Můj letošní advent

Balím bárky. Pro muže. Křivě a zubatě stříhám balicí papír. Vím, že by se to muži nelíbilo. Ale mne to takhle baví. Hrát si. Nerozmýšlet. Dělat to špatně, ale po svém.

Ani cukroví není pro mne. Včera muž tvořil dva druhy - kuličky z marcipánu a kávová zrna. Po chvíli mojí snahy pomoci, jsme se mlčky dohodly, že budu dělat jen pomocné práce. Nejsem na tohle šikovná. Možná hlavně proto, že mě to nebaví.

Ale advent mě baví. Procházet se stánky na trzích. Ochutnat od babči různé druhy sušeného ovoce. Koupit od čarodějnice zlaté prasátko. Odmotávat to pocukrované těsto, které je tak nechutné, až je dobré - a je to taky jednou za rok. A pak jet tramvají, kde maminka malému děcku říká: Ty jsi ale trdlo! Náhoda? Nikoliv! Život. A příběhy. A prolínání. A pozorování. A naslouchání.

Jana v adventu

Blíží se Vánoce, oslava narození a Jana myslí na smrt. Prochází každým dnem houstnoucími davy v uličkách supermarketů, trpí a vybírá dětem adventní kalendáře, aby mohly odpočítávat příchod Ježíše Krista, na což kašlou, jen se strachujou, aby pod stromkem byly naježeny všechny dárky, co si sepsaly do dopisů Ježíškovi, které už před čtrnácti dny ze svého místa u okna zmizely. Když Jana ty dopisy rozbalila, vypadl z nich na ní smutek. Chtěly toho tolik! A samé materiálnosti! Kde je její dětství, kdy se s bratrem odvážili napsat si o jeden dárek, a pak hlavně o zdraví celé rodiny? Kde je její dětství? Kdyby Petr, její muž, byl alespoň k něčemu a pomohl jí, ale to on ne, nikde po krámech courat nebude, nic na internetu objednávat taky ne. K čemu toho Petra vlastně má? Jen třetí dítě na starost. 

Chybějící díl

Ležím. Koukám na strop. Vypadá to, že nic nedělám? Ono to tak totiž je. Přesto je ten strop zajímavý. Skládá se z nalepených dřevěných (ve skutečnosti je to polystyren) čtverců. Jeden nám včera upadl. Snášel se k zemi jak křídlo netopýra, zatímco jsem psala emaily. Zaskočilo mě to. Vyděsilo. Neznámý pohyb v místnosti. Nečekané, a proto zvláštní. Muž slíbil, že to o víkendu přilepí. Do té doby budu koukat na tu bílou křičící díru.

Celý strop se skládá zhruba z šedesáti sedmdesáti takových čtverců - a k čemu to, když stačí jeden, aby celek rozbil? A není to tak i v životě? Když vám z vašeho oblíbeného čajového servisu po babičce návštěva jeden hrníček rozbije - už nikdy ten servis nepoužijete pouze se vzpomínkou na babičku, ale i na nešikovnou Jarku. Když si s kamarádkou Lenkou báječně rozumíte, ale pak se vyskytne "jeden problém", který zatíží celé vaše přátelství. 

Audrey za to může!

Kdyby v těch dnech viděl Martu učitel Filip Janda, který ji vedl na střední škole v dramatickém kroužku a který ji neustále kritizoval, že prostě neumí hrát, ani co by se za nehet vlezlo, že nedokáže na obličeji vytvořit grimasu smíchu, radosti ani zděšení, byl by překvapen, jak se mýlil a musel by chtě nechtě přiznat: Ta holka má talent!

A cože to Marta hrála? Přečtěte si kus její role divadelní životní:

Marta hraje šťastnou manželku svému muži, a to i přes to, že už i ona, ona Marta, ví, že on s kdejakou sukní na noční spí. Klasický příklad paní doktorové - pan doktor pořád v práci, chudák, musí se sestřičkami rozptylovat, aby neusnul a mohl případně ošetřovat kluky, co se v pátek po lahvi tequilly v baru mezi sebou pořežou.

Tápání

V životě občas - dobrá, často - tápu.

Otáčím radiátor na čtyřku. Potřebuji teplo.

Dívám se z okna na kousek Prahy v šedi mlhy. Nevidím jasně.

Sbírám chuchvalce kočičích chlupů roztroušených po podlaze. Ztrácím se v dílčích činnostech.

Dostávám kytku k výročí, na které jsem zapomněla. Jsem zaskočená a nucená být lepší.

Mám svůj maxi vlněný bílý svetr. Cítím se v bezpečí - jsem to já.

Dopoledne spím a těžko vstávám. Jsem unavená.

Máme už adventní kalendář, se kterým se těšíme na odpočítávání.

Dny jdou. Jsem tiše. Nechci je vyplašit. Je dobře.

Období mlčení

Čím dál delší. Období mlčení.

Není co říct? Ne. Nevidím důvod, proč něco říkat.

Nikdo nenaslouchá. A ti, co ano, mne nepotřebují.

Podzim v křupajícím listí, co padá pod nohy a barví moje představy.

Jsem pevně usazená ve svém životě, i když se kývám ve větru obav a duchů.

Lidé okolo mne prožívají různorodé fáze. Sleduji, podpírám.

Někde přeji naději, nový pohled na svět, držím pěsti.

Někde bych chtěla pomoci, ale vím, že to nejde. Člověk to musí pochopit sám v sobě.

Zametám podlahy. Sedm kupiček prachu. Nové koště dobře mete.

Leštím sklo na stolku, ale pořád tam zůstávají otisky života.

Mám nové boty a chuť na Vánoce.

Jsem manželka, co nezapíná sporák a dělá seminárky do školy.

Jsem bez práce, po lázních, s bolestí v zátylku.

Snažím se být lepší. Nejde mi to. Ani té hloupé coca cole nedokážu odolat.

Místo snídaně přišívám knoflík ke kabátu.

Místo divadla jdeme na hřbitov.

Víte, co všechny tyhle věty znamenají? Ne. A to je dobře.

Nad slovy

Skutečnost se do žádných slov nevejde. Z přítomnosti oněmíš. Všechno, co je v životě důležité, je nad slovy.

A v určitou chvíli dojdeš k poznání, že pokud může být to, co jsi prožil, předáno slovy, znamená to, že jsi vůbec nic neprožil.

Michail Šiškin - Listář

*****

Tiše zavřená

ve svém snu

pluje si a sní

o muži svých dní

nebyl, není, nebude

prostě neexistuje

ale vzdát to nesmí

to by byla její smrt

Do lázní!

Žaneta spala dobře, až překvapivě dobře na to, že ji dnes čekala cesta do T., kde stráví následující tři týdny. Žaneta jede do lázní, Žaneta si zažádala o lázně a dostala je, a tak teď jede Žaneta do lázní.

Jede autobusem z nástupiště číslo šest. Lidí jede dost. Manžel ji doprovází, kufr táhne hlučně za sebou, ona jen notebook přes rameno vláčí. Loučí se smíchem v koutcích a letmými polibky na tvářích.

Přestává pršet, začíná se dělat krásný den - tak má správný pobyt začít! 

Dopis bez oslovení

Můj milý,

ne takhle začít nemůžu...tak jak Tě oslovit mám? Proč i po roce, co jsme spolu, mi to dělá potíže? Pořád jsi pro mě On, ten, který má skoro všechna moje vysněná nej...ale jméno nemáš...je to chyba? je to dobře?...co to znamená? že tě ještě pořádně neznám? že znám, ale neumím si tě pojmenovat?

