Stručně vánočně

začala zima, a Vánoce, venku námraza, bez sněhu, jak jinak, klouže to, mlží se to, šála a rukavice, je první den zimy, stromeček ozdobený, kočka za oknem, svítí sluníčko, hrají koledy, slaměnky a stříbrné ozdoby, v adventním kalendáři zbývají poslední okýnka, a taky červený, různé tvary, srdce, koule matné, s drážkami, jmelí zlaté, neděle zítra bude taky, nejhezčí stejně andělíček a šupinka, mše, návštěvy rodiny, srazy s přáteli, procházka končícím čtyřtýdenním, cukroví, plácají se kuličky, a taky to dobrý od mámy, a stejně dobrý, ale jinak od druhé, kočky mají taky kalendář, kdo ho má raději asi, dárky zabalené neuměle, izolepa a potrhaný papír, bude půst, bude kapr, bude Štědrej den, jako vloni, a přece jinak, bude to dobrý, bude pohoda, budou hroby, bude modlitba, bude vzpomínání, a taky pohádka, a taky smích, a taky vyžehlený pánský košile a černá sukně, bude rozechvění, tomu se neubráníš, všechno to bude, všechno to rychle pomine, ale v nás nějak navždy stejně zůstane, betlém dřevěný, na dvě svíčky, nad ním zvoneček a zelené větvičky, vánočka a sladká omáčka, dodržování tradice třiadvacátého dne, a svíčky, spousta svíček, pohledy od příbuzných, s obrázky tradičními a přání obyčejnýma, který jsou stejně nejvíc, začaly Vánoce, čas kouzel, čas usebebrání, čas blízkosti s druhejma, a to je nejvíc, knížky, dostat, dát, číst, slavnostní ubrus, skleněná mísa s ovocem, bude i letos ananas?, papírový panáček místo špice, zlaté proužky, ještě v dubnu budou v koberci, připomínka, co bylo, co za pár měsíců bude zas

Návrat do světa duší

Celé týdny nepsala jsem. Dny míjely, jak pohledem z okna vlaku krajina, noci letěly, jak nebem komety. Slova a příběhy v hlavě byly. Nenašla jsem si na ně čas. Neupřednostnila jsem je před svým vlastním příběhem. Může mi to někdo vyčítat? Ne. Kromě mě samé. Je mi líto, že nezachytila jsem myšlenky, osudy, argumenty, hádky, smích těch rozličných duší. Ale promiňte, zažívala jsem vlastní. 

******

Vánoční z USA

pletu z těsta vánočky

u krbu visí ponožky

pro moje dvě dcerušky

poslouchám Neckářovu Půlnoční

Kytička

Chlapi mi vždycky nosili květiny. Už ve školce. Asi poznali, že to na mne platí.

První byl Péťa, můj první nápadník, byli nám čtyři, chodili jsme pořád spolu, drželi se za ručičky. Na vycházce mi utrhl pampelišku a dal mi ji. Jen tak, že se mu líbila a že když ji uviděl, tak si řekl, to je krása, to musí Anička mít. 

A možná v tom to vězí, ráda dostávám věci jen tak, pro radost, pro lepší náladu, pro hezčí pocit ze života.

Stěhování

přikrývka hřeje novotou

místnost zeje prázdnotou

všechno bude

časem

zabydlený

bílé stěny

dřevěná podlaha

teď jen

vytvořit tu

svoji realitu

v polštářích peří prachový

co mě tu čeká? to se teprv uvidí

********

Neděle

Je slyšet tlumený zvuk hádky z vedlejšího bytu.

Máma: Slyšíte, u Dvořáků se zase rvou jako koně. Že si taky nedaj pokoj, aspoň o té neděli. (zvuk hádky během řeči postupně zanikne)

Táta: (roztržitě, sleduje Moravce) No jo, pořád.

Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.

Máma: A včera ve večerce ženský povídaly, že se prej mladí Smetanovi budou rozvádět, a to se brali teprve vloni! Jak dneska ti lidi žijou, to je strašný, že jo.

