Studená chodidla po
podlaze, ťapy ťap, mlaskají. Nad nimi jsou vidět dva dny neholená lýtka, zbytek
postavy zahaluje široká noční košile s fialovými kvítky až ke krku. Hnědé vlasy
po ramena rámují unavený obličej Martiny. A to je ráno!
Ale ne obyčejné ráno,
nýbrž první ráno prvního dne roku.
Je po silvestru.
A podle toho se Martina
tváří.
Málo spala. Hodně jedla.
Hodně pila.
A teď tu stojí.
Před bincem.
Nikdo jí nepomůže. Muž
bude spát celé dopoledne, děti se vzbudí leda na oběd.
Ach jo.
Ale no tak Martino! Nový
rok, můžeš začít znova, tak do toho! Do toho!!
Jo, nic jiného mi
nezbývá. Vzdychne si Martina při pohledu na stolek v obýváku pokrytý umatlanými
talíři s okoralými zbytky chlebíčků.
Popadne skleničky od
půlnočního přípitku a jde do kuchyně. Postupně přenese vše. Nevábné zbytky
sesune do odpadkového koše, zamaštěné nádobí svěří útrobám myčky. Zapne ji.
Monotónní zvuk mycího
programu ji doprovází při pokračujícím úklidu. Srovnat gauč. Naklepat polštáře.
Otřít zamaštěné sklo na stolku.
Zima. Martina odbíhá pro
ponožky. Pomalu otevírá dveře do ložnice, muž spí zavrtaný v peřině jako ve
spacáku. Kéž by i ona měla tak pevné spaní. Jenže nemá, přetrhne ho kdejaká
myšlenka či záchvěv okenního rámu.