Ráno

Je ráno, děti odešly do školy, vrátil se k ní do ložnice, paprsky slunce se protahují mezerami závěsů, a on neví, co má dělat. Měl by ji obejmout, vynadat nebo pomilovat? Neví, nikdy nevěděl. Celé desetiletí už tápe a je nejistý. On, co denně rozhoduje o lidských osudech v soudní síni, si neumí poradit se ženou. 

Už tři dny mlčí. Zase ho to zaskočilo, když to přišlo. Tři měsíce byla pohoda, předtím dva týdny mlčení, a teď je to tady znovu. Nadzvedne peřinu, vítá ho teplo, přitiskne se k jejím zádům. Tak rád by zavřel oči a byl v poklidném polospánku. Jenže i když nemluví, nebo právě proto, visí ve vzduchu napětí. Smutek a pláč. Kolikrát to ještě vydrží? Mít pro ni pochopení. Protože pro něj ho nikdo nemá. Je muž, jeho úkolem je být oporou druhému a ne se pitvat ve svých pocitech (stejně by to neuměl). 

Tenkej led

Probudí ji klapnutí dveří, šel si zaběhat. Nechá zavřené oči a vychutnává si ticho. Tohle je její jediná chvilka, kdy je sama se sebou. Ráda by ještě spala, ale o tuhle chvíli se připravit nechat nemůže. Nepodívá se na notifikace na mobilu, ví, že jich je tam dost. Každý den má každý potřebu si posílat zprávy. To nechápe. Ona, když nemusí, tak to nedělá. Na druhou stranu zase všechno lepší než telefonování. To úplně nesnáší. 

Ještě víc nesnáší jeho v těch běžeckých elasťákách. Víc nesexy oblečení na mužích snad neexistuje. Zajímalo by ji, zda ho někdo vymyslel jako vtip nebo pomstu. Tohle přece nikdo nemohl myslet vážně, ne? I když muži jsou toho schopní – jde o praktičnost, odpor vzduchu, větru, vody, cokoliv, zrychlí tě to, její muž jí je schopný vykládat o tom hodiny. 

Maková panenka

Sukně kolem ní vlaje, na eskalátoru, červená s modrými puntíky, letní a lehká, jako teď ona. Možná až moc, pomyslí si, lehce by ji život mohl odfouknout. Nebuď dramatická, řekne si. Tohle se děje den co den, někdo odejde a jinde život začne. A teď to udělala ona. Svému muži, svým dětem. Pro sebe! To neznamená, že je to o to snazší. Denní salvy pláče jsou její současnost. 

Dnes je první den, kdy jsou letní teploty. Chodníky žhnou, zmrzliny tečou po dětských prstech, ale ona neví jestli i po prstech jejích dětí.  A to je ono. Poprvé zažívá střídavku. Je sobota a ona je volná. Nic nemusí. Nemusí Nic. A tak rychle ráno zaplula do pantoflí a vyrazila do města. 

Úklid

Zase vytahuje vysavač, jako každý den. Dřív vysávala jednou za týden, dva. Teď klidně i dvakrát za den. Furt vidí smítka prachu, kde se berou? a proč je nevnímala dřív? Proč jí dřív tak nevadily a dokázala je přejít? To teď neumí. 

Je to tak uspokojivé – podlaha zbavená prachu. Nikde ani smítko, čisto. Tak jednoduché nastavit řád. Kéž by to tak šlo i v životě. Jenže nejde, jí to nejde. Bortí se jí, co dvanáct let budovala. Manželství, rodina, domov. Dřív naplněná slova pomalu splaskla jako pouťové balónky a teď už neobsahují nic. Jsou dutá, a tak se v nich už jen ozývá minulost.

Příprava na nový týden

Byla neděle. Nový týden na spadnutí, bylo třeba se na něj připravit. Vyžehlit košile Janovi, studuje práva, tak musí dobře vypadat, upéct buchtu, aby měli ke svačině něco dobrého a připravit si zástěru do kabelky. Už teď z toho byla unavená, a to teprve seděla v křesle u ranního kafe. Zase vstala v pět. Nemohla si pomoc, únava pro ni byla míň než možnost prožít ráno o samotě.

Čelenka

Tohle jí byl čert dlužen. Mrzne, místo aby pospíchala domů k počítači, potom co odvedla Jíťu do ranní družiny, tak se prochází v parku. Nikdo nikde, pár běžících bláznů a psů s rozespalým páníčkem v teplákách na vodítku. Jde k dětskému hřišti, snad to tady najde.

Včera se na Jíťu tak moc rozzlobila, když přišla domů bez čelenky. Po dlouhé době ji někam pustí samotnou a hned ta holka vyvede tohle. Zrovna měla tu novou, kvalitní, co jí dala k Vánocům.  Proč vždycky člověk ztrácí to nejlepší. S holkama někde blbne na hřišti, zapomene se, a takhle to dopadá.

