Stránky

2019/12/16

Stříbrná


Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.
EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.
Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.
Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.
Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.
O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.
Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.



2019/12/10

Slunce


Slunce má sílu. V létě ohřívá vodu v rybníce, pozvedá květy rostlin, vyvolává dobrou náladu. V zimě svým pohledem rozpouští ledové kry, vybízí člověka k mrazivé procházce.
Maminka jí povídala, že je její sluníčko. V dětství ji to potěšilo, v telecím období nad tím protáčela oči.
Kolem Slunce se točí náš svět, otáčí se kolem něj planety.
Pak maminka odešla a ona pochopila, že to bylo jinak. Maminka byla slunce, život celé rodiny se točil okolo ní. Neviditelnou, ale potřebnou silou.
K Slunci se nedá přiblížit, člověk by shořel. Kdyby ho nebylo, zmrzl by. Pomáhá nám právě tím, že k Zemi je ideálně daleko, aby jeho teplo sloužilo.
Ty jsi moje slunce. Řekla mu. Usmál se. Potěšeně, jako když to v dětství maminka řekla jí. Vůbec nepochopil, že mu tím chce říct, že jeho silný dotek pálí a vše ničí.
Večer je tma a měsíc.

2019/12/09

Bronzová


Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

2019/12/06

Mikulášská


Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

2019/12/03

První adventní


Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.

2019/11/29

Předvánoční na semaforech


Motor hučí, na přední sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a kroutí u toho nechápavě hlavou.

2019/11/25

Když je ti pět, když je ti dvacet pět


Stojí na zahradě, mračí se. V ruce má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Měla by mít radost a hrát si s ním. Nemůže. Není její. Půjčila si ho ze školky. Bez dovolení. Zítra ho tam vrátí, řekla si, když odcházela. Ale teď ji pohltila černota. Udělala něco zlého. Jenže napravit to může až ráno. Má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Chce se jí brečet.

2019/11/21

Rozhovor u výtahu


Stojím na Vltavský, stojím před výtahem, před sebou kočár, před ním paní v růžovém kabátě, před ní kočár, takže taky maminka. Zmáčkne tlačítko přivolávající výtah a ihned pumpuje lahvičkou přichycenou ke kočárku a čistí si ruce od bacilů z doteku. Přehnaně čistotná, pomyslím si. Výtah cinkne, otevře nám dveře, růžová maminka tam vjede. Dělá mi místo, abych taky mohla nastoupit. Jde to těžko, kola do sebe naráží, ale je vůle, jsme tam obě i s kočárky. Děti spí, úzký prostor, čas na small talk.

2019/11/20

Já se mám


Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát, udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům. Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku, řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět, že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.

2019/11/19

Kapučíno & povidlová buchta


Jak se pozná skutečný čert, ví každé malé dítě. Na levé noze má kopyto. Jak se pozná pravá láska neví ani třicetiletá ženská, která ji hledá patnáct let. Nad tím právě teď dumá Jana Šturmová. Sedí na dřevěné lavici, nepohodlné, ale hipsterské, v kavárně nad drahým, ale prý dobrým kapučínem. Jednou rukou drží hrnek, druhou drobí buchtu, aby malému v kočárku ucpala pusu, ale zase mu nedala zbytečný cukr z pocukrovaného vrchu. Vedle ní kluci s dlouhými kabáty, skleničkou vody, všichni koukají do svých ultratenkých počítačů, nikdo si jí nevšímá. Možná ještě mohla vzít kus koláče pro Sáru, za chvíli pro ni půjdou do školky. Jenže by měla taky trochu šetřit, budou Vánoce, nějaké dárky by to chtělo. Že by i ona si mohla něco přát, to ji ani nenapadne. Poslední roky nakupuje jen pro děti. Kdyby jí Josef občas aspoň dal nějakou pětistovku navíc k výživnýmu, to ne. A teď když čeká jeho Lenka další dítě, toho ti její dostanou určitě míň. Napije se, polkne, ulomí kus buchty, podá do dětských ručiček, to vyvolá na baculaté tváři úsměv a Jana Šturmová najednou ví, co je to pravá láska - láska k dětem. Bez chlapa se v životě obejde, blbě, ale obejde, ale bez svých dětí, to ne, to už by nemohla. Malý začne vřískat, je přetažený, rychle do sebe hodí poslední přeslazený lok kafe a odbrzdí kočárek. Vyjede z kavárny, dveře se za ní potichu zavřou, nikdo si toho nevšimne.

