Zrada

oči zalepené bolestí

nad naší bezmocí

máme se rádi

nemáme se rádi

budeme kamarádi?

Dvě o jednom: Lisarah a Meda

Chtěla bych vás pozvat ke čtení nově vzniklého blogu Dvě o jednom: Lisarah a Meda. 

Každý čtvrtek tam můžete očekávat dva příspěvky - ode mne a od mé kamarádky Medy - na jedno téma, které na střídačku jedna z nás vždy zvolí.

Pojetí zpracování je čistě na nás - úvaha, fejeton, zápisek, povídka, příběh, báseň. Může to být cokoliv. Vše je dovoleno, nic není zakázáno. Je to hra, dobrodružství, je to psaní a naše myšlenky. Jsme to my.

Doufám, že vás to bude bavit číst. My jsme zatím z našeho projektu nadšeny. Chceme pravidelně psát, i když zrovna nebude čas, nálada, inspirace. Těšíme se na druhý pohled. Budeme rády, když Vás to bude bavit číst. A třeba do komentářů přidáte vlastní příběh.

Pro Svět lisarah se nic nemění, nebojte. Stále budou stejně nepravidelné příspěvky jako dosud:-).

Odkaz na blog: Dvě o jednom: Lisarah & Meda

(Abyste blog nemuseli složitě hledat, na mých stránkách je na ně natrvalo umístěn odkaz vpravo nahoře.)

Dobré počtení!

lisarah

Podoba blogu je zatím provizorní, určitě vylepšíme. Ale stejně je hlavní obsah, ne?:-).

Pobásnění

*****

dvě duše ve dvou tělech

dvě srdce poraněný

potkali se, kdy se potkat měli

*****

uzamyká se do mlčení

tohle pro ni není

život, bolest, minulost

proč to všechno mění?

*****

bolest, co kape z očí

není nic

proti

srdce rozdrcení

jednou větou

ubohou

Když dětské knížky čte dospělák

Dětské knihy nečtu. Proč taky, bude mi třicet. Výjimku dělám jen u svých oblíbených autorů (no, spíše autorek). Z tohoto důvodu jsem si vloni přečetla příběhy plyšového zvířátka (Putování žabáka Filemona) od Jany Šrámkové. Kniha mi přišla nápaditá a zajímavá. Napjatě jsem obracela stránky a těšila se na pokračování příběhu.

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona

75%

A tento týden se mi před mé oči dostaly další dvě dětské knížky od mých oblíbených českých spisovatelek. Zajímá vás kterých?

Hltavka pro dospívající

Dočetla jsem knihu pro dospívající. *

Myslím na to, když mi bylo patnáct.

Snažím se vybavit si, jaká jsem byla.

O čem jsem snila.

Jak jsem žila.

Jaký byl můj svět.

Kam jsem se do dnešních dní posunula?

Život je těžkej, klade překážky, kazí plány, posílá nás jinam.

Život je nádhernej, dopřeje nám zakusit něčeho, v co nevěříme, ochutnat chutě neznámé.

Jak to bylo v tý reklamě? Život je hořkej. Jo, je to tak. Bohudík. Jo, je to tak.

Zamilované páry v metru

Představení skončilo, je čas se rozloučit a běžet na metro. Loučíme se tedy s Patrikem a Alicí na tramvajové zastávce. Oni nasednou na pětku, my rychlými sesynchronizovanými kroky dojdeme na Náměstí Republiky. Jsem zavěšená do svého muže, scházíme po schodech, jedeme po eskalátorech. 

Navracíme se z představení Othella. V hlavě nám zní úžasné verše v překladu Martina Hilského. Myšlenky víří okolo lásky, žárlivosti, vášně, slabosti, prohnilosti duše. Každý myslíme trochu na něco jiného, a přitom se bavíme lehce o něčem.

Jsme na nástupišti. Čekáme na metro.

Obejmu svého muže kolem pasu, potřebuji cítit, že je tu. Že tu jsme. Jako ty páry kolem nás.