Táta: No jo, pořád.

Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.

Máma: Já to nechápu, že se dneska lidi chovaj tak divně.

Táta: Něco se tady pálí.

Máma: Ježíšmarjá, řízky! (odbíhá z pokoje)

Babička: (moudře) Každá rodina má to svý.

Pan S. a sníh

Pan S. chodívá rád, zejména když chumelí.

Když není vidět nikde nic a nikdo v okolí.
Jeho kroky sníh rychle milosrdně zakryje.
Před ním rozprostírá se jen bílá krajina.

Jde odnikud nikam.
A to on rád.

Neboť smysl života pozbyl
- dopřejme mu naději -
   snad jen prozatím.

A tak, když se z nebe rozsype
obleče se teple a pořádně obuje
a jde a jde a jde. Jde.

Kam? To nevíme.
Není vidět nic,
nezůstává po něm ani stopa,
přesně tak jak to má rád.

Sníh se sype a Pan S. mizí nám v dáli.

Stočená do smutku

Stočená do klubíčka, zdá se, že ji nic nezachrání, hledí na slaměného andělíčka, a trápí se. Zbytečnými úvahami, čo bolo to bolo, hleď vpřed, budoucnost je tvá!, rozum ví, srdce neposlouchá. Proč není duše pokojná?

Všimne si, že je stočená do smutku, jde k ní, mlčí a po rameni prsty přejíždí. Neví, cítí, přebírá tesknotu, nechtěně, obrana není.

Ticho, potřeba ho přetít, náladu pozměnit. Zapálit svící, pustit desku, točí se, laskavá slova, příjemné tóny, pomalu černá oblaka rozpouštějí, chce to jen čas, všechno chce čas.

Stočená do smutku, protáhnout do radosti.

Sobotní vaření

Vždy protestovala proti sobotám a nedělím a všedním večerům stráveným nad přípravou jídla. Jako kdyby věděla, že jednou ji to nemine. Ale teď? Vždyť čekala, že to přijde až s dětmi. A ono jen stačilo sestěhovat se s mužem.

jsem nic a ještě míň

už je to tu zas. pocit, že nic nedělám. že jsem k ničemu. neuvařím. nepobavím. bez koníčků. beze snů, o něž bych se rvala. jsem nic a ještě míň. jediná moje silnota - lidi kolem. on. bratr. máma. táta. babička, co už čtyři roky nežije. z nich čerpán a pro ně se snažím. sama o sobě? jsem nic a ještě míň. práci nenávidím. budu mít vřed. už se z duše ozývá. tenké ruce. bledota. jsem vůbec žena? nelistuji časopisy. vstupuji do obchodního domu jak do sídla ďáblova. ta neupřímnost, lesklost, umělost. hnus, velebnosti! nerozumím světu. a nechci. proto bez televize. žádné zprávy. nepouštět k sobě realitu. stejně ji dostávám pokroucenou. vyhýbám se. stojím si za tím. neumím si organizovat čas. tolik mi ho proteče. cennější než zlato a já jím plýtvám. minuta k minutě a bylo by na román. mohla jsem ho napsat. mohla jsem něco napsat. a zatím. jsem nic  a ještě míň. nejsem pod dozorem. cpu se sladkým. tohle je dospělé chování? hraju si na veselost. a přitom. a přitom potřebuju obejmout. nedovolím to. slabota. šlápota. čekám na první vločku sněhu. a zatím listopad utekl. dělám ostudu. i sobě. v kabátě po komsi. padesát let mimo módu. na co si to hraju. alternativa. k čemu? měním se. měla jsem ten dojem v právě uplynulém čase. teď návrat k pravdě. jsem nic a ještě míň. kdy na to přijde? to nezvládnu. neustojím. svátky. mám je ráda. dárky nenakupuju. ze strachu. nechápe. bolí mě svaly. horečka. pouhé přání. blbá stylizace. odrostlé kořínky. mastné uprostřed. roztřepené konečky. vlasy. můj život. jsem nic a ještě míň. smířená. přežít. bude líp. do svátků. do nového roku. do příště. pak se to zase objeví. ten pocit. hnus, velebnosti!

