaní a řekne: „Slečno, vy máte úplně prokřehlé ruce.“ Žena k němu vzhlédne.

2016/01/06

Sněží, sněží, sněží

Zasněžená Praha. Už třetí den. To tu dlouho nebylo. Jak je krásná! Střechy domů pocukrované bílou vatou něhy. Vyvolává to pocit čistoty. Obloha jak těžká duchna, ze které se sype peří; a sype a sype a sype. Ticho je tišší než obvykle. Když vcházíme do bytu, musíme oklepat jednu nohu o druhou. A stejně pod botami zůstane mokrý otisk jako důkaz, že se nám sníh nezdá. 

Kozačky, hrabla, čepice, prohrnovači, dým z komínů, zpožděná doprava, dřevěné sáňky, stopy ve sněhu, vřískající děti. Jo, mám tohle období ráda. I přes negativa - mokro v botách, mokro ve vlasech, tlačení kočárku neprohrnutou cestou, vysušené ruce, červený nos, nepohyblivost při pěti vrstvách oblečení - mám tuto dobu ráda. Snášející se vločky mi vytváří moderní vzor na jinak nudném černém kabátě, malí sněhuláčci mě zdraví zpoza plotů, ústa schovaná do chundelaté šály. 

Věděla jsem, že přijde. Letos jsem věděla, že se já a sníh potkáme. Nezklamal mě. Dostavil se na Nový rok, v půl třetí ráno. Tiše jsem stála u okna a vítala se s ním. Udělal mi takovou radost. A měly jsme si toho tolik co říct.