Může být dopis bez oslovení? Může být takto důležitý dopis bez oslovení? A proč by nemohl, vždyť se říká, že v lásce je vše dovoleno...tak proč ne i volnost při psaní dopisu...volnost, nesvázanost...Je tohle vůbec důležitý dopis?

Nevím, co o nás říká okolí, jak nás hodnotí přátelé, známí či cizí. Je mi to jedno. Mám problém hodnotit nás dva já...tak co o tom můžou vědět jiní?

cesta - zápisky / dojmy

Jsem zpět.

Praha-Řím-Palermo.

pláž

pláž

pláž

Palermo-Řím-Praha.

Týden života. Cestování dvou holek před třicítkou.

Crossbody. Sportovní tenisky. Fotoaparát cvaká.

Kufr na letišti. V Římě převléci do kraťasů. Dojet na nádraží a ubytovat se v malém útulném bed and breakfast.

Svatební noc

„Byl to nádherný den, viď miláčku,“ říkal Arnošt, když bral Lauru do náruče. Poprvé svoji ženu nesl přes práh. Do svatebního apartmá. Kde je čeká svatební noc. Když plánovali svatbu a došlo na otázku nocování, rozhodli se, že zůstanou tady v hotelu, v místě obřadu, a hlavně, že si chtějí svatební den i noc užít, a proto to nebudou přehánět s alkoholem. Tak aby se ze svatební noci nestala jen noc unavených nohou a vyspávající kocovinu.

Samozřejmě, že spolu před svatbou spali, vždyť tvořili pár po pět let. Už když se poznali, nebyli panic ani panna. Ale oba cítili, že svatební noc je něco jiného. Hlavně tedy pro Lauru, neboť pochází z katolické rodiny. Když to kdysi dávno řekla Arnoštovi, tak se tak hlasitě rozesmál, až mu zaskočily špagety s boloňskou omáčkou, které právě v restauraci pojídali. 

Minutěnky

Pít růžové víno, s kamarádkou, sousedkou v lavici po celou střední školu, pít růžové víno, s kamarádkou, v Praze, v Louvru, našem oblíbeném místě, pít růžové víno, s kamarádkou, a vidět, že stárneme, přestože jsme stále mladé, pít růžové víno, s kamarádkou, a neřešit už zápočty, testy, zkoušky, pít růžové víno, s kamarádkou, a řešit hroznýho šéfa, a málo dovolené, a svatbu, pít růžové víno, s kamarádkou, a nevědět, o čem si tu budeme takhle povídat za dalších pět let.

Konec léta

Konec léta. Doba, která přináší nejvíce melancholie, smutku, těšení i obav z nového. Doba, která přijde, po horkém i mimořádně chladném létě, rychle. Lusknutí prstů, které je sotva slyšet. A je to tu. 

Listí stromů se zabarvuje, kaštany se vylupují ze zeleného obalu, papírnictví praskají ve švech pod poptávkou obalů a sešitů.

Karla tohle období měla ráda vždycky. I teď si ho vychutnává.

Sedí na nově opraveném balkónu, na nově koupené malé bílé židličce z Ikei.

Je brzké ráno. Je neděle. Všude je ticho. Auta ještě spí v garážích. I její muž ještě spí.

To znamená, že je opravdu brzy, neboť muž vstává dříve než ona.

Jenže dneska Karla zaslechla to lusknutí.

Rukama se objímá a přejíždí po novém zemitě hnědém svetru.

Zdi

bylo mezi námi tolik problémů

tvoje žena, moje děti

všechno jsme vyřešili,

všechno zvládli

a teď tu stojíme

před nevymalovaným pokojem

holé zdi před námi

čeká nás budoucnost

snad bude stát za ta

všechna ublížení,

co jsme provedli

********

Zvuky za oknem

Někdo řeže dřevo. To ji přenáší domů. 

Vysočina. Zahrada. Pes.

Člověk si pamatuje to dobré. Naštěstí. A tak rád vzpomíná.

Protože i když se mu nedělo nic špatného, tak....

.... i to málo, ty malé problém a trápení,...

                    ho hodně ničily.

Ale to už je pryč. Z malé nejisté holky vyrostla velká nejistá žena.

Jablečná

v sobotu na trhu kupovala jsi si jablka,

když v tom jedno zakutálelo se ke mně,

zvedl jsem ho a podal tobě,

od té doby nakupujeme jablka spolu

každou sobotu, na trhu

v dešti, slunci i sněhu

nakupujeme jablka spolu

Pauza

Divadelní hra - Aktovka

Postavy:

OTEC      – 35 let, pracuje ve fabrice u stroje

MATKA  – 32 let, ve vysokém stupni těhotenství

DCERA   – 10 let, má ráda růžovou barvu

SYN        – 6 let, těší se do školy

Odpočívadlo podél rušné dálnice, u lesa, ve tři hodiny odpoledne. Je tu dřevěná otlučená lavička, je celá počmáraná a lezou z ní hřebíky. Slyšíme projíždějící auta. Po chvíli jedno z nich zpomaluje a zastavuje. Slyšíme zvuk bouchnutí dveří a hlasy, které se postupně zesilují, jak se postavy přibližují odpočívadlu.

OTEC: To se mi snad jenom zdá. Vždyť zastavujeme každou chvilku. 

            To to fakt nemůžeš vydržet.

MATKA: Nemůžu, kdybych mohla, tak to vydržím. Myslíš, že mne baví furt

                lítat na záchod. A kor do lesa? A navíc, za to můžeš stejně ty. Já už 

                do třetího jít nechtěla.

Zamotaná šála a jiná čtyři dějství

Vyšli si, Tomáš s Marikou, na procházku, podél řeky, že vezmou to. Jdou pomalu, sledují Vltavu; vlny, parníky, bujarou zábavu.

Kam je jejich vycházka dovede? Snad je na scestí hříchu nesvede!

Copak je to hřích mít někoho rád? Ano, podle mnohých nepřejících bab!

Však Tomáš s Marikou určitě neprohloupí, a užijí si zábavy, dokud jsou ještě mladí a zamilovaní.

**************

Na rozepsání

Sedím na večírku nebo stojím úmornou frontu v Bille a trpím, že nemůžu psát. Mám volný týden a nic pořádného nenapíšu. Štve mě, že nemůžu psát. Jednou nemůžu psát, protože nemám čas; podruhé proto, že mi to nejde. 

Dneska zase. Volný den. Vyrážím ze sedmého patra v devět dvacet pět. Výtahem jede i paní sousedka Hromová. Prý pro noviny. Má je ve schránce. A jak se prý nám spí? Nedá se, viďte. Ona do půl páté nespala, teď se v půl deváté probudila, a je jak praštěná. To je tou střechou, má kamarádky v pátém a třetím patře, ty tam takový hic nemají. Ona by raději byla pořád na chalupě, ale kvůli rehabilitacím nemůže. Koukám na ospalá očka paní Hromové, něco spíše neslyšně a ze slušnosti odpovídám, a nebo aspoň přitakávám. Po vyjití z výtahu se rozloučíme. Ona jde vlevo, já vpravo. Otevřu dvoje vchodové dveře a zamířím k odpadkům. Vyhodím žlutou igelitku s kelímky od jogurtů do plastu, a pak pytel od kočičí výplně do jejich záchůdku napěchovaný účtenkami a obaly od čokoládiček After Eight, které má můj muž rád, do papíru. Zamířím k autobusové zastávce, což znamená opět projít kolem vchodových dveří. U nich stojí paní Hromová a prohlíží reklamní letáky, které zůstaly v krabici před vchodem. 