Malý čin, velká pomoc

Zkusí zvonek, spíš ze zvyku než že by očekávala, že jí někdo přijde otevřít. Taky že ne, žádný zvuky, že by se někdo blížil z druhé strany ke dveřím, neslyší, a tak Heda poklekne, odsune kámen, a rukou se protáhne na druhou stranu vrat, kde na malém háčku visí náhradní klíče, tak a má je. Vrátí kámen nazpátek, vstane, oklepe kolena od drobných kamínků a konečně si odemkne. Přejde dvůr, vyhýbá se slepičincům. Zaťuká na okno, vidí, že je babka v posteli, a ihned otvírá dveře do stavení.

První láska

byl jsi moje první láska

šíleně krásná

a stručná

- jak říkanka pro děti

*********

Možná/ V metru/ Rýmy

Možná

Možná, možná už nastal ten správný čas, šeptá si Klára do vlasů svého, vedle ní spícího, přítele. Uvažuje o dítěti. Je jí dvaatřicet, tak se není čemu divit. Tik tak. Tik tak. Jenže, jak ho přinutit? Marek už dítě má. Dokonce dvě. Z každého nevydařeného vztahu jedno. Svatbu nepotřebuje, dneska se stejně z finančního hlediska nevyplatí být ve svazku manželském. Přítel další dítě nechce. Nediví se mu, jeho bývalé ženy byly dost kruté bestie a z jejich dětí nevyrůstají stvoření o moc milejší. Ale proč má za to pykat ona? Dítě mít bude. V tom má jasno. Ale jak ho přinutit.

                                               

Vysadit antikoncepci a lhát? K čemu to povede? Třebas k tomu dítěti, ale co pak? Bude z ní ta třetí, ta třetí opuštěná, odvrhnutá.

Proč o tom dumá, když už to udělala, tento měsíc již platíčko s pilulkami v kabelce její není.

Nějak to dopadne, bude to řešit, až to bude aktuální, teď půjde spát, však blíží se již rozednění.

Muž se na posteli zavrtěl, otočil na pravý bok a odfrkl. Jako by tušil, že se nad ním stahují černá mračna.

Princ z pohádky

Jsem žena, která byla kdysi holčičkou, a tak není k podivení, že mi jako malé vyprávěli pohádky. O zakletých princeznách, o statečných rytířích, o chytrých chuďasech, co ke slávě a bohatství přišli. Všechny byly kouzelné a já jim bezmezně věřila. Jak bych mohla nevěřit mé milované babičce z vísky u Rokycan či strejdovi Fandovi z Poděbrad?

Sen o moři

Měla sen. Jak dlouho? Co si pamatuje. Tak dlouho! Tak dlouho, kam její paměť sahá.

A vlastně ne, tak se to říct nedá. Vznikalo to totiž postupně, plíživě jako slimák, kterého si na chodníku stěží všimnete, ale který po sobě zanechává výraznou lepkavou stopu.

Nejdřív byla její láska k moři. Na moři milovala všechno. Vzduch prosycený solí, mořskou pěnu omývající nohy, hledání mušlí, vyklepávání písku z ručníku, průzračnou vodu, dokonce i ježky, co se zabodávají do nohy, a pak to děsně bolí. Na moři milovala všechno.

Spím, čtu...

Spím, čtu, koukám na seriály, peru, sedím na lavičce, užívám si přírody, chodím ulicemi, nakupuji...dělám stejné věci jako předtím...jako před ním...ale stejné to není. Chybí mi půlka srdce, duše. Chybí mi - jako bytost. Nemusel by nic povídat, nemusel by mě bavit ani hladit. Stačilo by vědomí, že je ve stejné místnosti, ve stejném bytě. 

