Příprava na nový týden

Byla neděle. Nový týden na spadnutí, bylo třeba se na něj připravit. Vyžehlit košile Janovi, studuje práva, tak musí dobře vypadat, upéct buchtu, aby měli ke svačině něco dobrého a připravit si zástěru do kabelky. Už teď z toho byla unavená, a to teprve seděla v křesle u ranního kafe. Zase vstala v pět. Nemohla si pomoc, únava pro ni byla míň než možnost prožít ráno o samotě.

Klid

Zachumlala se do teplého svetru, který si kdysi po nocích sama upletla, kde na to brala čas a energii, neví, teď jí trvá celé dopoledne, než se oblékne, ustele a namaže chleba s máslem k obědu, kdo by vařil jen pro sebe, toho si navíc užila v životě dost, a napila se čaje. Byl ještě horký, spálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Pila pomalu, nikam nechvátala, neměla nic na práci. V pokoji tikaly hodiny. Hlasitěji než kdy dřív. Pomalu odtikávaly její zbývající čas. Který neměla čím naplnit.

Výčitky

Můžu ti vyčítat, že kohoutek pořád kape a dveře se nedovíraj. Můžu ti vyčítat, žes mne nevzal na lodičky, i když mi to slibuješ už pět let. Můžu ti vyčítat, že jsi proti nové pohovce, i když tahle mne svojí zelenkavou barvou tolik štve. Můžu ti vyčítat, že mi hned neodpovíš na zprávu, když jsi s klukama v hospodě.

Mlha

Ozval se zvonek, konečně. Tereza rychle shrnula sešity a učebnice do tašky, jen tužky v penále zachrastily. Dneska to bylo dlouhý, měli odpoledky. Rychle vyběhla ze třídy, musela být první v šatně. Nechtěla, aby jí Vopěnka zase sebral bundu. To by Hana nadávala, kdyby přišla bez bundy. Jitce by nic neřekla, ale jí jo. A to je Jitka o dva roky starší, už bude maturovat.

Slunce

Slunce má sílu. V létě ohřívá vodu v rybníce, pozvedá květy rostlin, vyvolává dobrou náladu. V zimě svým pohledem rozpouští ledové kry, vybízí člověka k mrazivé procházce.

Maminka jí povídala, že je její sluníčko. V dětství ji to potěšilo, v telecím období nad tím protáčela oči.

Kolem Slunce se točí náš svět, otáčí se kolem něj planety.

Pak maminka odešla a ona pochopila, že to bylo jinak. Maminka byla slunce, život celé rodiny se točil okolo ní. Neviditelnou, ale potřebnou silou.

K Slunci se nedá přiblížit, člověk by shořel. Kdyby ho nebylo, zmrzl by. Pomáhá nám právě tím, že k Zemi je ideálně daleko, aby jeho teplo sloužilo.

Ty jsi moje slunce. Řekla mu. Usmál se. Potěšeně, jako když to v dětství maminka řekla jí. Vůbec nepochopil, že mu tím chce říct, že jeho silný dotek pálí a vše ničí.

Večer je tma a měsíc.

Mikulášská

Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

Předvánoční na semaforech

Motor hučí, na přední sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a kroutí u toho nechápavě hlavou.

Start do nového týdne

Byla unavená, celá rozlámaná, špatně spala, noční zlý sny, v hlavě se jí motaly, ráno se probudila. Zatemňovací závěsy nedávaly tušit, kolik je hodin, dítě ještě spalo, naslouchala. Pronikl k ní zvuk, dveře ho tlumily, muž poslouchá muziku, maže si máslo na chleba, vsadí se, dělá to stejně každý den, hvízdá si melodii, je pondělí. Zavřela oči, nechtěla usnout, jen protáhnout chvíli, kdy nic nemusí. Dítě se v postýlce začalo vrtět, zatajila dech, jako by sebemenší zvlnění vzduchu mělo účinek na jeho spánek. Stejně se během pár minut v postýlce postaví a zavolá Mamíí, a jí nezbude, než se přinutit vstát, vstala, vzala ho do náruče, roztáhla závěsy, šedo, deštivo, mohlo být ráno i večer, pohled z okna vyvolával smutek.