2019/11/18

Start do nového týdne


Byla unavená, celá rozlámaná, špatně spala, noční zlý sny, v hlavě se jí motaly, ráno se probudila. Zatemňovací závěsy nedávaly tušit, kolik je hodin, dítě ještě spalo, naslouchala. Pronikl k ní zvuk, dveře ho tlumily, muž poslouchá muziku, maže si máslo na chleba, vsadí se, dělá to stejně každý den, hvízdá si melodii, je pondělí. Zavřela oči, nechtěla usnout, jen protáhnout chvíli, kdy nic nemusí. Dítě se v postýlce začalo vrtět, zatajila dech, jako by sebemenší zvlnění vzduchu mělo účinek na jeho spánek. Stejně se během pár minut v postýlce postaví a zavolá Mamíí, a jí nezbude, než se přinutit vstát, vstala, vzala ho do náruče, roztáhla závěsy, šedo, deštivo, mohlo být ráno i večer, pohled z okna vyvolával smutek.

2019/11/15

Porod


Porodila jsem syna. Krásná věta plná života. Ale tolik bolesti za ní. Byl to těžký porod. Přeplněná porodnice, šoupli mě na čekačku na chodbu. Břicho bolelo, vysílalo šoky do těla, snažila jsem se hluboce dýchat, bylo mi do pláče, doktor nikde, byla jsem sama. To bylo v osmdesátých letech, tehdy nemyslitelné, že by tu se mnou někdo byl. Bylo to zlý, hodně zlý. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale v noci mne to budilo léta. Dítě nepostupovalo, doktor řekl, že to zvládnu. Není to váš první porod, to dáte, my tu císaře neděláme.

2019/11/14

Sněhová koule


Je zima, máš červené tváře, je sníh, boty se boří skrz bílou vrstvu, kulich, co škrábe, na hlavě, na rukách pletené rukavice, na šňůrce protažené bundou, ať je zase neztratíš, do rukou se ti zařezává provázek, táhneš sáňky, dřevěný, takže těžký, sníh začíná být mokrý, za pár týdnů tu bude jaro, dojdeš k brance a otevřeš.

Opustil jsi nebezpečí domova, stojíš pod kopcem, před tebou hlasitý smích, barevné bambule, šustění oteplováků, boby s brzdou, pár rodičů, a hlavně děti. Chtěl by sis jezdit po své dráze, jak jsi zvyklý, ale tam se koulujou nějaké holky, nezbývá ti, než jít mezi ostatní, vmísit se.

2019/11/13

Na skle kapky

Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí. Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu, zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička. Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali, netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký, šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.

2019/11/12

Na cestě


Prší, stěrače stírají, špatně podřadím, auto nespokojeně zavrčí, jsou tři stupně, musím si rozepnout bundu, špatně se mi řídí, přidám na šedesát, rádio nepouštím, soustředím se. Vždyť jsem neřídila deset let. Ale dneska mne to popadlo, půjčila jsem si fabku od táty, jsem tu na dovolené, v Praze se mi všechno hroutí, vypadnout k rodičům na maloměsto, zodpovědné rozhodnutí mladé ženy, zbabělý útěk, to teď nechci řešit, chci se soustředit na silnici, bílou přerušovanou čáru, pravidla silničního provozu, něco co mne udrží myšlenkami pryč ode mne, od všeho. Co mne to napadlo, proč tam jedu, říkám si, hodím blinkr, zatočím volantem, kola se poslušně otáčí, kdyby takhle hlava poslouchala má přání, už jsem na státovce. Blížím se k vesnici mého dětství, tolikrát jsem tudy jezdila, že jsem měla pocit, že to tak bude navždy, že tu babička bude navždy.

2019/11/11

Uštípnutá sklenička

„Ty Jano, proč jsi pořád na mne taková,“ zeptal se Tomáš poté, co proběhla další, tento týden čtvrtá, hádka (i když Jana by řekla, že se nehádají). Jana se posadila na jejich novou, hořčicově žlutou, sedačku, složila ruce do klína a svým propleteným rukám odpověděla. „Já vím, že jsi fajn chlap, je mi s tebou dobře, jen už to není takový jako dřív.“ „Ale tak to je snad jasný, že to po těch letech nebude, ne?“ nechápal Tomáš.

2019/09/25

U plotny


Valilo se na ni horko z hrnců, vařila oběd. Valilo se na ni horko z okna, byl konec srpna. Valilo se na ni horko z těla, byla těhotná. Drsnou rukou pohladila šaty, které ukrývaly osmiměsíční břicho. Břicho sebou zaškubalo jako odpověď na laskavý dotek. Jako by už teď, ještě před porodem vědělo, že na něj nikdo moc nemyslí, moc se z něj netěší a že nebude mít moc péče. 

Soustředí se na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech, bude to dobrý, nádech, nebude to dobrý, výdech. Nohy oteklé jako konve, těžké a bolavé, skoro nevnímala. Bolavé srdce také ne.