Děda Drábek

Děda Drábek sedával na lavičce, nohy daleko od sebe, břicho mezi nimi, lokty v záplatovaném svetru, co mu upletla v roce padesát čtyři jeho nebožka žena Anežka, položené na bolavých kolenou, měl je obě operované, jedno po druhém, obě mu měnil dnešního času hejtman Karásek, jo, dal se na politiku, škoda tak šikovného ortopeda, celý naše městečko toho lituje, každej chodil k němu, i já se skoliózou, pamatuji si, jak mlátil do psacího stroje dvěma prsty, to teda dělají všichni lékaři starší generace, návštěvy u něj v ordinaci byly vždy zážitkem, ale to čekání, to bylo strašně dlouhý a úmorný, teda to čekání v čekárně, žádný jméno nesedí na věc tak jako čekárna na čekárnu, to se fakt někomu povedlo, ale jednoduchý věci bejvaj prostě nejlepší, byla to teda úmorná čekání, že vás ani netěšilo, že se vyhnete dni ve škole, protože když se sečetlo čekání v čekárně, opisování poznámek a doučování látky, co člověk neslyšel, a tudíž hůř lezla do hlavy, tak se není co divit, že ho to netěšilo, ale co to tu vykládám, na tom nesejde, tady jde o dědu Drábka,

ostrov. dojmy. moje.

jsem v moři. plavu na hladině. občas polykám slané doušky. jemná pěna utíká mezi prsty. vlny mě unáší. kam chtějí. nechám je. On na pobřeží. nohy od písku. mokré vlasy v pramínkách. kape z nich. kap kap. na moje záda. ručník navlhlý. sny. skutečností. létem. sluncem. nocí. bílé víno bez etikety. od místních. sladké. umí Ahoj. cvakání fotoaparátu. foukání klimatizace. spát pod prostěradlem. ráno otevřít dveře na balkón. a zase zalézt pod přikrývku. cestování po ostrově. autobusem. cestování kolem ostrova. na pirátské lodi. velké vlny. je mi špatně. stočená v podpalubí. zaspat to! meloun k snídani. meloun k večeři. vrchovaté talíře plné kousků šťavnatých. ten pocit být zase u moře. vítr ve vlasech. poskakovat na pláži. být rozverná. zesvětlené vlasy. klobouk, co ulétá z hlavy. západ slunce. voda bez života. žádné mušle. lidé s náramky. šedé, žluté (svítivě), zelené. all inclusive. málo lidí, nikdo známý. odpočinek. knížky. nadšení z nové Pilátové (Tsunami blues). On leží ve stínu. pořád se maže. a nebo o tom mluví. stejně se spálí. je to vtipný. směju se. odreagování. duhový koktejl v baru. s míchátkem mořské panny. jejich hudba. rozverná. veselá. jejich tanec. v tavernách, na lodích. jsem v moři. loučím se. však víš, co jsem ti pošeptala do nespočetných kapek tvých. ahoj. a díky.

Na Ostrov!

V pátek odlet na Ostrov. Muž ani já jsme nikdy nebyli na klasické líné dovolené. Takové to celotýdenní smažení na pláži. A i proto jsme se rozhodli do toho letos jít. Samozřejmě s tím, že jedeme na kratší pobyt a plánujeme podniknout alespoň dva výlety.

První půlrok letošního roku byl poměrně náročný. Nemoc, konec v zaměstnání, příprava svatby, pohřeb, svatba, Londýn, nulové volné víkendy. 

Potřebujeme vypnout nervové obvody. Tuhle dovolenou bereme relaxačně. Nechtěli jsme nic řešit, a tak jsme měli jen málo požadavků - moře, slunce, hezká příroda, slušné ubytování, nic předraženého. Během týdne jsme naši představu zkonkretizovali - země, tříhvězdičkový hotel, polopenze. A přesně to jsme nakonec objevili. Ostrov! Teď už stačí jen sbalit plavky, vyměnit koruny za eura, koupit opalovací krém s vysokým ochranným faktorem a můžeme utíkat na letiště. 

Autobusem

Autobus se vyhoupl na obzoru. Jako první ho zpozoroval majitel masny, kterého k povolání předurčovalo už jeho příjmení Tučný. Na znamení, že se autobus blíží, popošel dva kroky ke kraji chodníku. Na to se chopila Naďa těžké igelitové tašky, ve které si vezla plody matčiny kuchyně. Naďa byla opálená ze solárka a velmi zmalovaná. Její dvě dospívající děti, obligátní dcera a syn, stály za ní. Sandra se vymluvila na těžký batoh, a tak napnuté ucho igelitové tašky předala Naďa synovi Ondřejovi.

Mezitím autobus zabrzdil v předepsaném místě a urychleně se nastupovalo. Řidič měl lehké zpoždění, nikdo mu to však nevyčítal, neboť za poslední dva dny napadlo čtyřicet centimetrů sněhu a silnice podle toho vypadaly. 

Letní schůzka

Přijela jsem dřív, asi o půl hodiny. Nevím, jak se to mohlo stát, stalo se to totiž poprvé. Nebo vy jste zvyklí, že linkový autobus přijede dřív než podle řádu má? Já tedy ne, naopak vždy počítám s druhou možností.

Nevadí, nic tak hrozného se nestalo. Přijela jsem na F. Sedla si, abych ho viděla, až se objeví. Vytáhla jsem knížku z kabelky a nebem táhly černé mraky. Bude pršet, a hodně. 

To je dobře. Za deště se dějí věci, které jinak ne. Lidé jsou méně opatrní, více bezprostřední, snad lehký dotek dětství to způsobuje. Co se přihodí dneska?

Blízkost

Blízko, byli jsme si moc blízko. A v tom byl ten náš problém.

Vždyť i nehty střihals mi! Vlasy česal, jako kdybych byla princezna Sissi.

Doříkávali jsme věty za druhého. Věděli, co si objedná druhý k večeři.

Četli stejné knihy, provozovali stejné sporty, nedali bez sebe nic.

Blízko, byli jsme si moc blízko. A v tom byla ta potíž.

Chodili jsme barevně sladěni, naše tváře začínaly se přibližovat do jedné podoby.

Předčítals mi své oblíbené autory. Recitovala jsem ti svoje verše.

Víkendy trávili jsme na chatě. Klečel jsi v hlíně. Já vařila borůvkový knedlíky.

Byli jsme si tak blízko, že se to muselo stát. Neodvratné.

Byla jen otázka Kdo s koho? Vždycky je to boj. A v lásce dvojnásob.

Kdo ji přežije? Komu se stane koncem?

Nakonec jsi vyhrál ty. Muži často vyhrávají.

Zabils, žiješ, umírám. Nic nevyčítám.

Samota internetu

brouzdám po samotě internetu

naplněným obsahem bohatým

však šumivě kýčovitým

brouzdám po samotě internetu

ale na tvůj blog na just nenajedu

však zvědavosti nepodlehnu

brouzdám po samotě internetu

prsa, výzva, zaručená výhra

vyskakuje ze všech stran

brouzdám po samotě internetu

k čemu je mít stovky přátel na facebooku

když večer sám v posteli usínám

brouzdám po samotě internetu

připadám si stár, když do chatů nakouknu

co je to dnes za internetovou elitu?

brouzdám po samotě internetu

nemůžu spát a tak klikám a klikám

copak to marně hledám?

