Stránky

2012/09/30

Podvečerní cesta


Otevírám vrata, že prej jako už pojedeme. Začíná mrholit, to nám tak chybělo. Déšť. Hlavně, že celej den neprší, ale teď, teď v šest večer, kdy vyjíždíme, začíná. No nic, narovnám zrcátko, dozadu na sedačku dám poslední igelitky s oblečením, a zkontroluju, zda je košík pořádně zapreslej, aby se z něj nevylila omáčka, po cestě. To by bylo fakt blbý.

No tak kde je, hlavně, že jsme se domluvili na půj šestou, teď šest pryč, a on tu pořád není! Už jsem mírně naštvaná. Naštěstí už ho slyším dupat po schodech, konečně jde. To má teda kliku.

18:14, když couváme z garáže. Už pořádně leje. Stěrače stírají po celou cestu, vyzkoušíme nově vybudovaný okruh. Martin si pochvaluje, jak pěkně urychlil dopravu, a má pravdu, na téhle křižovatce se vždycky čekalo šíleně dlouho.

2012/09/25

Bydlení jak na zámku


Když přijdu domů, v den hezký jako ten dnešní, ze všeho nejdříve otevírám okna. U dědy v koupelně, u dědy v obýváku, u dědy v kuchyni, a někdy i ve špajzu, u dědy v ložnici. (Děda je  tři roky po smrti, ale stále je to jeho místo, protože tam nikdo po něm ještě nebydlel a nemohl ho tedy zaplnit svým já). A taky ve svém pokoji. Odložím tašku, zapnu počítač. Pak vyjdu na půdu (dnes se tomu říká podkroví, ale tohle není ono, a my odjakživa říkáme půda), a otevírám zase střešní okna (tady je to pracnější, protože okna dělal táta, když ještě střešní nikdo neměl, však se sem na to chodili dívat i lidé z druhého konce města), v koupelně, kuchyni, a dvě v obýváků. Do bráchova pokoje jen otevřu dveře, to už by byl průvan. No a naštěstí, naši v ložnici okno nemají. Což mamce dost vadí, jenže když tam začínali naši stavět, to už jsem byla na světě, tak se tátovi nechtělo řezat do všech stran střechy, a tak v ložnici prostě okno není - ale nejsou tam ani dveře, tak se to aspoň trochu vyrovnává). Jen než to zotvírám - a jéje zapomněla jsem na prádelnu, honem do sklepů seběhnu - tak jsem unavená. 

David Foenkinos - Něžnost

Vešla do obýváku, a všechno tam našla. Tak, jak to nechala. Nic se nepohnulo. Deka pořád na pohovce. Na konferenčním stolku čajník, a také rozečtená kniha. Nejkrutěji ji zasáhl pohled na záložku. Dělila knihu na dvě části; tu první si přečetla, když François ještě žil. A na straně 321 zemřel. Co měla dělat? Lze pokračovat v četbě knihy rozdělené manželovou smrtí?
---------
Stačí dýchat, a čas ubíhá.

Romantický příběh vhodný na noc, kdy nemůžete spát. Tady vám stránky budou utíkat jedna za druhou a nebudete mít chuť knížku odložit dřív než dočtete. Je to oddychová četba, při které jsem si vzpomněla na  Jeden den od Davida Nichollse. 

2012/09/24

Irena Dousková - Někdo s nožem

Jsem si protivná skoro jako Franz Kafka


Douskovou jsem objevila teprve před rokem, a tak doháním, co to dá. Líbí se mi, že píše "obyčejně" - prostě, o běžným životě, občas vtipně, a hodně se zavrtává se svými postřehy pod kůži. Mě teda jo. 

John Steinbeck - Na plechárně

Slovo je symbol a radost. Vsává do sebe lidi a scény, stromy, rostliny, továrny i čínské pinčly. Tak se Věc stává Slovem a zase nazpět. Věcí, jenomže pokroucenou a utkanou do fantastického vzoru. Slovo do sebe vsaje ulici Na plechárně, stráví ji a zase ji vyvrhne, a ulice se pak zatřpytí jako zelený svět, jako moře, v němž se koupe obloha. 

Vždycky když se vrátím k tomuto autorovi, pohoršuju se nad tím, že to nedělám častěji. Vždyť ho zbožňuju! Píše přece tak krásně. O obyčejných věcech, městech, lidech, ulicích. Miluju Ameriku starých časů v jeho podání. A jeho Toulky s Charleyem asi nejvíc. 