Porod

Porodila jsem syna. Krásná věta plná života. Ale tolik bolesti za ní. Byl to těžký porod. Přeplněná porodnice, šoupli mě na čekačku na chodbu. Břicho bolelo, vysílalo šoky do těla, snažila jsem se hluboce dýchat, bylo mi do pláče, doktor nikde, byla jsem sama. To bylo v osmdesátých letech, tehdy nemyslitelné, že by tu se mnou někdo byl. Bylo to zlý, hodně zlý. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale v noci mne to budilo léta. Dítě nepostupovalo, doktor řekl, že to zvládnu. Není to váš první porod, to dáte, my tu císaře neděláme.

Na skle kapky

Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí. Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu, zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička. Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali, netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký, šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.

Na cestě

Prší, stěrače stírají, špatně podřadím, auto nespokojeně zavrčí, jsou tři stupně, musím si rozepnout bundu, špatně se mi řídí, přidám na šedesát, rádio nepouštím, soustředím se. Vždyť jsem neřídila deset let. Ale dneska mne to popadlo, půjčila jsem si fabku od táty, jsem tu na dovolené, v Praze se mi všechno hroutí, vypadnout k rodičům na maloměsto, zodpovědné rozhodnutí mladé ženy, zbabělý útěk, to teď nechci řešit, chci se soustředit na silnici, bílou přerušovanou čáru, pravidla silničního provozu, něco co mne udrží myšlenkami pryč ode mne, od všeho. Co mne to napadlo, proč tam jedu, říkám si, hodím blinkr, zatočím volantem, kola se poslušně otáčí, kdyby takhle hlava poslouchala má přání, už jsem na státovce. Blížím se k vesnici mého dětství, tolikrát jsem tudy jezdila, že jsem měla pocit, že to tak bude navždy, že tu babička bude navždy.

Uštípnutá sklenička

„Ty Jano, proč jsi pořád na mne taková,“ zeptal se Tomáš poté, co proběhla další, tento týden čtvrtá, hádka (i když Jana by řekla, že se nehádají). Jana se posadila na jejich novou, hořčicově žlutou, sedačku, složila ruce do klína a svým propleteným rukám odpověděla. „Já vím, že jsi fajn chlap, je mi s tebou dobře, jen už to není takový jako dřív.“ „Ale tak to je snad jasný, že to po těch letech nebude, ne?“ nechápal Tomáš.

Návrat

Otevřela dveře a hned byla naštvaná. Uslyšela řev a vzkypěla jí krev. Dítě v ohrádce ubulené a muž bez zájmu zíral se zájmem jen na monitor, zase jel nějaký trucky. Upustila kabelku na botník, počkala, až uslyší plácnutí dopadu. Potom ohnula chodidlo, lodička jí plynule sjela z nohy. Prsty slastně zavzdychaly z náhlé svobody. Nadechla se a vešla do místnosti. Nedalo jí to a hodila naštvaný pohled po muži, i když to bylo marné, ani nezvedl oči od zářící obrazovky. Vyndala syna z ohrádky a bílou plenkou mu setřela vše špatné z obličeje.

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.

Vánoční dárek

Vánoce 20..

Štědrý den

podvečer

rozbalování dárků

Žádný balicí papír nešustí tak kouzelně jako vánoční. Snad, že obsahuje to dlouhé těšení, zdobení, vůni cukroví i jehličí. Roztrhl balíček, byl od Karolíny. Kožená peněženka. Potřeboval ji, jeho je odrbaná, byl rád, že ji dostal, nerad by chodil po obchodech a vybíral. Řekl děkuji, nahnul se a dal jí pusu.

Pod stromečkem zbyl poslední dárek. Už teď viděli, že je to kniha a že je od jeho rodičů (každý ježíšek má svůj jeden oblíbený druh dárkového papíru). Vzal ho do ruky, přečetl jmenovku a předal.

Vodácká láska

Pojedeš se mnou na vodu?

Tak touhle větou to všechno začalo.

Sportovní oblečení, seznámení s posádkou, mozoly na rukách, mastné zacuchané vlasy stažené gumičkou, jeho nakřivený úsměv, rozlámané sušenky, spaní ve zmačkaném vlhkém spacáku, protivnej hmyz, rozechvělé struny kytary, držení za ruku, piva v plastovém kelímku, štiplavý kouř ohně, záře v jejich očích, poklidná hladina řeky, ospalky po pár hodinách spánku, Ahoooj!, bílé fleky na obličeji ze špatně rozetřeného krému, nesmělost a chuť se osmělit, déšť zastavující pokračování vodní cesty, vášnivá pusa s příchutí léta, zlomení pádla, spálená záda, šprýmy na jejich účet od ostatních, probdělé noci, šepot vyznání, mokré oblečení, špinavé oblečení, hranolky a kofola ze stánku, konec řeky, poslední písničky, loučení.