U Prašné brány

Nohy v únavě, hlava v bolesti

srdce u tebe, což nevím, zda mě ctí

U Prašné brány, nalehko v sandálech

minuty čekám, na zapadajícím sluníčku,

co ještě hřeje a háže na tyto řádky odrazky

Moje festivalové vteřiny

Výběr z výlohy

Stáli před výlohou. Ve výloze lázeňské oplatky. Na tucet druhů jich tam bylo. S příchutí višní, koňaku, kávy. Klasické oříškové, vanilkové, čokoládové. Variace kombinací, které lákaly. Variace kombinací, které děsily. Které vybrat?

Otázka, kterou dvojice před výlohou řešila. Hlavně tedy on, jí na tom zas tak nezáleželo.

Bylo teplo, brzké odpoledne. Byli unavení po třech profilmovaných dnech. Dnes neděle a návrat domů. Tak ještě koupit nějaké ty oplatky. Které vybrat?

Otázka, kterou dvojice před výlohou řešila. Takhle z tohohle města nikdy neodjedou, myslí si ona. Není naštvaná, netrpělivá. Naopak si to spíše užívá. Baví se. Vždyť je krásně, volný den, a on ji drží za ruku.

Pořád na začátku vztahu jsou. To jednoho těší i stání před výlohou.

Vkročili do obchodu. Některé vyberou.

Philipův obyčejný den

Byl to den obyčejný. Stejně nudný jako včerejší noviny. Nikoho nezajímalo, jak ho Philip prožívá. Na oplátku, dlužno říct, zase Philipa nezajímalo, co se ve světě děje. Umřel-li papež, zastřelili-li prezidenta či vybuchla sopka, nic z toho Philip neví a nedozví se. Nemá televizi, internet si taky nezavedl. Noviny nekupuje, rádio má rozbité. Takže celý den prožívá jen sám se sebou. Provádí každodenní rutinu.

Vstane v osm patnáct, když jeho spolubydlící odejde z bytu. Vezme ze skříně povlak od polštáře naplněný drobnými kusy špinavého prádla z uplynulých čtrnácti dní, a jde do koupelny. Postupně vytahuje trenýrky, trička, tílka, košile a hází je do pračky. Provádí to se stejným zaujetím, jako mág, když vytahuje králíky z klobouku. Philip se opravdu soustředí, snaží se si vybavit, kdy je měl na sobě, kde v nich byl, jaký den na tom konkrétním černém nátělníku ulpěl. Když je pračka dostatečně naplněná, zastrčí poloprázdný povlak pod umyvadlo, dneska to vypadá na ještě jednu várku, musí prát častěji, slibuje si, jako pokaždé.

Noci bezmoci

noci bezmoci

svíce nehoří

v oknech se nesvítí

neživí

jsme a zůstaneme

nepomůže nám

nic a nikdo

ani bůh

voskoví paňáci

zlatí sněhuláci

nemáme nic na práci

jen se po trávě válíme

(jen tu trávu hulíme)

*********

Pan Sněhulák

"Janičko, zlatíčko, vstávej. Padá sníh, ať to neprospíš!"

Marta budí svoji pětiletou dceru jemným třesením. Nevědomky se u toho usmívá. Jak  by taky ne, když je tak krásná v tom svém růžovém pyžámku s medvídky. Její zlatovlasá princeznička.

Jana se začne vrtět, těžko otvírá slepená víčka, ale jakmile pohlédne na maminku, usměje se. A když pochopí, co jí to maminka říká, vykřikne, rychle vyskočí z postele a běží k oknu. Chytí se parapetu, stoupne na špičky a valí oči. Páni, to je všude bílo! Konečně se dočkala, padá sníh!

Po kůži

lehce po kůži mě hladíš

do hlavy nemravné myšlenky nutíš

takhle jsem si to představovala

tvoje dotyky, naše těla, vůně večera

jedna svíce mihotavá

Psala bych, psala o lásce

Psala bych, psala o lásce

Kdybych to svedla, psala bych o ní.

Jenže to neumím, a stejně,

To se musí prostě zažít.

Tu bolest při loučení

Tu sladkost pus

To chvění při hlazení

Proč bych tedy psala, psala o lásce

Když každý ví, že  je to nádherný.