Na plechárně je zase úžasná knížka. Osudy lidí v ulici Na plechárně v Monetery. Doktor a jeho gramofon, Mack, Harley, Gay, Li Čong a jeho krámek, Dora a její holky. Lov žab, Grandlehárna. Postavy, na které se nedá zapomenout. Stejně jako na večírek, ten nevydařenej i ten povedenej. 

2012/09/23

Barbara Nesvadbová - Borůvky


Jako by samota šla vyplnit lidmi.

Na Nesvadbové je mi sympatická její posedlost černým oblečním (jak já jí rozumím) a to, že dokázala zhubnout, to taky máme společné. Ale ta její nenávist k mužům? Nerozumím. Připadá mi, že je jimi posedlá, i když je nemá ráda. Každý fejeton je o nich a o ženách. No fejeton, jsou to takové krátké zápisky, nijak zvlášť dobře napsané. Využívá svých známých (něco jako Halina, až na to, že ona by to podala vtipně).

2012/09/19

Miloň Čepelka - Deník haiku 2

Momentky haiku.
Jako když jemně stiskneš 
fotoaparát.

Čepelkova haiku zbožňuji. Už první knížka je ta, kterou často jen tak listuji. Stačí si přečíst pár veršů a člověk má hned o čem přemýšlet. Navíc je to takové drobné pohlazení po duši. Ilustrace Jiřího Hovorky kouzlo knížky jen podtrhují. 

2012/09/15

Amélie Nothombová - Kyselina sírová

Zrádný byl i svěží vzduch - co se to děje za nocí, že je vzduch každé ráno tak čerstvý? K jakému vykoupení dochází? A proč nejsou vykoupeni i ti, kdo ho dýchají?

Koncentrace - nová televizní reality show napodobující koncentrační tábor. Se vším všudy jako bylo za války. Jen tady jsou u toho televizní kamery a miliony diváků u obrazovek. Příběh se soustředí na Pannoniku (v táboře pod číslem CKZ 114) a kápa Zděnu.

Uf.

2012/09/14

Sbírání brambor

Podzim jsou pro mne brambory. Mohla bych mezi to dát rovnítko. Tak moc to spolu souvisí. Podzim = brambory. Přestože miluju babí léto, spadané listí, deštivý odpoledne, přicházející brzká stmívání, zvířátka z kaštanů, tak brambory jsou pro mne největší symbol podzimu.

Sedím tady za počítačem, a vzpomínám, na minulé podzimy spojené s bramborami. Vybavuji si pocity, únavu, rozhovory, osoby. Pamatuji si všechno. A mám potřebu dát alespoň malou část na papír. Tak, takhle to  bývávalo: 

2012/09/13

Kaštan aj.

-------

lehce věřit
otisk obličeje
peřině svěřit

sladce snít

když
nechci víc
než
v tvým očích
se spatřit

Páska


Zahrál mi na kytaru
pár veršů dal k tomu
vše zachytil na magič

páska se teď točí
pořád dokola
páska se teď točí
pořád dokola

2012/09/12

Chtěla bych věřit


chtěla bych věřit
že se ti můžu
bez obav svěřit

chtěla bych věřit
že spolu můžeme
být, žít, zestárnout

chtěla bych věřit
že mě znovu nezradíš
do srdce nůž nevpravíš

chtěla bych věřit
že před problémy neutečeš
účty za elektřinu zaplatíš

chtěla bych věřit
ale asi to nedovedu
sorry, nevěřím....

2012/09/09

(bez názvu)

Vztah

Láska, co oslepuje
Vášeň, co oblbuje
Pravda, co ubližuje
A o tom to lidi je

--------

Staří manželé

Spojeni jsou od svatby až do smrti.
Kdo mohl tušit, že se to tak povleče?
Že šedesát společných let jen tak neuteče.
Dřív se rádi měli, teď se jeden s druhým nesnese.  
Dvě děti vychovali, vnoučat se taky dočkali.
Tak jakou radost by ještě požadovat chtěli? 
Snad trochu samoty od toho druhého.
Vždyť je to hrůza, jako kdyby srostli v jedno tělo.

