Stránky

2017/06/10

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.
Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.
Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.
Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.
Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.
Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.
V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.
Tak to je.

Kavárenský rozhovor


Irena: Sedneme si na zahrádku, když je tak hezky.
Marie: Ale pod slunečník, ať na nás moc nesvítí.
Irena: Jasně, vždyť to pere.
Marie: Ale když fouká, tak je až zima.
Servírka: Dobrý den, co si dáte.
Irena:  Kávu.
Marie: Bezinkovou limonádu.
Irena: Tohle město je furt rozkopaný. Teď u toho kostela, to je hrozný.
Marie: Já nevím, proč to pořád dělaj.
Irena: Chtěla jsem jet domů už dneska, ale v sobotu mám ještě bazén a nikdy jsem tam nebyla, tak si tam zajdu.
Marie: To si zajdi. Je to tam pěkný.

2017/06/08

U stolu

Ještě jeden krok a vkročím do místnosti plné stolů s bílými ubrusy, ťukání berlí, líného bzukotu hlasů. Je ráno, je čas snídaně. Jsem v lázních. Vezmu skleničku z tácu, strčím ji pod trysku a držím palec na žlutém tlačítku tak dlouho, dokud sklo není naplněno jablečným džusem. Rozhlížím se po rozlehlém prostoru. Padesát stolů. Hledám takový, kde bude nepocintaný ubrus, příbor a zároveň sklizeno špinavé nádobí od těch, co už se nasytili dosyta. Nejraději, aby u něj nikdo neseděl. Támhle vzadu jeden, že by..Zkusím to a položím si tam skleničku. Postupně si nanosím hrneček s ostružinovým čajem, mističku s ovocným jogurtem - a pak mi zazvoní telefon. Neslyším, prosím vydržte, vybíhám na chodbu.

2017/06/07

Ženská marnivost

Dnes se počasí chová jako ženská - neví, co chce. Chvilku dovolí ukázat se sluníčku, občas se zamračí a vymačká oblaka z nadbytečné vody, někdy se rychle prohání po okolí a fouká lidem do uší prázdnotu.
Jak se mají mé nálady neproměňovat, když se den kolem mne takhle točí? Zrovna dnes! 
Utíkám do bezpečí své oblíbené kavárny v podloubí. Objednám si cappuccino a jsem ráda, že jsem před marnivostí počasí utekla do měkkého křesla. Z kabelky vytáhnu pomačkaný čtverečkovaný papír vytržený ráno narychlo z notesu. Nadechnu se a narovnám ho. Soustředím se na pečlivé uhlazení hranou ruky všech hor a výstupků na něm. Tady to je. Černé na bílém. Mám se přiznat a říct ano? Mám říct ne, i když ho miluji, jen abych pro něj zůstala čistá, a ztratit ho?

Paní Šubrtová

Žila byla jedna stará babička - a opravdu žila a byla, neboť já jsem ji v dětství znala. Bydlela ob dvě chalupy od babičky. Ve starém, malém, polorozpadlém domečku, který držely pohromadě dva sousední nalepené domy. Ke stavení vedla cesta po strmém kopci, takže auta návštěvy raději parkovali pod ním a vyšlapali ho. Lidi vydrží víc než automobil.

2017/06/05

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

2017/05/30

Lázeňské zápisky V

Zahájení 863. lázeňské sezóny probíhá tento víkend. Je to tu přelidněné, přestánkované a přeplněné hlukem a davy lidí.
Procházím kolem langošů XXL, dřevěných růží, porcelánových hrnečků, bramborových spirál, dětských čepiček. Unikám hluboko do parku na lavičku.
Čtu. Zajdu si na výstavu místního grafika. A ještě na jednu pohádkovou do zámku.  Kupuji si knihu, pro radost a aby bylo co číst v příštích dnech.
V neděli ráno na mši. A na věž. Z výšky se stánky proměnily ve stánečky složené ze sirek. Vidím vyhozené peřiny z okna. Je krásný den.
Teď sedím na terase. Téměř nikdo tu není. Do uší mi proniká soundtrack k La La Landu.
Myslím na Modřinku, která teď cestuje na Vysočinu.
Těším se na večerní koncerty, které jsem si vyhlídla v programu (Čechomor).
Nemluvím. 
Koukám se. 
Snažím se léčit - po těle, ale hlavně na duši. 

Je mi smutno.

2017/05/26

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

2017/05/17

Lázeňské zápisky III

17.5.

Sedím v pohodlném a stylovém křesle. Počítač spokojeně vrčí na malém kulatém stolečku. Je to ideální místo na psaní. Hned když jsem v pondělí vešla do tohoto pokoje, věděla jsem, že tady budu psát.
Z okna vidím vznášející se černé notičky, které demonstrují, že se tento dům jmenuje Beethoven.
Dnes poprvé zažívám trochu zklidnění, pomalu přivykám lázeňskému rytmu. Mám za sebou svojí druhou nejoblíbenější proceduru (pomalu tu před vámi rozkrývám svůj žebříček:-)) perličkovou koupel. Bublinky poskakující kolem vás v plechové vaně. Dorážejí na vaše stehna, ruce, záda, skotačí s nimi a svaly jsou z toho vyplesklé a unavené.

2017/05/16

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

2017/05/15

Lázeňské zápisky

15.5.

Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a hlavně vést ty řeči o procedurách, nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co koncerty...náročné, co vám budu povídat.

To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové kategorie).

V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední pusa od manžela a sjet výtahem dolů.

2017/04/24

Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.
Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.

2017/01/25

V hlavě

Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé. Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný, opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle. Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech, vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se, vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.

2017/01/21

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

2017/01/12

Dva dny

Uspávám Modřinku, otevírám novou Boučkovou, Život je nádherný. Od první věty vím, že kniha se mi bude líbit. Ne. Vím to mnohem dřív. Rok kohouta i její ostatní díla jsem četla, vím, co očekávat. Proto to těšení.
Dva dny strávím ponořena do knihy. A když ji nečtu, tak o ní přemýšlím. Mezitím:
Mrzne, až mi čelo přes čepici brní. Jsem v Minoru, na prvním letošním Listování, Smrt Zajdy Munroa, průměrné, snad lehce pod, herecké výkony obstojné, Věra Holá výborná jako vždy. Kamarádi - řeči o sněhu, doktorech, těhotných sestrách, řeči, aby se nemlčelo. Cesta metrem, rozhovor s cizím člověkem. Taky nepodstatný, ale zůstává z něj příjemný pocit.
Doma vůně odpařené vody a žehličkou narovnaných kousků oblečení. Muž žehlí a kouká na nové zpracování Vinnetoua. Mluvím o Boučkové, o mém nadšení. Modřinka se vrtí v postýlce.
Druhý den četby knihy je proloženo kapajícím topením, mokrým flekem na zdi, řešením této situace. Dočtu knihu a plná dojmů chci jít spát - Modřinka se v tu chvíli probudí z dopoledního spánku. To je můj život. Víc žít, míň psát, stále něco číst. Život je nádherný.

2017/01/02

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.