začala zima, a Vánoce,
venku námraza, bez sněhu, jak jinak, klouže to, mlží se to, šála a rukavice, je
první den zimy, stromeček ozdobený, kočka za oknem, svítí sluníčko, hrají
koledy, slaměnky a stříbrné ozdoby, v adventním kalendáři zbývají poslední
okýnka, a taky červený, různé tvary, srdce, koule matné, s drážkami, jmelí
zlaté, neděle zítra bude taky, nejhezčí stejně andělíček a šupinka, mše,
návštěvy rodiny, srazy s přáteli, procházka končícím čtyřtýdenním, cukroví,
plácají se kuličky, a taky to dobrý od mámy, a stejně dobrý, ale jinak od
druhé, kočky mají taky kalendář, kdo ho má raději asi, dárky zabalené neuměle,
izolepa a potrhaný papír, bude půst, bude kapr, bude Štědrej den, jako vloni, a
přece jinak, bude to dobrý, bude pohoda, budou hroby, bude modlitba, bude
vzpomínání, a taky pohádka, a taky smích, a taky vyžehlený pánský košile a
černá sukně, bude rozechvění, tomu se neubráníš, všechno to bude, všechno to
rychle pomine, ale v nás nějak navždy stejně zůstane, betlém dřevěný, na dvě
svíčky, nad ním zvoneček a zelené větvičky, vánočka a sladká omáčka, dodržování
tradice třiadvacátého dne, a svíčky, spousta svíček, pohledy od příbuzných, s
obrázky tradičními a přání obyčejnýma, který jsou stejně nejvíc, začaly Vánoce,
čas kouzel, čas usebebrání, čas blízkosti s druhejma, a to je nejvíc, knížky,
dostat, dát, číst, slavnostní ubrus, skleněná mísa s ovocem, bude i letos
ananas?, papírový panáček místo špice, zlaté proužky, ještě v dubnu budou v
koberci, připomínka, co bylo, co za pár měsíců bude zas
Stránky
2013/12/21
2013/12/06
Návrat do světa duší
Celé týdny nepsala jsem. Dny míjely, jak pohledem z okna vlaku krajina, noci letěly, jak nebem komety. Slova a příběhy v hlavě byly. Nenašla jsem si na ně čas. Neupřednostnila jsem je před svým vlastním příběhem. Může mi to někdo vyčítat? Ne. Kromě mě samé. Je mi líto, že nezachytila jsem myšlenky, osudy, argumenty, hádky, smích těch rozličných duší. Ale promiňte, zažívala jsem vlastní.
******
2013/12/05
Vánoční z USA
pletu z těsta vánočky
u krbu visí ponožky
pro moje dvě dcerušky
poslouchám Neckářovu
Půlnoční
Kytička
Chlapi mi vždycky nosili květiny. Už ve školce. Asi poznali, že to na mne platí.
První byl Péťa, můj první nápadník, byli nám čtyři, chodili jsme pořád spolu, drželi se za ručičky. Na vycházce mi utrhl pampelišku a dal mi ji. Jen tak, že se mu líbila a že když ji uviděl, tak si řekl, to je krása, to musí Anička mít.
A možná v tom to vězí, ráda dostávám věci jen tak, pro radost, pro lepší náladu, pro hezčí pocit ze života.
Stěhování
přikrývka hřeje novotou
********
místnost zeje prázdnotou
všechno bude
časem
zabydlený
bílé stěny
dřevěná podlaha
teď jen
vytvořit tu
svoji realitu
v polštářích peří prachový
co mě tu čeká? to se teprv uvidí
********
2013/12/03
Neděle
Je slyšet tlumený zvuk hádky z vedlejšího bytu.
Máma: Slyšíte, u Dvořáků
se zase rvou jako koně. Že si taky nedaj pokoj, aspoň o té neděli. (zvuk hádky během řeči postupně zanikne)
Táta: (roztržitě, sleduje Moravce) No jo, pořád.
Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.
Máma: A včera ve večerce
ženský povídaly, že se prej mladí Smetanovi budou rozvádět, a to se brali
teprve vloni! Jak dneska ti lidi žijou, to je strašný, že jo.
Táta: No jo, pořád.
Babička: (moudře) Každá rodina má
to svý.
Máma: Já to nechápu, že
se dneska lidi chovaj tak divně.
Táta: Něco se tady pálí.
Máma: Ježíšmarjá, řízky! (odbíhá z pokoje)
Babička: (moudře) Každá rodina má
to svý.
Pan S. a sníh
Pan S. chodívá rád, zejména když chumelí.
Když není vidět nikde nic a nikdo v okolí.Jeho kroky sníh rychle milosrdně zakryje.
Před ním rozprostírá se jen bílá krajina.
Jde odnikud nikam.
A to on rád.
Neboť smysl života pozbyl
- dopřejme mu naději -
snad jen prozatím.
A tak, když se z nebe rozsype
obleče se teple a pořádně obuje
a jde a jde a jde. Jde.
Kam? To nevíme.
Není vidět nic,
nezůstává po něm ani stopa,
přesně tak jak to má rád.
Sníh se sype a Pan S. mizí nám v dáli.
Stočená do smutku
Stočená do klubíčka, zdá
se, že ji nic nezachrání, hledí na slaměného andělíčka, a trápí se. Zbytečnými úvahami, čo
bolo to bolo, hleď vpřed, budoucnost je tvá!, rozum ví, srdce neposlouchá. Proč
není duše pokojná?
Všimne si, že je stočená
do smutku, jde k ní, mlčí a po rameni prsty přejíždí. Neví, cítí, přebírá
tesknotu, nechtěně, obrana není.
Ticho, potřeba ho přetít, náladu pozměnit. Zapálit svící, pustit
desku, točí se, laskavá slova, příjemné tóny, pomalu černá oblaka
rozpouštějí, chce to jen čas, všechno chce čas.
Stočená do smutku,
protáhnout do radosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)