2019/09/24

Pozorovatelka


Když jsem se měla stát matkou, netušila jsem, jaké to bude. To se taky představit nedovede. Měla jsem jen jedno přání, být dobrou matkou. A pak jsem se jí stala. O tři roky později znovu.
Dodnes nevím, zda jsem dobrá matka. Určitě ne tolik, jak bych chtěla. Dělám chyby, vyčítám si je, občas až moc. Brečím, třesu se stresem, umlkám. Občas jsem přísná, občas dopřávající. Snažím se být veselá, nápaditá, hravá. Dát dětem řád a zároveň volnost a radost. Zážitky, drobné povinnosti. Vést je k samostatnosti a přitom tu být pořád pro ně. Podporovat je. Vést je příkladem. Občas je to těžký, ale nějak po té cestě jdeme společně.

2019/09/19

Zelené listy


Seděla u okna, dívala se skrz zelené listy květin, které celý život nesnášela, na osvětlenou Prahu. Byla noc, byla tma, brečela a ty květiny měla ráda. Protože byly jeho a on tu není, nebude, nikdy už nebude.
Její ruce se k sobě tiskly, silou nesmírnou, hledajíce jedna v druhé oporu. Tolik trápení, pláče, křiku, hádek, zbytečně. K ničemu to nevedlo, jen bolelo, srdce drtilo. Milovala ho a on miloval ji. Měli hezký život, každý by to řekl. I ona, jistě. Ale jen ona, on už tu přece není, tak jen ona ví, že za tím krásným životem, byla spousta malých velkých bolestí.

2019/07/10

Na pláži

Fouká vítr, nafukuje bundy, lidé vypadají jako zvířátka z kaštanů a sirek, slunce se schovává za mraky, ale občas se zvědavě podívá, co že to tam ti malí bláhoví človíčkové dělají. Moře mlsně ochutnává písek z pláže a na oplátku tam zanechává mušle. Hrad z písku, trochu se rozpadá, pohozený růžový kyblíček pomalovaný princeznami z Disney pohádky, nehraný smích dětí. Dospělí odevzdaně rozpláclí na dece, na písku, na trávě. Kdekoliv, jen zavřít oči a moci na pár minut opustit svůj svět. 

2019/03/29

Návrat


Otevřela dveře a hned byla naštvaná. Uslyšela řev a vzkypěla jí krev. Dítě v ohrádce ubulené a muž bez zájmu zíral se zájmem jen na monitor, zase jel nějaký trucky. Upustila kabelku na botník, počkala, až uslyší plácnutí dopadu. Potom ohnula chodidlo, lodička jí plynule sjela z nohy. Prsty slastně zavzdychaly z náhlé svobody. Nadechla se a vešla do místnosti. Nedalo jí to a hodila naštvaný pohled po muži, i když to bylo marné, ani nezvedl oči od zářící obrazovky. Vyndala syna z ohrádky a bílou plenkou mu setřela vše špatné z obličeje.

2019/03/28

Vodopád myšlenek


Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.

2019/01/29

Na kafi


Ahoj Jitko, promiň, že jdu pozdě, čekáš dlouho, viď, Mates se ráno vztekal, nechtěl se oblíkat, byl to zase boj ho vypravit, co sis dala, jenom kafe, to já vás slečno poprosím o horkou čokoládu a támhle ten citronový cheesecake, na nervy, víte, na nervy, Jarko, na nervy oblíkat ho do školky, ještěže ho tam vedl pak Mirek, ať si taky vyžere něco on, že jo, no a Monča ještě ráno dělala úkol do dějáku, já se z těch dětí, hm, ten je ale dobrej, nechceš ochutnat, asi se z nich zblázním, pořád jenom lítám do práce a z práce domů, což je jen další práce, všichni mají pořád hlad, mámo, co bude k večeři, mámo,

2019/01/23

Na židli


Sedí uprostřed pokoje na otáčivé židli. Měla by se zvednout a jít něco dělat. Napěchovat pračku barevnými kusy oblečení různých velikostí. Naplnit myčku použitým nádobím. Porovnat na gauči rozházené polštáře. Měla by vykonat tisíc drobných úkonů, které ji den za dnem ubíjejí. Už neví, kdo je. Včera se jí někdo zeptal, co dělá. Ptal se na její profesi. A ona si nedokázala vzpomenout, co že to před deseti lety dělala? Celou dekádu je doma - nejprve s jedním dítětem, potom s druhým dítětem. A teď s dvojčaty. Sedí uprostřed pokoje a její pohled lpí na bárbíně podivně zkroucené v kočárku pro panenky. Umělohmotná hračka má jen jednu nohu, tu druhou některá z holek už dávno urvala. Měla by ji konečně přilepit, píše si v duchu do svého nekonečného to do listu další řádek.