Klapka: kviff potřetí

Sedím v pokoji, který je ponořený do šeda. Prolétávají tudy blesky a závan ochlazení, který přinášejí kapky vody dopadající na balkon skrze lešení. Jsem doma, mám nakoupeno, vypráno, emaily vyřízeny. Nic tedy nebrání tomu vrátit se k minulým dním, které jsem strávila na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Jak to pojmout letos? Takto jsem o nich psala v roce 2012, takto v roce 2013.

Může se to zdát stále stejné. Byt, kde přespáváme. Sály, kde se promítají filmy. Nálada, kterou festival člověku přenáší. I já jsem pořád stejná.

Opravdu?

láska

o ní nemluví

kdo ji žijí

ale ti ostatní

mluví

mluví

křičí

řvou

beze smyslu

nesmysly

že se musí

chovat

tak a tak

a ne jinak

jinak nezískaj

toho

vysněnýho

pravýho

jedinýho

svýho
ho ho

Dnešní _ 27.6.

Děti dostaly vysvědčení. Já jsem tři týdny vdaná. Přesně na minutu. Je 13.30. To už bylo po. Slunce. Kostelní zvony. Euforie. Focení. Uklízela jsem. Mám mastné vlasy. Chce se mi psát básně. Vrátila jsem do knihovny tři knihy. Čtyři si půjčila. Já se z toho nevymaním. Kočka chytla mouchu. Snědla ji. Vyházela jsem staré účtenky. Zrušila zubaře. Dnes nechci žádné vrtání. Vlasy jsem si stáhla do culíku. Zametla jsem kočičí chlupy. Jsem bez počítače. Když píšu rukou, hrozně škrábu. Pak to ještě muset přepisovat. Neměli už z opravny volat? Přečetla jsem pouze pět stránek. Muž ráno udělal banánový koktejl. Koupila jsem bílý jogurt a zelený čaj. A taky šest housek. Venku svítilo a bylo teplo. Zpotila jsem se. Chtěla jsem vyprat, ale pračka byla poloprázdná. Tak jsem ty černé hadry hodila zpět do proutěného koše.

Je tu příliš ticha, musím naslouchat svým myšlenkám. A to nebývá dobré. Piju sladkou kolu a nesnáším se za to. Těším se, až muž přijde z práce domů a budeme si povídat. Hotová stepfordská panička! Jen chybí cinknutí trouby a vytažení jablečného koláče.

Když si to takhle celý rekapituluji, měl dnešek vůbec smysl?

Telefon. Zlomený konektor. Vyčistit. Zanesený. Tři tisíce. Ale v pět to bude....

uvězněný

v něčem žiješ

je to hrozně podstatný

stresuje tě to

nervuje tě to

jsi z toho celý nerudný

vypadneš z toho

kolotoče toče toče

vyhazov

a máš klid

proč že tě to předtím tak bralo?

nedokážeš nyní pochopit

Klára na úřadech

Klára se vdala. A tak jí nezbylo než to podstoupit. Úřady. 

Dojela s manželem na Vysočanskou stodevadesátpětkou, prošli automatickými dveřmi a stiskli příslušné tlačítko. Za odměnu jim vyjel papírek, který se jim vysmíval číslem 53 a tím, že před nimi je ještě 6 dalších čekajících zoufalců. 

Usadili se na nízké hnědé sedačky a čekali. Vysvobození přišlo už po 21 minutách, když zasvítilo na obrazovce číslo 53. Měli se dostavit k přepážce č. 4, tak se tam dostavili. Klára se protáhla úzkou mezerou mezi okýnkem a přistavenými židlemi. Manžel se posadil vedle ní. 

Paní v červené halence s drobnými kvítky na ně zhurta spustila. Bylo půl deváté ráno, Klára šla spát po půlnoci a stejně moc nespala, protože poslouchala déšť, který se jemně dotýkal parapetu v uklidňujícím tempu nepospíchajícího lorda na obědě, a protože řešila svoje vnitřní šerednosti, které se jí v hlavě odpoledne usadily a proháněly se tam a vůbec dělaly divočiny, a Klára je nebyla schopná zavřít za žádné dveře, do žádného šuplíku, nic s nimi nezmohla. Prostě a stručně, Klára nebyla připravená na uragán, který nastal.

Moje malá pražská svatba

Chtěli jen velmi malý obřad,
ovšem s velkým smyslem.
Robert Fulghum


Stává se to většině žen. Stalo se to i mně - vdala jsem se. 

(A samozřejmě za toho nejlepšího chlapa. No řekněte, který jiný by si mě vzal, i když neumím vařit a nečetla jsem Harryho Pottera?)

Jaký byl onen svatební den?

Klidný, pohodový. Slunečný, rodinný.

Chcete to podrobněji?

Probudila jsem se jako v každý jiný den, ještě si poležela, chvilku četla. Pak vstala, On měl již nachystanou snídani (tradiční houska na sladko). Nasnídali jsme se. 

Pak na mě padla nervozita. Ale jen pár minutek. On mě rozesmál, objal a vše bylo v pořádku.

10.30 příjezd kadeřnice. Milá Magda Miláčková.

Natočila mi vlasy, hezky jsme si popovídaly.

Byla trochu paf z toho, jakou tu máme pohodu, žádné stresy, chaotické pobíhání.

Pomohla mi do šatů.

Zaplatila jsem, odešla.

Byla jsem připravená. On si začal leštit boty.

Návrat

18.6.

Návrat z cesty je vždycky - nechci říct smutný, protože to není. Je to změna, návrat k běžnému životu (proč mi teď zní slovo běžné pomalu jako výčitka?), tak snad každodennosti.

Už jsme v Praze skoro 20 hodin. Kufr vybalen, pračka v zápřahu celé odpoledne, v hlavně stále zní angličtina, tělo vítá méně větrné a více slunečné počasí.

Měla bych psát. O cestě, o letišti, o ubytování, o tom, co jsme viděli, o tom, co jsme se dozvěděli, o tom, koho jsme potkali. Všechno bylo zajímavé. Pár zážitků až neuvěřitelných. A proto bych o tom chtěla napsat dřív než to vybledne a popisující slova už nerozluštím.

A přitom jsem uvězněná v dnešku. Na lavičce v parku čtoucí knihu Zadie Smith, stále s ní v Londýně, dozvuky zážitků v sobě. I dneska, i v Praze, se dějí zajímavé zážitky. I tady v téhle klidné čtvrti na okraji, i na té lavičce, kde sedím.

Přistoupil ke mně snědý chlap s báglem. Vysušený, potetovaný, obličej plný vrásek. Chtěl se dát do hovoru, mně se nechtělo, ale ani zbabělý útěk mne nenapadl. Dal se do řeči.

Jana a Kryštof

Jana si Kryštofa brala v roce 2010 a svatba to byla velkolepá a z opravdové lásky. Jana měla šaty barvy smetanové a kytici z fialových frézií. Kryštof šedý oblek a fialovou kravatu. Oba byli rozechvělí, když vcházeli do obřadní síně příslušné městské části. Oba byli dychtiví, když z ní vycházeli. Teď, teď to začne...ten opravdovej, dospělej život. Vytvořili jsme novou svébytnou jednotku, která je za sebe plně zodpovědná. Máme stejné příjmení a společnou hypotéku. 