O Jasněnce a spodním prádle

Jasněnka, říkal jí Jasněnka, i když se jmenovala Jituška. Byla pro něj ztělesněním ctností, které mu u žen chyběly a které postrádal u sebe. Jasněnka byla dlouhovlasá a ještě k tomu zlatovlasá víla. Jemnou kůží jí prosvítaly žilky, o kterých pochyboval, že v nich proudí krev. Měla velká modrá kukadla, která ho k sobě přivábila v městské knihovně. Od té chvíle byl lapen do jejích jemných a skoro neviditelných pavučinek, které okolo něj nepozorovaně spřádala a pomalu utahovala. Ani se nenadál a přistěhovala se k němu. Působilo to tak přirozeně, končila jí smlouva na byt, on měl velký, stejně s ní chtěl být pořád, takže bylo vůbec co řešit? Ne, začali spolu žít. A byli spolu šťastni. Do prvního praní.

V Praze je blaze

Je pondělí, dvanáctého ledna, rok dvatisícepatnáct. Je večer, asi tak půl šesté.

Jedu tramvají, sedmnáctkou. Přes Štros, kde jsem se před 220 dny vdala za báječného muže, přes Čechův most, koukám na Vltavu, na osvětlenou Prahu, okolo Právnické fakulty, kterou s červeným diplomem vystudoval bratr. V rukách rozevřené fejetony od Mileny Štráfeldové, a i když je příběh hospodyně Leoše Janáčka zajímavý, Praha mě v tuhle chvíli fascinuje více.

Poprvé letos do divadla. Euforie. Opět si uvědomuji, jak jsem ráda, že žiju v tomhle městě. Že žiju v tomhle městě tak, jak žiju. 

Máme se dobře (?)

Tak moc dobře se máme. Tak moc jsme zhýčkaní. Říká si Lenka, když jde z obchodu. Na pravém rameni kabelku a plátěnou tašku s nákupem. V levé ruce igelitku od bot, ta obsahuje další potraviny. Pod paží balík s osmi rolemi toaletního papíru. Třívrstvého. S vůní konvalinky. Jedna role á 10 Kč. Tak moc dobře se mám. Tak moc dobře se máme, že se trápíme tím, čím vůbec nemusíme. Jako já. 

Lenka jde po chodníku, na kterém jsou poslední pozůstatky včerejšího deště. Je krásné ráno. A to muž prorokoval, že prší. Stačilo však, aby Lenka vstala z postele a otočila žaluzie a vykouklo na ně sluníčko. Bylo šest hodin, den začínal. Pro ně dva dnes o něco dříve než jindy. Lenka ranní vstávání moc nemusí, nejede-li se na výlet, do lesa na houby či ji nečeká nějaká jiná příjemná událost, ale dnes byla ráda. Stejně už nespala. A když je půl šesté a vy se nemůžete dočkat, až ten budík zazvoní, něco je špatně. A taky, že jo. 

Potopa

Už čtyřicet dva dní prší. Začalo to drobným deštíkem, jemné kapky osvěžující ztrouchnivělou zem. Ach, vláho, díky ti!

Po týdnu se to promění ve vytrvalé sněžení. Co uprostřed cesty mezi mraky a zemí ve vodu se beztak přemění.

Prší hustě, vytrvale, stále. Pořád, a čím dál víc.

Půda nasycena, nabobtnalá, už odmítá mít s vodou co dočinění. A tak ji k sobě nepustí. 

Voda přesto stále na zem dopadá. A hromadí se. Řeky plné, koryta se z břehů začínají vylévat. Žádné hráze tady nepomohou, lidé bláhoví! 

Cizí oslava

Liběna stojí bezradně před šatní skříní. Už třikrát se převlékla - nejprve do modrých šatů (ale ty měly velký výstřih), pak do kraťasů a růžové halenky (jenže tu by musela žehlit a to se jí nechtělo), a pak do dlouhých úzkých kalhot a tílka. Ani tato poslední varianta, kterou stále měla ještě na sobě, jí nepřišla dost dobrá. A ani vhodná. To opravdu nemá co na sebe? A už ji tlačí čas, za pět minut musí sjet výtahem dolů, nastoupit do autobusu, nechat se odvézt k metru a céčkem pak na Hlavák, kde má sraz s mužem. Liběna ze sebe stáhne kalhoty a k červenému tílku natáhne společenskou černou sukni. Kompromis. Ještě outfit (jak se moderně říká a Liběna to nesnáší) oživí červenými korálky, které jí před rokem půjčila Linda, a ona je ještě nebyla schopná vrátit. Kolik věcí se takhle rozpůjčuje, že se z nich stanou věci nakonec toho, co si je vypůjčil? Liběna bere ze skříně bílý rozpínací svetřík, na večer, až bude zima. Zapíná si páskové boty na malém klínku a zamyká byt přesně na čas, aby jí neujel autobus.

