Jsou dvě hodiny ráno, měla bych spát. Nebo bych alespoň měla jít spát. Ale tváře rozpálené, únava těla není, únava hlavy utlumená coca colou. Právě dočtené dvě knihy. Komenského Labyrint a Vopěnkovi Nebarevné vzpomínky. Komenského jsem četla deset dní, Vopěnku jeden. On oddychuje, já potichu odhazuji peřinu a jdu ke svému Běláskovi.
Zapnu ho. Nahazuje motory a vrčí na pozdrav. Naskočí světlo obrazovky a můžu psát. Ale jak? Vždyť v poslední době nejsem schopna žádnou myšlenku převést do psané podoby.
Mám čas, mám čas a užívám si ho. A přesto mě trápí, že ho nevyužívám lépe. Nepíšu, nečtu (dost), nevěnuji se dostatečně domácnosti (i když jsem doma, stejně nežehlím, a už zase plný koš prádla, neměla bych už vyměnit povlečení?). Hlavou se honí tolik měla bych, musím, je potřeba. Proč je v ní ale tak málo chci, můžu, ráda bych?