Svatební šaty

nikdy jsem netoužila po svatbě

prstenu, šatech, vyzdobeném kostele

nelistovala jsem módními časopisy

nezajímaly mě vysoké účesy

svého přítele jsem nelákala do pasti

netrucovala jsem, že to chci a chci

být jeho paní, být jeho choť

nevadila mi představa, že moje dcera

jiné jméno než já má

Páteční cosi

Svět je jeviště. A já špatná herečka.

Čím déle spím, tím jsem unavenější.

Vyprat. Koupit housky. Vrátit knihy. Vystát frontu na poště.

Drobné úkoly dne. Za jejich splnění se ale jednička s hvězdičkou nedává. To je tak na trojku. Je to dobrý nutný.

Naštěstí je tu internet. Ach, vy virtuální osudy a příběhy, co bychom bez vás žili?

Sepisovat knihy na léto. Vědět, že je bez šance jen třetinu z nich přečíst. Vědět, že náhodou přijdou do cesty jiné, které dostanou přednost. Z jakého důvodu? Náhlý impuls? Téma zaujme? Hezčí obálka? Spíš se vejde do kabelky? Cokoliv.

Prázdné stránky, které měly být popsané. Nejsou. Nebudou? Zmizí zážitky z Brna, svatby, Londýna (?).

Kniha (Zadie Smith: Severozápad (dozvuk cesty minulého týdne)), na ní talíř (s velkým kusem melouna (spousta jader (černé slzy)) a nožem s černou rukojetí). Zátiší doplňuje sklenička s ouškem (coca cola zero).

Stačila by jedna fotka. Bylo by to jasnější. Ale já lépe ovládám slova než spoušť aparátu. Doufám. Je to ale dost?

Mlha kolem mne. Neuvažuji jasně.

Nic se mi nechce. Nikam se mi nechce.

Nechci mluvit. Nechci se smát. Nechci se bavit. Nechci se těšit. Nechci se obávat.

Nechci nic. Aspoň na chvíli. Než mlha odejde. 

V parku

Obyčejná středa. Obyčejná riflová sukně. Obyčejné činnosti. Návštěva knihovny, ze které si odnáším fialovou plátěnou tašku zase úplně plnou, až mě to řeže do ramene. Nákup v Bille, rohlíky, máslo, banány, nuda. Slunce, projít parkem, posadit se.

Park. Oáza. Voda, upravené cestičky, kachničky na hladině, mámy s kočárky. Děti s autíčky. Babičky s vnoučaty. Pán s francouzskými holemi.

Park. Rozléhá se mezi paneláky a rušnou silnicí.

Místo pro vychutnání zmrzliny.

Kačenky. Pulci. Mravenci. 

Bublající toky vody.

Ticho. Klid.

Samota mezi ostatními.

Otevřená kniha na kolenou, ale číst? Ne, rozhlížet se, hltat tvar listů, barvy květů.

Čas, noc, literatura

Jsou dvě hodiny ráno, měla bych spát. Nebo bych alespoň měla jít spát. Ale tváře rozpálené, únava těla není, únava hlavy utlumená coca colou. Právě dočtené dvě knihy. Komenského Labyrint a Vopěnkovi Nebarevné vzpomínky. Komenského jsem četla deset dní, Vopěnku jeden. On oddychuje, já potichu odhazuji peřinu a jdu ke svému Běláskovi.

Zapnu ho. Nahazuje motory a vrčí na pozdrav. Naskočí světlo obrazovky a můžu psát. Ale jak? Vždyť v poslední době nejsem schopna žádnou myšlenku převést do psané podoby.

Mám čas, mám čas a užívám si ho. A přesto mě trápí, že ho nevyužívám lépe. Nepíšu, nečtu (dost), nevěnuji se dostatečně domácnosti (i když jsem doma, stejně nežehlím, a už zase plný koš prádla, neměla bych už vyměnit povlečení?). Hlavou se honí tolik měla bych, musím, je potřeba. Proč je v ní ale tak málo chci, můžu, ráda bych?

Na Ještědu (aneb dva, co uvízli v oblacích)

"Je tohle fakt nutné?" ptá se mě Mirek. Můj Mirek. Kluk, se kterým jsem tři roky a právě jsme se ocitli na autobusovém nádraží v Liberci, kde nás vyplivnul žluťásek SA, který má v každé sedačce zabudovanou obrazovku.

Mirkův tón je podrážděný. Nechtěl sem jet. Nechtěl nikam jet. A když už, jel by autem. Tak proč tohle? Co jsem si to zase vymyslela? Věty a otázky, které mi pokládal posledních čtrnáct dní. Obvykle nemívám problém mluvit a trpělivě vysvětlovat, však jsem učitelka v mateřské školce, ale tohle jsem nějak nezvládla. Nenašla jsem slova, kterými vyjádřit svůj neklid, strach, srdcechvění, obavy. Ale obavy o co? O sebe? O něj? O náš vztah? O to, že nevím, kde se nalézáme? O to, že nevím, kdo je to MY? Možná tyto, možná úplně jiné. Já fakt sama nevím. Jen vím, že jsme sem museli. Sem, do Liberce, na místo naší první dovolené. A že to musí být stejné. Stejné ubytování, navštívit stejná místa, večeřet ve stejných restauracích...Jít po paměti našeho začátku..Proto bez auta, to by vše narušilo. Hezky budeme jezdit tramvají číslo tři, která je páteří našeho pobytu ve městě, protože má na své trase Zoo, botanickou i Horní Hanychov. 

Šedesát (Jubileum)

Otec slaví šedesát. Dneska. Zrovna jsem mu volala. Abych mu popřála. Seděl zrovna v autě, čekal na mámu, až vyjde z budovy, kde osm hodin denně myje nádobí. Popřála jsem mu. A že se má dobře. Připomněla mu. Ale ani nemusela. On to ví. Však sám povídal. Kdyby to tak ještě chvíli vydrželo. Hovor byl stručný. Jako vždy s ním. Táta. Muž s knírem, co chodí v zeleném. Rozhalenka, dlouhé kalhoty, vojenské boty. To je on. Chlap s názorem i smyslem pro humor. Chlap, co je citlivý a skolí ho každá rýmička. Ten, kdo vymýšlel nejlepší pohádky na dobrou noc. Ten, co nás každou neděli vyvezl na výlet. Šikovný kutil. Ten, co letos oslaví s mámou třicet let od svatby. Táta. Ten nejlepší. Přes všechny spory, názorové rozdíly a nepochopení, které jsme spolu za osmadvacet let měli. Otec, co přebírá podobu dědy. Děsně se do něj proměňuje, a po dědově odchodu ještě víc. Táta, který je stejný beran jako já. Táta, který rád pije pivo, jezdí gazem a miluje společnost. A taky ten, pro kterého je rodina základ. Má hodnotový řebříček, pevný jako skála a neměnný. Zítra oslavíme. Ty kulatiny. Když bude hezky, tak venku v altánu. Bude pstruh a brambor. A určitě ještě něco dobrého. Minimálně zábava. Že se sejdeme. Sjedeme. Z Prahy na Vysočinu.

Velikonoční navštěvování

Svátky jsou o tradičním jídle, které nám každý rok nachystá maminka či supermarket. Svátky jsou o tradičních zvycích, které nám týdny dopředu připomínají ve zprávách. Svátky by nám měly hlavně dát čas navštěvovat lidi, které máme rádi. 

V pátek jsme byli u přítelových rodičů. Narozeniny, smrt, postní chlebíčky, bublinky, vzpomínky, fotografie. Hodina za hodinou šla, až jedenáctá přišla. Samolepka do diáře a odchod s hlavičkou v krabici od polárkového dortu. 