(inspirace povídkou Zdeňka Svěráka Nákup z knihy Nové povídky)

2012/09/08

čecháčkové

všichni jsme stejní
líní, pohodlní,
ke všemu svolní
jen si ručičky neušpinit

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

jen se v práci nepředřít
přes známé sehnat dobrej flek
na osm hodin zašít se tam
a stěžovat si pak na malej plat

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

nepřát nikomu nic dobrýho
z práce přinést si něco firemního
závidět druhýmu, když dostane o stovku víc
on přece nemá mít nic!

to jsme my, čecháčkové
to jsme my, vykutálení hoši

2012/09/06

Střevíčky

Když jsem uviděla tuhle @pankaplan-ovu fotku, hned se mi hlavou začaly míhat otázky: čí jsou? jak se sem dostali? proč? kdy? zapomněla je tady nějaká holka? odložila si je jen na chvíli, protože ji bolely nohy? ztratila je jinde a sem je někdo přenesl? Prostě, ta fotka si říkala o příběh... 


Bylo po půlnoci, zvony právě kdesi v dálce dozněly. A tady bylo tolik lidí. Musela na vzduch. Vyjít z přeplněného Nebe do noci. Ale tady to nebylo o moc lepší. Holt Václavák. I o půlnoci se lidí nezbaví. Kdy odpočívá? Každý potřebuje odpočívat, i místa určitě. Tohle se jí honilo ovíněnou myslí. Neměla tolik pít, až se probudí, bude jí děsně třeštit hlava. Takže zbývá jediné - nejít spát. Taky to neměla v úmyslu. Proto přece vyrazila, sem do centra, baru plného cizinců. Proto si vzala tyhle boty. 

Bez tebe


už týden jsem bez tebe
už týden o samotě hynu

jako ta kytka co nemá
dostatek sluníčka
mě zase chybí pohled
na tvoje oční víčka

už týden jsem bez tebe
už týden o samotě hynu

tak jako rostlinu
vyživuje voda
tak mě posiluje
tvoje nálada dobrá

už týden jsem bez tebe
už týden o samotě hynu

tak jako sníh
neustále padá z nebe
tak zoufale často
potřebuju vedle sebe tebe

2012/09/04

Víra v hvězdy

(vyznání)

jdu po ulici na zastávku autobusu
jako každý pátek takhle navečer
na nebi si představuji hvězdy
na vsi viděla bych je
tady musí stačit, že na ně věřím
že tam nahoře jsou

jdu po ulici na zastávku autobusu
po pátečním večeru v báru,
s tebou a naší partou
už roky se takhle scházíme
ale kdy ses pro mě proměnil
z kámoše v osudovýho chlapa
to ti nepovím

jdu po ulici na zastávku autobusu
zase sama, pořád zamilovaná
stále doufající, že jednou
budeš mě chtít doprovodit
a na hvězdy budeme věřit spolu

Bez peněz, se sny


Nikdy neměla peníze, a proto nikdy neutrácela. Nevadilo jí to. Naopak byla snad i ráda. Kdyby měla peníze, stejně by nevěděla co koupit. Ano, pro druhé ano. Rodičům nová střešní okna, babičce hedvábný šátek na neděli do kostela. Ale pro sebe? Jela by na dovolenou, k moři. Vlnění vody a její slaný šum miluje. Ale kdyby měla jít po Praze, procházet Václavákem, co by si koupila? Oblečení má dost, na co víc než troje rifle či dvoje šaty? Stejně to neunosí. A tak je snad lepší, že peníze nemá. Že musí chodit do městské knihovny, aby mohla číst, co chce. Že nosí botasky, dokud neprošoupe podrážku skrznaskrz. Že se musí rozhodnou zda si koupí kilo jablek, co jí vydrží na celý den, nebo zda si udělá sváteční den a u stánku si koupí teplé hranolky. Jsou to rozhodnutí, která jsou zásadní, protože ovlivní jak moc ji navečer bude kručet v břiše, ale taky jsou to rozhodnutí, která ji baví. A taky ulehčují život. Protože kdyby si mohla dát cokoliv, nebyla by to taková sranda se rozhodnout, taková zodpovědnost, bylo by to moc komplikovaný. Takhle je to jednoduchý - rohlík nebo kafe?