Čekání

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.

Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!

A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.

Sedí znaveni

Je večer, devět hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči znavení. Vydýchávají den a vzpamatovávají se z uspávání. Bylo to intenzivní, těžko říct co víc. Napsat všechny ty scripty, neusnout na zbytečných poradách nebo učit dítě na nočník a zabránit mu v úniku pod auta? Nevědí. Nikdo je nerozsoudí. Každý si myslí svý. Jen večer, tam bojují spolu. Proti řvoucímu démonovi, co nasál energii z jedné lahvičky mléka a dvaceti minut spánku, a teď se jí nechce vzdát. Ohlušující hukot předspánkové hodiny je připravil o sluch. Nedokáží naslouchat druhému. Jeden kouká na Netflix, druhý na Instagram. Obrazovky televize a mobilu jsou skvělý paraván před druhým, před sebou, před nimi.

Bez prostoru

Rychle oplachuje talíře, aby je mohla dát do myčky. Jirka to nedělá, jenže pak o to častěji musí čistit myčku, a to je horší než zdržení s talířem. Chvátá, ruce chvátají, ví, že Madla se v pokojíčku začne za chvíli nudit. Včera slyšela, když šla z nákupu, část rozhovoru - Byla to jeptiška, šla na přechodu na červenou, asi chvátala na mši. - To se nedá si tohle hned nezapsat s tím, to by se mohlo hodit, co se stalo, světýlko zájmu zablikalo. Mami, proč mne neposloucháš, tahá ji za kardigan Madluška, já už chci na hřiště. Nebo mi pusť pohádku. Tak nic, teď ten motiv nemá čas rozvíjet. Zabouchne dvířka myčky, popadne Madlu do náruče, zatočí se s ní, kolotoč volá, vezmeme bundu a jdeme. Klíče, zabouchnutí dveří. Jsou venku.

Dialog dvou žen

Máme sraz v kavárně Letec, S Jitkou jsme se domlouvaly hrozně dlouho. Nesu jí pár bodýček po Tomáškovi a Vášovi, snad jejich Helence budou. Vzala jsem ty nejhezčí a samozřejmě neutrální. 

Jsem tu první, sedám si ke stolku, ze kterého dobře uvidím, až přijde. A hlavně k takovému, u kterého nebude obsluze vadit kočárek. Já už naštěstí mám děti ve škole a školce, ale Jitka přijede s miminem, ta ho doma ani v žádném zařízení nechat nemůže. Díky tomu, že je na mateřské, se ale spolu můžeme vidět. Objednám si cappuccino a banana bread.

Užívám si zvuků kavárny – syčení páry, hukot kávovaru, cinkot lžičky o talířek, zvuk otevíraných dveří. A to už je Jitka, která se snaží kočárkem zatlačit dveře dovnitř, aby ji pustily dál. Vstanu a jdu jí pomoc.

Zima dlouhá, nekonečná

Zima dlouhá, nekonečná. Šedivé nebe, Eliška v šále zahalená. Jde ulicí, odněkud někam, ani sama neví proč, prostě to tak v těchto dnech dělá. Od do pracovat, pak zavřít dveře a nekonečnou šedí jít – jedno zda do posilovny, do kavárny na kafe, s kamarádkou nebo knížkou, nebo do Billy pro pečivo, aby děti měly něco na svačinu, protože už teď je třeba myslet na zítřek. 

Eliška, v šále zahalená, myslí na slunce, které ještě týdny neohřeje její kůži ani duši. Zima dlouhá, nekonečná, jí nesluší. Kily tuku se zahaluje, protože slunce nesvítí a tráva nevoní. Všude šeď a kamínky z posypu. Roztátý sníh po krajích silnice křičí leden nekončí.

Nedělní oběd

Rachocení klíčů v zámku oznamuje její příchod, a tak ví, že až dveře otevře, matka už tam bude stát. A taky jo. „Ahoj mami." „Ahoj Eli, jdete akorát včas, kuře bude za patnáct minut. Kde je Petr, ještě v autě?" Nakukuje matka přes její rameno do tmavé chodby, kde už světlo na časovač dávno zhaslo, takže nic vidět nemůže, i když se o to snaží. No, spíš nic vidět nemůže, protože není, kdo by šel a světlo znovu rozsvítil.

„Vždyť jsem ti říkala, že asi dorazím sama. Petr..." Než stihne přidat důvod jeho nepřítomnosti, už zase mluví matka. „Já vím, ale když tu nebyl i minule, tak jsem myslela, těšili jsme se na něj s tatínkem. Nebo jsme mu něco udělali, že sem nechce?" A bez nadechnutí pokračuje. „No, co se dá dělat. Tak už se zuj, vem si pantofle a jdi za tátou do obýváku, zase tam má určitě puštěnou televizi, já se divím, že to furt může poslouchat, já jdu zatím mrknout na to kuře."