Bláznivka v rose

brodím se travou

plnou rosy, co studí do chodidel

v ruce boty, na hlavě klobouk

a v srdci

a v srdci

lásku k tobě jedinečnou

Spadané listí

"Petro, jsi to ty?" zeptal se váhavě mužský hlas.

Petra se automaticky otočila za oslovením. Před ní stál Honza. Honza Smetana. Narozdíl od něj ho poznala jistě hned. Navzdory vráskám u úst a kulatější postavě než si pamatovala z dětství. 

"Honzo! Ahoj. Kde se tady bereš?" konečně se trochu vzpamatovala. 

"Jdu navštívit známé." řekl neurčitě a přendal si aktovku, v které cinkla láhev, z jedné ruky do druhé. "A co ty tady provádíš?" dodal po malé odmlce.

Teď to Petře došlo! Stojí tady před klukem, do kterého byla před dvaceti lety zamilovaná. A vypadá příšerně, jen vyběhla na ulici ve starém svetru dětem nasbírat nějaké listí. Panebože, to ale musí mít ránu. A zrovna před ním!

Lehce zakroutila hlavou. Co blázní, vždyť od základky uběhlo tolik vody, a je vdaná, a má Lenku a Jitušku, tak co blázní?

"Ale děti potřebují na výtvarku nějaké lupeny, tak jim je hledám."

Honza se usmál.

"Není jim dobře, jinak by si je nasbíraly samozřejmě samy." Proč má potřebuje je obhajovat? Vždyť to Honzu ani nezajímá.

A taky, že ne. Honza mrkne na hodinky. "Musím už běžet." A nepřesvědčivě dodá:" Rád jsem tě viděl."

"Já tebe taky. Ahoj."

"Ahoj."

Honza jde svižným krokem, než se stočí v myšlenkách na svoji vdanou milenku, ještě chvíli myslí na Petru - stejně šedá myš jako kdysi.

Petra zatřepe hlavou, najednou ani neví, zda se jí to zdálo nebo tady Honza vážně byl. Ohne se a zase se probírá barevnými listy.

Cukrárna

Stíratelné ubrusy

na plastových stolech

v průhledném kelímku 

želé jahody

šlehačka ze spreje

jíme umělohmotnou

bílou lžičkou

až dojíme, vše se

vyhodí, utře

odejdeme

jako bychom tady

ani nikdy nebyli

to je ta dnešní

rychlá a umělá

moderní doba

Dopis po letech

Žiju tu už pět let sama. Každý den je stejný. Vzpomínám na tebe. Vím, šlo o obyčejný rozchod, jaký se lidem stává denně. Přesto se z něj nedokážu vzpamatovat. Já! Takový paradox. Vztah jsem ukončila já, to já se rozešla s tebou, to já ti sbalila kufry, a ano, to jsem byla já, která teatrálně vyhodila tvoje trenýrky z balkónu. Dodnes si myslím, že to bylo dobře. Ne ty vyhozené šaty, za to se omlouvám, ale náš rozchod. Nehodili jsme se k sobě, trápili jsme se.

Přesto není jednoduché dál žít v prostorách, které jsme zařizovali spolu. Připomínají mi tolik věcí; společné večeře, deštivé soboty v posteli; nejvíc mi tě připomínají věci, které tu nejsou - křeslo s šíleně hnusným hnědým potahem, co stávalo v pracovně, prázdná polička v koupelně, na které jsi měl svoje kolínské, bože, jak já ty vůně zbožňovala. 

Setkání v metru

Stalo se to v metru. Bylo úterý, půl deváté ráno. Přibližně. 

Nečekala to. 

Že ho potká. 

Po tolika letech. A teď!

Jít do chrámu / Kain

Jít do chrámu

Měla potřebu jít do kostela. Už dlouho se jí to nestalo. Nejdříve myslela, že je v tom puzení ke zpovědi, však neodpuštěných hříchů měla už nemálo. Pak jí to ale došlo, je to přesně naopak. Potřebuje Bohu poděkovat. Poděkovat za to, čeho se jí dostává, za to, co prožívá. A tak vstala a šla do chrámu poklonit se k trojjedinému dobru.