Gastroskopie

Kolují kolem toho zvěsti. Nevíte, do čeho jdete, ale tušíte, že to nebude nic příjemného. Bojíte se? Jistě, strach z neznámého je přirozený. Čeká vás gastroskopie.

Považuji se za vyšetřeními otrlého jedince. Biopsie svalu, CT, rentgeny, ultrazvuky, všemožné jehličky, infuze v těle. Propocené dny na JIPce, týdny na nemocničním lůžku. 

Ale stejně to byl zase zážitek!

Vzpomínka na ženu v Palermu

Je neděle. Ale není obyčejná. Jsme v Palermu. Již čtvrtý večer. V pět jsme se vrátily z pláže Mondello, na které dnes evidentně byly minimálně dvě třetiny obyvatel města. Bylo teplo, Linda se spálila a asi má i úžeh.

Pláž s dvoubarevným pískem. Centimetr od nás dým cigaret. Obklíčeny cizími pestrobarevnými ručníky. Skupinkou mládeže s třetinkovými lahvemi piva. Siciliánem, kterému vlna spláchla ručník. A i když neuměl slovo anglicky, pokoušel se o konverzaci. Úsměvné, ale únavné. Přecpaný autobus, který staví pouze na znamení, nás hodinu žvýkal a mačkal na cizí těla.

Vše jsme ze sebe spláchly studenou sprchou a snad i zajíme dobrým jídlem. Jsme v restauraci, ve které jsme byly i předevčírem. Jediné místo, kde nám zatím chutnalo. A taky je to tu hezký. Z ulice Vittorio Emanuele se zabočí doprava do úzké uličky Alesandro Paternostro. Sama restaurace je rozlehlá, ale nikdo v ní není. Projdete vchodem a jste v první místnosti, za ní následuje druhá a po zahnutí doleva třetí. Je to labyrint. Ještě vyjít schody, a ano ještě jedny, a konečně se ocitnete na příjemné zahrádce.

Ráno po Silvestru

Studená chodidla po podlaze, ťapy ťap, mlaskají. Nad nimi jsou vidět dva dny neholená lýtka, zbytek postavy zahaluje široká noční košile s fialovými kvítky až ke krku. Hnědé vlasy po ramena rámují unavený obličej Martiny. A to je ráno!

Ale ne obyčejné ráno, nýbrž první ráno prvního dne roku.

Je po silvestru.

A podle toho se Martina tváří.

Málo spala. Hodně jedla. Hodně pila.

A teď tu stojí.

Před bincem.

Nikdo jí nepomůže. Muž bude spát celé dopoledne, děti se vzbudí leda na oběd.

Ach jo.

Ale no tak Martino! Nový rok, můžeš začít znova, tak do toho! Do toho!!

Jo, nic jiného mi nezbývá. Vzdychne si Martina při pohledu na stolek v obýváku pokrytý umatlanými talíři s okoralými zbytky chlebíčků.

Popadne skleničky od půlnočního přípitku a jde do kuchyně. Postupně přenese vše. Nevábné zbytky sesune do odpadkového koše, zamaštěné nádobí svěří útrobám myčky. Zapne ji.

Monotónní zvuk mycího programu ji doprovází při pokračujícím úklidu. Srovnat gauč. Naklepat polštáře. Otřít zamaštěné sklo na stolku.

Zima. Martina odbíhá pro ponožky. Pomalu otevírá dveře do ložnice, muž spí zavrtaný v peřině jako ve spacáku. Kéž by i ona měla tak pevné spaní. Jenže nemá, přetrhne ho kdejaká myšlenka či záchvěv okenního rámu. 

Já a knihy v roce 2014

Podle mého diáře jsem vloni rozečetla a dočetla 110 knih. Kolik jsem jich rozečetla a nedočetla nevím. A stejně tak nevím, kolik mi z těch 110 přečtených zůstane v paměti. Některé určitě. A z těch vám tu pár uvedu:

Bilance 2014*

Napadl sníh a všichni na svých blozích bilancují. No, možná na to má vliv i to, že za dva dny letošní rok končí. Taky mám totiž chuť se zastavit a rekapitulovat a vytvořit si zároveň nové challenge, jejichž snaha o naplnění mě posune dál.

A jelikož muž odešel do kina na Hobita, mám i čas to provést.

Tak hurá na to!