Nemiluji tě.

A touhle to skončilo.

Záhadný pár

Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná. Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona šťastná.

Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi. Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).

Propustit vlasy do větru

Je krásný teplý letní den a já bych chtěla žít. Jít ven, bosé nohy nechat lechtat travou, propustit dlouhé vlasy do větru, nos naplnit vůní růží. Usmívala bych se na každou protivnou paní s padesáti kily navíc, na každého scvrklého muže čpícího tabákem. Sedla bych si na lavičku, natáhla nohy i ruce do dáli. Vnímala bych kamínky na cestě, mravence na lavičce, ptáka ve větvích. Byla bych.

Nejsem. Tam venku. Jsem uvnitř bytu. Povinnosti mě nutí tu být. Vyprat dětské oblečení. Vyžehlit manželovi košile. Dopsat stupidní článek, do kterého cpu další a další banální slova, jen abych splnila požadovaný počet znaků. 

Žena v červeném kabátě, černém baretu a bez rukavic

Muž stojí u okna. Jen obtížně je vidět jeho silueta, v pokoji je šero. Hledí sklem přes závoj sněhových chuchvalců, které dopadají na krajinu. Jeho pohled vločky ale nevnímá, zaměřuje se na ženu, co sedí na lavičce. Má červený kabát, černý baret, žádné rukavice. Skloněná hlava a pravidelné trhání rameny muže přivádí k myšlence, že pláče. Silně na něj pohled na plačící dívku v červeném kabátě, černém baretu, působí. Může za to kontrast mezi vyhřátým pokojem a studeným počasím venku? Muž si není jist. Po důvodu nepátrá, ale hýčká si ten pocit. Už tak dlouho nic necítil. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči. Nabízí se mu stále stejný obrázek. Jen už víc rozmazaný a méně zřetelný. Noc se o kus přiblížila, sněží čím dál víc. Udělá něco nečekaného. Odstoupí od okna, otočí se, vezme si na sebe kabát. Vyjde ze dveří. Trvá to pouhé dvě minuty, než dojde k ženě na lavičce. Zastaví se a zaraženě se na ni dívá. Co jí vlastně chce? Proč za ní jde? Neví, a tak si mlčky sedne vedle ní. Během chvíle jsou jeho ramena a vlasy bílé. Žena nedá najevo, že by o mužově přítomnosti věděla. Uplyne několik dlouhých minut, poté muž uchopí ženiny ruce do svých dlaní a řekne: „Slečno, vy máte úplně prokřehlé ruce.“ Žena k němu vzhlédne.

Sváteční ráno

aneb okamžik štěstí

Je všední den uprostřed týdne, ale není úplně tak všední, zároveň je totiž státní svátek. A to je dobře, protože manžel zůstává doma. Čeká nás pohodový den. Modřinka se probouzí (po dvou nočních krmeních) v půl deváté. Manžel i já bychom ale ještě tak spali! Probíráme se těžce, pomalu, velmi velmi pozvolna. Modřinka naopak rychle. Z pobrukování přechází do řevu. Má přece hlad! Manžel se překoná (je úžasný!) a vstane. Já si beru malou k sobě do postele a snažím se ji konejšit, než připraví lahvičku s mlékem. Moc to nepomáhá, připadá mi, že je v kuchyni hrozně dlouho. Pak ale přijde, od Modřinky mě vysvobodí, a když jí dá savičku do pusinky, rozhostí se v ložnici klid a mír. Ona baští, my si povídáme. Tyhle ranní dialogy, kdy já ani nevím, zda něco říkám či si to pouze myslím, či nám sdělované informace unavená hlava nezpracuje, a tak si vše říkáme třikrát, by se hodily do absurdního dramatu. Úplně to vidím, já bych se tomu v hledišti smála.

Po krmení manžel bere Modřinku do dětského pokoje, aby ji přebalil. Já jdu zatím vysterilizovat lahvičky, ať jsme na další krmení připraveni. Poté co vložím sterilizátor na pět minut do mikrovlnky, jdu za mými drahými do pokoje. Strašně ráda se dívám na to, jak manžel přebaluje. Mívá vtipné komentáře, Modřinka vytváří ksichtíky.