Začátek příběhu

Do práce chodím kolem školky.

Je to dobrý začátek? První věta udělá hodně. Mohla bych napsat: Do práce chodím kolem hotelu Crowne, co dřív byl hotelem Internacionálem. Nebo taky: Do práce chodím kolem vojenského posádkového velitelství. A pak bych pokračovala: Mámy a tátové vedou navlečené štěbetající děti do té šedé robustní budovy. Děti plno energie, skáčou, běhaj, rodiče s kruhy pod očima, sotva se držící na nohou, neusnout a přežít. Nebo: V hotelu je ze strany vchod do tělocvičny, každé ráno potkávám ženu, která do jejích dveří zamíří. Každý den jinou, mladou, štíhlou, šik; nepracují, jak žijou? A třetí verze: U brány stojí vždy jeden mladík v maskáčích, a zeleném baretu. Navíc tu běhají vojáčci ranní kilometry, ve skupinkách po dvou třech a v modrých tričkách.

Nejtupější odpověď na lásku

Byla noc kostelů, a my nikam nešly. Byly jsme unavené, malátné. Ospalé deštěm a právě skončeným pracovním týdnem. Každá ve svém pokoji, každá ve svém světě. Linda četla pro sebe nově objeveného Bottona. Já pospávala, psala emaily do Ománu, na druhý konec Prahy a do míst, jejichž jméno ani neznám.

"Vyspat se s někým může být nejtupější odpovědí na pocit lásky." de Botton - Architektura štěstí

S touhle větou přišla Linda. Bylo 22.27 a bylo jasné, že četba pro dnešek je u konce. Copak by mohlo tohle přebýt? Raději si jít mýt hlavu.

I mě věta zaujala. Hned jsem v hlavě viděla příběh. Příběh dívky, zamilované a ochotné dát víc než má. Příběh, který není veselý.

Nakonec jsem se rozhodla ho nenapsat. Už teď nad ním začínám slzet, a to znám jen jeho obrysy. Tak nač, nač stvořit bolest.

Přesto poslední věta, která byla mi na mysl dána ihned, už se mnou zůstane:

A tak se s ním vyspala. Aby o něj nepřišla. Stálo to ale za to? Ztratit sama sebe?

Jdu si taky raději umýt vlasy.

Miluna

Miluna byla krasavice, proto buďme shovívaví a o jejím intelektu pomlčme. Po základní škole nastoupila na učňovský obor Číšník/číšnice na místní hotelové škole. Učení ji nebavilo, praxe jí zase moc nešla. Naštěstí existovaly diskotéky. To byla Miluny parketa.

Díky své vysoké a štíhlé postavě mohla nosit přiléhavé topy a kraťásky. Pak už stačilo jen pohodit dlouhými blond vlasy a hned se kolem ní vyrojili tanečníci.

Milunu znal ve městě každý. Vědělo se, že "každému dá". Muži byli vděční za trochu povyražení bez nutnosti vést "hoch" rozhovory.

Miluně bylo devatenáct, když se vdávala. Byla v pátém měsíci. Její matka ze svatby udělala velkou estrádu. Celá ulice byla vyzdobená, všichni sousedi koukali zpoza záclon.

Úterní večerní

Jsem opilá. Nechci být.

Byl to fajn večer. Povídaly jsme, pily jsme. Bylo to prímový!

Já a Linda. Linda a já. A náš byt. A hlavně náš byt. Zbožňujeme ho.

Zbožňujeme náš způsob života.

Divadla, kavárny, kamarády. Volnost, psaní, svobodu.

Stejně je to hezký, když vás má někdo rád.

"Ze ženských autorek čtu jen tebe." Může být větší poklona?

"Líbí se mi, jak překonáváš předsudky."

Věty z kontextu. Co Vám můžou říct? Nic. A přitom...zahrnují celý jeden svět.

(21.5.2013)

Proměna

Byli dva. Muž a žena.

