Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná.
Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou
jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona
šťastná.
Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to
má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi.
Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první
volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).