V sobotu jsme nastoupili do autobusu. Odjeli na Vysočinu. Zpoždění, nehoda na dálnici, u Lidlu čekají. Jedeme do K. za tetou a strejdou. Nový psí Míša na krátkých nohách, vyzvednutí vánočních dárků i velikonočních sladkostí. Poprvé vidím psa, přítel poprvé vidí jejich dvůr. Pak přejezd do S. Vyměnit kytky na hrobě, krátký výsadek u strejdy. Minulý měsíc mu bylo šedesát. Posílali jsme přání s vůní levandule. Poprvé vidím, že má bříško. Ale stejně je to hlavně dvoumetrový nešťastně neukotvený chlap, který už čtyři roky žije v rodném domě sám. Loučení ve vrátkách, sjezd z kopečka, poslední zamávání, mizíme za rohem.

Šest kilo od štěstí

Jaro. Krátké sukýnky. Lákající kolínka. Odhalená ramínka. Sladké úsměvy. Potůčkový smích. Dlouhé sametové vlasy. Hebké a voňavé. Souhrnem: mladé masíčko. Ne, nedivím se chlapům, že mají jaro rádi. Vždyť i my ženy se otočíme za hezkou sukní, ať už kvůli sukni samotné nebo závistivě kvůli těm neskutečně dlouhým nohám. No a co je na tom špatného? Nic, nic...je jaro!

Monika milovala jaro vždycky. Letos ho nesnáší. Přes zimu nabrala šest kilo, a teď je špekatá, nevejde se do capri kalhot, v sukni vypadá jako meloun omotaný podvazkem, všechna trička ji obepínají, v ramenou škrtí, jsou jí krátká...je jí ze sebe zle. Jak to, že se mohla takhle vykrmit? To ten přechod na vejšku, žádná pravidelná strava, moc mekáče a alkoholu. Ale jak to, že ostatní holky takhle nedopadly? Ty snad naopak při tomhle režimu zhubly! To je tak nespravedlivý.

Tulipány

Ve váze tulipány. Jaro v domě. Slunce v pokoji. Dar od muže mého života. Nabíjejí mě optimismem. Zahánějí černé pavučiny obav. Že tamto nedopadne dobře. Že tohle nezvládnu. Že bude hůř. Že bude bolest. Že ztloustnu. Že nikdy nenajdu práci. Že nikdy nenajdu práci, která by mě bavila. Že se mým milovaným něco stane.

Je jich sedm. Kolem dokola ve velké váze. Oběžná dráha přírody. Jsou žluté. Jsou čerstvé. Jsou radostí. Jsou tím, k čemu byly stvořeny. Proto vypadají tak krásně. Vypadá člověk krásně, když dělá, co má? A proto používáme tuny šminek a vrstvy hadrů, abychom zakryli naše těla, protože nejsou dokonalá, protože se stydíme za to, co děláme (nebo spíše neděláme)? 

Toužíš

Toužíš po světě,

 jet tam, tam a taky tam

Toužíš po světě,

nevidíš, že máš ho u sebe

Co tvůj muž? Byt? Květiny?

Pevné zázemí.

Ranní, pondělní, snídaňová

Ztuhlé prsty, bolest v kloubu, loket narovnat přes práh bolesti. Venku šedo, zamračeno. Uvnitř únava, ospalá nálada. Vzbudit se po devítihodinovém spánku je jako vylézt z propasti. Dobré a náročné. Vlasy neučesatelné. Malinový čaj v hrnku z loňského kviff. Připravený rohlík s medem pod poklopem. V hlavě dialogy s lidmi, které sotva znám. O osobě, která mě s nimi propojuje. O něm. Baví mě si takhle povídat. Nahlas nemám chuť mluvit. Štěstí, že nemusím. Snídám, koukám do diáře, co bych měla. Rovnám zbylé bonbóny v bonboniéře do jedné řady. Obracím kalendář na lednici. Další týden pryč. Letí to. Napsala mi včera sestřenka z Ománu. Napsala mi dneska ráno mamka. A já to teď píšu Vám: Letí to. Čas utíká strašně rychle. Víkend? Dvakrát mrknete, uvaříte špagety, dáte si v Louvru noky s lososem, a je pryč. Nepsat si poslední rok deník - i když heslovitě a s občasnými mezerami - o kolik míň bych si z minulých měsíců pamatovala? Jsem zakoukaná do března. Prohřál moje kosti paprsky, snažil se zbarvit průsvitnou tvář. Vyvádí mě večer do společnosti, do divadel, do vináren. Slíbil mi i koncert a kino. Je na mě hodný. Však leden s únorem mě držely doma pod zámkem, tak to napravuje. Duben, květen, a doufám, že i červen, na mě budou stejně hodní. Zatím slibují mnoho krásných zážitků. Tak snad svoje sliby dodrží. Čaj stydne. Z rohlíku zbylo pár drobků na bílém talířku. Na chodbě dva ženské hlasy. Sousedka s uklízečkou? Slova nerozeznatelná, jen hlahol ženského rozhovoru. Dveře zastavují srozumitelnost slov. Jsem za to ráda, nechci cizí myšlenky, dneska mi plně stačí ty moje.

První ranní myšlenka, musíš zase psát, mě přivedla k takto popsané stránce, není to nic významného, ale ten pocit, že zase formuluju, skládám slova za slova, nechávám se překvapit, která se prosadí a chtějí vyskočit na prázdnou stránku, mě naplňuje.

Číst

čteš si, tak zaujatě,

a já předstírám, že si taky čtu

ale nečtu

a vlastně ale ani tolik nelžu

pozoruju tebe, sleduju tě,

poznávám, pátrám v tvé tváři

jsme spolu dva roky,

jakže jsme žili předtím?

Příběh mé babičky

věnováno tátovi

Příběh o životě mé babičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Člověk píše příběhy vymyšlené, člověk píše příběhy inspirované svými přáteli, člověk píše příběhy lidí, které náhodně na své životní pouti potkal. Já přesto nejraději píšu o své rodině, o svém dětstvím, o dřívější době. O tom krásném, těžkém, pravdivém a mne se dotýkajícím. Možná tím, že jsem nepoznala svého dědu, svoji babičku, a o druhé již taky přišla, mám potřebu si je připomínat, zhmotnit do slov, tak, aby tu byli se mnou, teď a napořád.

To, co se chystáte číst, je částečně pravda, v ostatním pracovala moje představivost, jak si myslím, že to bylo, nebo jak bych chtěla, aby to bylo. Ale to pro vás jako čtenáře není důležité, pro vás je to příběh života Marie Dočkalové. A já si jen přeji, abyste pochopili.

******

"No tak holka neřvi. Tím si k ničemu nepomůžeš. Na, tady máš kapesník, utři si ten nos." Maruška popotáhne nosem a natáhne se pro podávaný kapesník. Vysmrká se a zase se rozvzlyká. "No tak Maruš, prosím tě, nejsi první holka, co na ni kluk na vojně zapomněl, no." A teď už Maruška pláče pořádně. Teta Marta zalomí směrem k nebi rukama jako by říkala ty to vidíš, Bože, ty to vidíš. 

"Když já ho mám pořád ráda. A on mi slíbil, že se vrátí." začne Maruška, když se trošku uklidní. 

"Slíbil, slíbil. Ale nevrátil. Vždyť vojna mu skončila před dvěma měsíci, a on tu ještě není. Ten už se tady neobjeví."