Cesta do neznáma

Když byla malá, říkali jí, nacestuješ se dost, až budeš velká. A ona tomu věřila, každé dítě věří přeci svým rodičům. Netrvalo to dlouho a byla velká. Dospělá, jak se říká. A necestovala nikam – peníze nebyly, vysoká škola byla. A hlavně nebylo ani s kým se na cesty vydat. A na sólo cestování, to ona nebyla. A tak žila, jako když krájela chleba; tenký plátky úspěchů střídaly zakrojené špalky nezdarů, a zbytek se jí drobil pod rukama. Chleba se nenaučila dobře ukrojit ani do třiceti. A umět žít neuměla stejně tak. Jen školu vystřídala nuda v open spacu.

Na chvilku andělem být

Máchá rukama, nahoru a dolů, nohama, od sebe a k sobě, s vervou. Dělá anděla. Přivírá oči, padají jí do nich vločky. Přinášejí radost a studí. Maruško, nechceš už jít domů, podupávání bot a maminčin unavený hlas ji vytrhnou z radosti. Ještě chvilku, mami. 

Musí vstát, opatrně, tak aby neporušila andělíčka. Usměje se na vytlačenou podobu v zemi, povedl se jí. Obejde ho, udělá čárku do sněhu, to je svatozář, mami. Mamka se aspoň trochu pousměje. To jí vrátí radost a hopkavě jde chytit maminku za ruku. Vyrazí domů. 

Ticho neexistuje

Ticho v bytě. Neexistuje. Po ranním odchodu dětí do školy, zaklaply dveře a otevřel se pocit ticha. Ale ticho v bytě neexistuje. Tu hučí myčka, tu vrčí pračka, tu bublá konvice. Ticho neexistuje. Sedím za kuchyňským stolem a žádný stroj jsem do pohybu neuvedla – neperu, nemyju, nevařím. A stejně, ticho neexistuje. Do pravého ucha mi hučí motor ledničky. V obýváku uslyším motory aut, v koupelně kapající kohoutek, v ložnici pláč dítěte z ulice. Ticho neexistuje – alespoň to venkovní. To vnitřní jsem si vytvořila – pět let jsem nebyla. Netvořila, nepsala. Ale ticho přece neexistuje. A tak asi proto jsem teď tady s potřebou zase mluvit. Budu ráda, když se tu občas zase potkáme.

Jediný text za těch pět let, co jsem našla v počítači. Starý dva roky. Tak ho s vámi sdílím. A příště už aktuálně.

Lístek

Do ramen ji řezal popruh látkové tašky, který obsahoval únavný nákup v Bille, ruce jí mrzly, zase si zapomněla rukavice, zívla, chtělo se jí spát, už je stará, záda ji bolí, ale ještě pět let musí vydržet, pak už důchod a hodí nohy nahoru. 

Otevřela branku, zavrzala na pozdrav, otevřela schránku, vypadla z ní pohlednice, nestihla ji včas zachytit, dopadla do růží, které se pletly s plotem. Shýbla se pro něj, zase ty záda, bolest jí projela kříží. Snažila se zaostřit, od koho asi je, ale už bylo šero a na blízko dávno neviděla jako v mládí, pokrčila rameny, kdo jí asi může psát, lístky si posílala naposled s kamarádkou z tábora, vhodila ji do látkovky k jogurtům. V kapse kabátu nahmatala klíče a odemkla.

Z oblak dolů

„Mamíííí, nudle, utříí.“ Martínek ubrečený, batolící se k matce. Ta s povzdechem vytáhne papírový kapesník z balíčku, který vyndala z boční kapsy přebalovací tašky. „Nemáš tak furt řvát. Nic se ti neděje. No, tak už nebreč. Nic se přece nestalo.“ V hlase ženy se mísí útěcha, naštvanost, odevzdanost a nuda. Popadne usoplené dítě, zvedne ho, dá mu letnou pusu na čelo a vrazí ho do kočáru. Přikurtuje ho, ať nemůže utéct, ulomí mu půlku rohlíku. Pravou nohou odbrzdí, a s tíhou prožitých posledních dvou let, zatlačí do kočáru.

Klid

Zachumlala se do teplého svetru, který si kdysi po nocích sama upletla, kde na to brala čas a energii, neví, teď jí trvá celé dopoledne, než se oblékne, ustele a namaže chleba s máslem k obědu, kdo by vařil jen pro sebe, toho si navíc užila v životě dost, a napila se čaje. Byl ještě horký, spálila si jazyk, ale nevadilo jí to. Pila pomalu, nikam nechvátala, neměla nic na práci. V pokoji tikaly hodiny. Hlasitěji než kdy dřív. Pomalu odtikávaly její zbývající čas. Který neměla čím naplnit.

Mikulášská

Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

Předvánoční na semaforech

Motor hučí, na přední sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a kroutí u toho nechápavě hlavou.