Tančím

tančím v rozmezí čtyř stěn

tlačím do zdí, toužím po vzduchu

svěžím, co prostorem profičí

toužím po vzetí do náruče

od muže, co moje srdce rozbuší

Ruka na zdi

Stál u té zdi každý večer. Od sedmi od osmi. Položil na ni dlaň, cítil teplo, cítil, jak se do něj přelévá klid. Věděl, že ona stojí z druhé strany, ruku stejně přitisknutou, tak jak se kdysi umluvili.

Lidi jejich citu nepřáli, že prý jsou z jiného prostředí, z jiných etnik, že by to nedělalo dobrotu. Jen oni dva viděli, co okolí nedokázalo. Že láska dokáže překonat překážky, že to nejsou jen pohádky pro děti, ale že to opravdu jde.

Teď k sobě nemohli, žádný kontakt, ji přeřadili na dívčí školu, do jiné čtvrti. Neměli jak se vídat, jak se náhodně potkat. Už dva roky se neviděli, jen té zdi se dotýkali.

Pajdavá Mary

Kdyby Mary věděla, že se dožije jen devětačtyřiceti let, změnila by svůj život? Méně času by prospala, dříve se vdala, aby měla naději dočkat se vnoučat, méně se hádala, více tancovala. Méně se bála, více se radovala. Asi takto? 

Jenže Mary to nevěděla, protože nikdo nevíme, jak dlouhá je naše svíčka, a jak rychle vyhoří. Mary o konci přemýšlela jen v mlze a útržkovitě. Jednou, umřu, rakev, černé šaty, ruce přes sebe, mezi ně zapletený růženec, peníze stranou na pohřeb, kdo zdědí dům, co je po smrti, nic, něco? Asi takto. 

Pět minut

"Co si neřekneme během prvních pěti minut, to si neřekneme už nikdy. Co si povíme, to si budeme povídat celý život. Takže: milujeme se nebo nenávidíme?" 

(u)závěr roku

byl jsi moje první láska
šíleně krásná

a stručná

- jak říkanka pro děti