Maruška se zase naplno rozbrečí. "Když já, když já...já...já jsem těhotná!" vyjde s pravdou konečně ven.

Teta Marta ustrne v pohybu a posadí se na židli. "Ty jedna holka nešťastná!" A tak na sebe ty dvě koukají přes stůl s omyvatelným ubrusem, na kterém se střídají hnědé a bílé kostky. A hodiny na zdi odbívají šestou.

50

Padesátý den roku. Třetí den návštěvy. Mlha a zima. Rozmrzelost. Potrhané závěsy, opadaná zeď, přemíra kytek. Beru za výtku, co jest konstatováním. Pražský hrad. Standarta. Zákusek a chlebíčky ve Světozoru. Hranolky v Café Colore. Knihkupectví a upřímný rozhovor. Loučení na Florenci. Nástup do autobusu a náhlý smutno. Návrat domů. Uklizeno a kočky. Ticho zahání televize. Zlatá jízda Sáblíkové. Stříbrná štafeta. Sympaťáci. Pozdrav z Rakous. Fotka včerejší, fotka dnešní. Délka telefonátu 6:10. Rozpečený sýr a zapálené svíčky. Romantická večeře pro jednoho. Čistit kočičí záchod. Poprvé. Spravená chuť po pukové prohře u krasobruslení žen. Hudba, ladné pohyby, křehké ženy. Krása. Jsem jak malá. Chtěla bych esemesku na dobrou noc.

když jdeš tmou a pro ni nevidíš

*****

nemám důvod se bát

nemám důvod pochybovat

přesto

nepomůžu si

nezabráním si

přiberu

zprůměrním

pozná, že

rým neumím

opustí mě?

není tak povrchní

tak proč ta tíseň na hrudi..

*****

Černý nebo modrý pták?

Přišívám knoflík na kabát. Mohl dnes upadnout, ale vydržel. Unavená po dni v centru. Slunečno, občas přemluveno. Moc slov, moc rad do života. Těžko to nesu, rozpor s mým postojem. 

Snaha, aby se tady líbilo. Co ukázat, co nezná? Tradiční zacházky. Františkánská zahrada, Luxor na Václaváku, oběd v Louvru. Návštěva dvou kostelů. Procházka parkem. "Na mě je moc betonovej." 

Únava z nových informací. Sestřenice pojede do Kanady. Jak oslavíme strejdovi šedesátiny. (Kolik kulatin mě letos ještě čeká?) Bratr má tajnou novou přítelkyni. Nepotkala jsem člověka, který dokázal tajit víc než on. Předpokládám, že se s ní seznámím čtyři roky po svatbě, až bude podruhé těhotná. 

Samotnost

Společná snídaně, a pak rozloučení. Venku celý den před deštěm, ale neprší. Ticho pod dekou, chvění za víčky. Nálepka z čela Made in China zůstala na čaji. Pryč jsi, můj princi z Persie. 

Zodpovědnost, co je testem. Krmit kočky. Krevety želvíkovi. Zalévat kytky. Ale ne všechny. Vybírat schránku. Nezvorat to. Být dospělá. Dobrá, chovat se jako dospělá.

Noc v prázdném bytě. Sama po letech. Nezvyklé, zvláštní, šedé. Bát se promluvit, bát se ozvěny svého hlasu. A zároveň - užívat si to.

Bílá duše

bílá duše 

pod černým sametem

se dusí bolestí

že dobro zvítězí 

už nevěří

zemře 

tvým nezájmem

Obsazená židle

Můj táta je kutil. Opraví všechno a levně. Není se tedy co divit, že za ním ovdovělé sousedky chodí s upečenou buchtou nebo s padesátikorunou, a že jim prej kape kohoutek, netopí topení, nesvítí lustr, a jestli by byl od té dobroty a mohl se na to přijít podívat. Pokud možno ihned.

Otec to nesnáší, ale zpravidla vezme buchtu nebo tu nabídnutou padesátku, zamumlá něco vztekle do kníru, a jde.

Výhled

v cizím domě/ kousek pro mě/ hledám si

Přes buš zelených listů hledím na světélkující Prahu ze sedmého patra. Když se na židli přikrčím, podaří se mi dokonce nevidět oranžový nápis OBI. 

Myslela jsem, že z tohoto okna nemůžu vidět krásu. Ale vidím ji. Jen to chtělo čas, aby oko přivyklo, aby bylo šero, aby byla ta správná nálada, aby nebe bylo plné vloček chvějících se na svět. 

A takhle to mám pořád. Trvá mi dlouho než přivyknu a dokážu vidět to, co opravdu mám.

Ale nakonec...vidím!

Co je lepší - s někým se probouzet nebo usínat?

Probouzet - protože víš, že od začátku dne někdo chce být s tebou. Pomoc ti v těžkých chvílích.

Usínat - protože víš, že po dni, kdy jsi udělal spoustu chyb, s tebou chce někdo i přes ně být.

Obojí - proč dělat kompromisy. A s jedním a týž člověkem. Žádné úhyby, žádné okliky - vždyť takhle chceme to všichni. A napořád.

Ne, z toho nic nebude. Z Kláry nic nebude. Cožpak takhle dá se psát? Smíří se s tím, půjde k pásu do fabriky, tam nemusí uvažovat. Žádné ztracené hodiny s imaginárními lidmi a špekulacemi nad jednou pořád a pořád nedotaženou větou. Klára zaklapne laptop, přehodí si kabelku přes rameno a vydává se pro dcerku do školky.

Duhovej kluk

Člověk může vyprávět všechno, jen ne svůj skutečný život. 

Max Frisch

Každá holka, když začne chodit s novým klukem, je zvědavá, co na to kamarádky. To je nepopiratelnej fakt. I já nebyla jiná. Zajímal mě názor těch holek, se kterýma jsem pila v patnácti houbu z petky na obrubníku u náměstí (a pak jsme v kině na Gangách v NY trpěly, neboť se nám děsně chtělo čůrat); těch děvčat, se kterýma jsem vystála tisíc front na oběd s oranžovým lístečkem v ruce; těch dívek, se kterýma jsme váhaly před místním kulturákem - jít na hodinu tanečních nebo raději na beton do vinárny? Prostě jsou to holky, se kterýma jsem prožila své mládí. 

Dobré ráno, Petro

Petra neměla ráda dvě věci - brzké vstávání a špunty do uší. Zatímco se špunty nebyl problém, prostě je nepoužívala, se vstáváním to bylo horší. Musela. Musela, protože dítě chtělo nakrmit. Musela, protože starší dítě chtělo odvést do školky. Musela, protože jinak by nejstarší do 8.B nešla. Možná si nemusela pořizovat tolik dětí, když nesnáší ranní vstávání, říkala si každý den, když za tmy a za zvuku dětského vřískání odhazovala peřinu a s ní i teplo. 

Ale ta zoufalá touha, když jí bylo dvaatřicet a stále byla bez dětí a bez partnera, tak tu si pořád pamatuje. A ví, že by se teď cítila daleko prabídněji, i když by mohla ležet v klidu celé dopoledne. Ví, že měla štěstí, že v třiatřiceti ulovila snadnou kořist, právě rozvedeného pětačtyřicátníka, který měl jedno malé dítě (Báru, dnes chodící do 8. třídy). Chňapla po něm, než se stačil rozkoukat. Asi si to trochu nezasloužil. Chtěl se po rozvodu, který byl krutý a zlý, nadechnout vzduchu volnosti, a ona ho svedla na první večírku, kde se objevil, a hned do měsíce, hned po prvním sexu, s ním otěhotněla. Měla kliku. 