Znali se léta. On znal její šepot, ona znala jeho humor. Věděli o nedostatcích druhého. Známí přes známé.

Tohle je ale jiné.

Je noc. Leží v posteli. Šepot a humor. Humor a šepot. Pepř a sůl. Humor a šepot.

Nastala změna.

Jsou jeden. Pár. 

Z okna, na komíny a na mraky

Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Poslouchá ticho a svůj dech. Má volný večer. Mohla by dokoukat konečně ten film, číst knížku, nebo tak něco. Ale nedělá nic. Jen kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Myslí na něj, jako posedlá. Přemýšlí, co asi dělá, jestli si výlet užívá. Nedočkavě se těší na zprávu od něj, snad napíše. Opanuje jí mysl a celé tělo.

Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Najednou jí tělem projede blesk strachu, co když tam v dáli, co když si to rozmyslí? Co když se mu za čelem vyjasní a uvědomí si, že ona za to nestojí. Že za to nestojí, když je to ještě takhle komplikovaný. 

Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. A neví, jestli by to ustála. Po minulým víkendu, kdy se to zlomilo. Ví, že odteď už to bude jen bolet, když to nevyjde. Doteď by to šlo bez větších šrámů. Ale teď už ne, teď už jen bolet, bolet, bolet to bude. 

Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. S nikým, kromě ní, to tak nějak nešlo se tomu vyhnout, o tom nemluvila. Jednak není taková, aby o těchhle věcech říkala na potkání. A taky se bojí, že když slova vyřkne, kouzlo se prolomí, a všechno promění ve zlo. A do třetice, vždyť to stejně lidi nepochopí, zvenčí to vypadá zle, musí působit jako černota, vždyť není tvůj, vždyť, vždyť, to jsi nám holčičko v té Praze chytila móres, to se nedělá.

Kouká z okna, na komíny a mraky za nimi. Mraky i komíny pomalu splývají v jedno. Brzy bude tma.

Co chceš dělat, až ti bude třicet?

„Co chceš dělat, až ti bude třicet?“ zeptalo se mě onehdá ráno, po cestě do práce, moje druhé já.

Na odpověď si nemuselo dlouho počkat, mám jasno, snad až zoufale jasno. „Chci být máma.“

Vždycky o mě tvrdili, že budu dobrá máma. I ti, kteří mě znají do morku kostí, a ještě dál.  Já to nikdy neřešila, připadala jsem si mladá a nepřipravená. Snad oboje je ještě dnes pravda.

Ještě mládí žít

nasednem na vlak a ujedem

nudě, dnešku, posměšku

ještě jsme dost mladí,

abychom se bavit mohli

nasednem na vlak a pojedem

do Bulharska, za mořem

kamkoliv, kde postavíme stan

a pár zajímavých dní pobydem

nasednem na vlak a ujedem

starostem, konvencím

budem jak pára nad konvicí

nedotknutelní a vařící

********

Já a Petr

Petr. Čtyři písmena. Jedno jméno. Jeho jméno. Jméno, kterým se volá on, na které se otočí; zarazí se, pomalu zastaví, lenivě pohne hlavou a podívá se na mne. 

Jméno, které pro mne představuje jeho, toho vyzáblého kluka s trošilinku odstávajícíma ušima, až je to roztomilé. Jméno, které když slyším, zadržím dech. Přestávám dýchat, přestávám žít. Desetinu setiny jsem mrtvá, protože nedýchám. Ale ta chvíle, moje smrt, krása a utrpení v jednom. Pro Petra.

Možná jsem ho potkala moc brzo. Bylo mi čtrnáct. Ještě dítě! Dítě školou povinné, sice krátce před nástupem na střední, ale pořád dítě. Ale i kdyby mi bylo o pět let víc, nebyla bych jiná, uvnitř, citově, povahově už jsem byla utvořená. Tělo, ať si dělá, co chce. 

To lidi, to okolí, jejich názory a rozhodnutí, ti to způsobili, to oni.

Víkend ve vypreparovaných větách

sobota 27.4.