Červené noční prázdno

Zase zbývá posledních pár minut ze dne. Kostelní zvony se pomalu chystají to ohlásit. Je tu ticho. Je totiž konec června, a kdo nemusí, na koleji už není. Zkoušky má většina lidí hotový, inženýři už také odpromovali a mocně to v minulých týdnech zapili. Teď jen klid, jako před bouří. Jak příhodné, zrovna zaburácelo. Letní teploty se vrátily, a tak je potřeba se zchladit. 

Možná, kdyby se hrál nějaký zápas s českou účastí, hokej, fotbal či aspoň tenis, hospody by se přece jen zaplnily. Ale takhle ne, jen ticho. A já se v něm ztrácím. Pracovat se mi – jak překvapivé – nechce, na knížku se nesoustředím, všechny nové časopisy prolistovány, hudbu nemůžu ani slyšet, na film nemám náladu, a o spánku nemůže být ani řeč. A tak bezcílně nic nedělám. Proklikávám sociální sítě, od Twittru přes FB, i na Google+ došlo, jenže nuda tam jako tady. A tak zadávám do vyhledávače jména amerických hereček, přidávám k tomu weight height, a pak se porovnávám. Jsem hubenější já nebo ona? Je to různý, takže jsem občas naštvaná, občas spokojená. Minimálně to alespoň pomáhá v potlačení chuti k jídlu. Však Katherine Heigl by si v půlnoci pytlík chipsů/čokoládu s mandlemi/zbylé dva studené kousky pizzy od oběda taky nedala. 

2012/09/03

Zvířecí, Autobusová a Letadlo

Zvířecí

Medvěd bručí
Že mu někdo
Chodí na med

Liška běží
Ke slepicím
Na oběd

Prase kvičí
Řezník na něj
Nože brousí

A ten pes
Co u vrat sedí
Jenom vrčí

Spisovatelka o....

....sobě, osobně 

Kdybych věděla, že skončím v téhle promrzlé špeluňce choulící se do pleteného svetru po prababičce a nohy natahující co nejvíce k malým kamínkům, které smrdí spáleninou a jsou nebezpečně staré (zděděné po dědovi, přitápěl si s nimi v koupelně, neměl rád zimu, kdyby mě tak mohl vidět, to bych dostala za uši). 

Mohla jsem chodit v kostýmku šitém na míru, svolávat schůze, rozdávat úkoly, pít drahou naivní vodu z plastu, mít diář naplněný schůzkami. 

Co mám místo toho? 

Bolavá záda, jak sedím hodiny u počítače. Kočku na klíně. Zkažené oči, jak koukám celé dny do monitoru. Revma v rukách, jak pořád píšu. Pocuchané nervy z prázdných stránek. Desítky zdvořilých automaticky odmítavých odpovědí. 

A co že tedy jsem? 

Jsem spisovatelka. 

2012/09/02

První školní den

Nemůžu tomu uvěřit. Můj syn jde do školy! Ten malý šmudla, co si v neděli ráno u pohádek stavěl rád z chevy. Ten klučina, co chodil z fotbalu s rozedřenýma kolenama. Tak statečně se držel, a rozbrečel se až v bezpečí koupelny.

O Vánocích dostal aktovku, takovou velkou, barevnou. Celé léto už se na ní chodil dívat, hladil ji, rozepínal, vyndával penál, zarovnával hroty pastelek do stejné výše. A neustále se ptal, mami, kdy už půjdu do školy. 

Jak mu to tam asi půjde? Bude se dobře učit? Dostane dobrou paní učitelku? A co ostatní děti, budou dobří? 

2012/09/01

Děti doma

neděle

Vstanu si v šest, i když se mi vůbec nechce. Spala bych, spala, spala...Hej! Prober se a nespi! Moc práce mne čeká, já vím. 

Udělám si kafe, sednu do křesla a chvilku vezmu do ruky knihu. Krásnej klid. Nedělní ráno, všichni ještě spějí. V hlavě si sesumíruju, co všechno musím udělat. 

Kafe zůstane nedopito, ještě o dvanácté ho budu studený ucucávat, jako obvykle. Sejdu do prádelny, naplním pračku, nasypu prášek, otočím kolečkem a voda začne natékat. 

Odemknu garáž a vyjdu ven. Je krásně, dneska ta třicítka padne. Podívám se do schránky, žádné letáky. Obejdu chalupu a jdu po vrzajících železných schodech ke slepicím. Odklopím víka ze žrádla a otevřu kurník. No tak holky, pojďte. Ještě jim dojdu natočit čistou vodu.