Krasobruslení, babička a já

Koukám na krasobruslení. Unášející hudba. Dvojice plující po zmrzlém parketu. Tanec na ledě. Krasobruslení měla ráda babička. Věta, kterou otec, její syn, říká vždy, když se objeví na televizní obrazovce přenos z mistrovství světa, Evropy či čehosi jiného. Hlavně taneční dvojice, hnedle upřesňuje. 

A to je ten můj důvod, proč mám tenhle sport ráda. A proč mě rozechvívá. Připadám si babičce blíž. Té osobě, jejíž jediná vnučka jsem. Té osobě, co zemřela před tím, než se moji rodiče vzali. Na světě jsme se minuly o dva roky. Nic, nic kromě krve nás nespojuje. Mám pocit, že z ní nic nemám. Podobu, povahu, zájmy. Nic. Ale přiznávám se, moc o ní nevím. 

Když máte čas

Když dospějeme a dostudujeme, přestaneme mít všechen čas světa. Dny trávíme v práci. Zbytek času představuje únava, cesta z/do práce, telefonáty s rodiči, kafe s kamarády a večery s partnerem u televize. Abych nekřivdila těm lepším z nás, někteří sem zvládnout natěsnat i sportovní aktivity. 

V tomhle čase je volného času, kdy na nic nemusíme myslet, nedostatek (nebo se nám to alespoň zdá). Významem toaletního papíru se začneme zabývat, až když nahmatáme prázdnou ruličku. Z ledničky občas vyhodíme zplesnivělou skleničku čehosi. Prach utřeme jednou za týden (nebo za dva), ale jen na nejviditelnějších místech (na oprášení rámů obrazů, k čemuž bychom potřebovali přinést židli z druhého pokoje, nemáme energii, chuť a hlavně čas). 

Kočka

Jsem kočka.

Jsem kočka mourovatá.

Pán a Paní mi říkají Mourek.

Jak neoriginální!

Mourek.

Přestože nejsem on.

Jsem ona.

Zjistili to pozdě. 

Jméno mi zůstalo.

Co už.

Nevadí mi to.

***

Eri a Setkávání

Znáte to. Určitě to znáte taky. Probudíte se pozdě a víte, že den nebude takový, jaký jste si představovali. A přitom jste neměli určitou představu, jako vstanu, dojdu na nákup, přerovnám si skříň s oblečením a pak si budu číst. Ne, neměla jsem žádnou představu, jen vidinu volného dne. Volný den. Ta slova zní jak rajská hudba! Můžete cokoliv! Jen ležet a snít. Přečíst si po padesátý Pýchu a předsudek. Zkouknout šest dílů Castla. Můžete cokoliv! Nedivte se tedy, že jsem se na ten dnešní volný den těšila. Protože je na dlouhou dobu poslední. Ale jak to tak bývá, den mi unikl. 

Strach

čím je duše menší

tím je srdce splašenější

čím je obava větší

tím je ruce klepavější

čím víc toužíš

tím víc se soužíš

když nevyhraješ

když neprohraješ

když nevíš, kdo jsi

Luční květ

Sraz na benzínce, s cizím člověkem. V pátek, v osm třicet.

Když o tom přemýšlí, jak tu tak stojí, vedle otřískaného modrého kufru, je to jak scéna z krimi filmu. Jaká bude hlavní zápletka?

Obraz se vlní pod náporem slunečních paprsků. Ráno a už třicet stupňů. 

Stojí tu, drobná jako luční květ, v dívčí sukni s velkými kapsami a bílé halence. Stojí tu, čeká na domluvený spoj, neurčitě tuší, že dívčí léta jsou pryč, nastává život.

Je červenec, za pár hodin ho zase uvidí. Muže, kterého v minulých letech letmo potkávala, ale až nyní náhle začal tvořit hlavní prvek z červené nitky na její tkanině života. Co jí nakonec v životě vyšije?

Cizí muž přišel, koupili si vodu, cesta bude dlouhá, nasedli do velkého auta, rozjeli se.

Úklid

Marta původně chtěla vstát na devátou, jako se jí to povedlo včera. Jenže po partnerově odchodu usnula. To je to čtení do půlnoci a následné pozorování spícího muže s ucpaným nosem. Když ono je to tak úžasný dívat se, když je v říši snů. Jeho tmavé obloučky obočí, hladké čelo, vlasy, které v šeru klamou černí. Naštěstí si nepředstavuje, že by i on mohl takhle někdy pozorovat ji. Snad to nedělá! 

Vzbudila se tedy v půl desáté. Nerada vylezla z postele, ohřála si zbytek večerního čaje, posnídala rohlík s marmeládou, přečetla třicet stránek z knížky, už je za polovinou a příběh ji baví čím dál víc, boj dobra se zlem se neomrzí, přečetla novinky na internetu, nic zajímavého se ve středu neděje, a došla se umýt. Až opláchnutí obličeje ledovou vodou ji úplně probralo. 

Příběh na přání

Bylo pondělí, pozdní hodina, chtěla jsem psát, ale nevěděla, jakého tématu se chopit, a tak jsem na twittru vyhlásila:

Chci psát a zároveň udělat radost. Chcete #příběhnapřání? Řekněte si o něj! (a sdělte o čem by měl být - téma, prostředí, věta, postava...)

První tři odpovědi byly tyto:

I. @katareena: "Já bych si jeden prosím přála:-)" bez zadání konkrétního tématu

II.@OndrejVomacka: " Co třeba: téma-okouzlení, prostředí-ulice Prahy, věta: "Skoč Libuško!", postava-pan Karas ;-)"

III. @jm_cz: "tak jestli mužu poprosit - jeden pro mě. Jestli by mohl byt o lidske touze po štěstí a boji za to."

A zde jsou objednané příběhy, třebas nesplňujíc úplně zadání, ale takhle ke mně přišly, s tím já už mnoho nenadělám. Tak snad se budou líbit:

Hrníčky, co udělaly den

Celý den nestál za nic. Nebyla jsem schopná vstát brzo, co brzo, ani přiměřeně. Je první pondělí roku, začátek začátku. Všechno se ztěžka probouzí, lidská mláďata i jejich dárci života. Ale nakonec se probudí, přežijí ráno a vyrazí do života, do školky za hračkami, do školních lavic za vědomostmi a kamarády, do fabrik a kanceláří za výdělkem. Jen já ne. 

V noci jsem spala a nespala, a pak zase spala, a zase nespala. V sedm nadobro vzhůru, hlava trochu třeští, smutný pocit, který jsem měla, když jsem večer uléhala, se v noci nevytratil, ale zůstal, cítím ho v sobě, v každém svalu, v každém morku kosti, cítím ho v hlavě i srdci. Proč, když nechci?

Novoroční cigarpauza

10.25, 2. ledna, kdesi na Praze 4

Z budovy vycházejí dvě ženy. Jedna blond, druhá zrzka. Namalované oči přes plánovanou snahu zakrýt naopak zvýrazňují spoustu šunkových chlebíčků, skleniček vína a nenaplněnost představ. 

Postaví se proti sobě u popelníku na štíhlé tyči. Blondýnka z kapsy zimního kabátu vytáhne krabičku slim cigaret. Nabídne druhé ženě, která si jednu vezme, kývnutím hlavy poděkuje. Na oplátku zrzka vytáhne zapalovač a oběma cigaretu zapálí.