Příjezd na Vysočinu – návrat v čase. O tři týdny, o měsíc. Stromy teprve začínají rozkvétat, zlatý déšť se zlatit. 

Bratr a já. Jdeme vedle sebe. Ulicemi neměnnými. Bratr se najednou pootočí a povídá: „Ty už jsi vážně dospělá.“ 

Dvě lehátka, dvě stárnoucí těla, dvě duše, co nás přivedli na svět. 

Jsme tu všichni. Nepopsatelný pocit. (Rozroste se někdy naše rodina, nebo bude dál jen skomírat?)

Dveře z pantů, sezóna začala. 

Rituál vítání. Opět u jídla. Domácí hranolky, cola. Bez pokrmů bychom se kolem stolů scházeli přece tak málo. 

Z táty je hromádka neštěstí, nezapnul mrazák. Maso to vydrželo. Máma taky. „Den nikdy není bez poskvrny.“ Ne, život je nahořklý v každém okamžiku. 

Brambory v zemi, salát též nasázený. I ředkvičky zasety. Ať se daří, ať máme úrodu bohatou. 

Oheň, buřtovnice, špekáček, plnotučná, chleba. Předčarodějnické opékání. 

Otec: „A nechceš se vrátit domů?“ Ne, tati, v Praze mám teď víc než by mi mohla nabídnout rodná kotlina. 

„Cítím, že ti to vyjde.“ Kéž by. Moje velké přání. 

Bratr se učí. Máma drolí chleba. Táta zatápí. Já jen pozoruju. Nic jiného totiž nedovedu. 

Liška a dědek

„Nedáte si cigaretu?“ zazní nečekaně nad Liščinou hlavou. Myslela si, že je tu sama, ale bohužel, i tady ji někdo otravuje, to fakt je svět už tak zalidněný, že před sebou neutečeme? Liška zvedne hlavu, kdo že to tedy ji oslovuje. Dědek nad hrobem. Starý páprda. Stoletý bezzubec. Kouká mu do vrásčité a scvrklé tváře. Proč mi asi nabízí cígo? „Já jen, že vypadáte, že byste si ráda zapálila.“ Copak to řekla nahlas? Není si jistá. Pokrčí rameny, proč ne, cigareta zadarmo se neodmítá. Beze slova si ji vezme, lehce pokývne hlavou, tak teda dík, a žmoulá ji mezi špinavými prsty, až i bílý papírek, který tabák drží pohromadě, je sám celý šedivý.

Dědek nad hrobem nezmizel, naopak si přisedl vedle Lišky na oprýskanou lavičku. Liška sebou ošije, tohle se jí nelíbí, ale nic říct nemůže, jsou na autobusové zastávce, tady má každý právo být. Jenže Liška na to není zvyklá, lidé, když vidí její umolousanou postavu, vyhnou se jí obloukem.

Unavená existence

Je páteční ráno. Osm padesát. Jindy by už byla v práci. Dnes ale ne. Je doma. Leží v posteli. Slunce svítí do pokoje. Mohla by ještě spát. Vždyť má volný den. Po takovém pracovním maratonu. Vždyť je tak unavená. Nohy bolí, jsou do krve rozedřené. Ze špatných bot a kilometrů naběhaných v nich. Jenže nespí, tělo se přizpůsobilo hektickému tempu uléhat ve dvě, vstávat v pět. Ani slunce si naplno neužívá, hlava ještě zahlcená pracovními povinnostmi. Přesto má radost, že má volný den. Zároveň ji to lehce drtí. Jak ho prožít, aby byl naplněný? Zatím neví. A tak vstane, hodí rifle do pračky, zamete podlahu, utře prach, poklidí všude se válející zmuchlané papíry, ubrousky, šlupky od ovoce. Ať tu má alespoň hezky. No, jak ten pokoj prokoukl.

Kytarová

vzal jsi do ruky kytaru

a zahrál mi - jen tak

abys mě viděl se usmát

za to přece musím

ve vlasech tě povískat

nalil jsi mi číši

plnou sladkého červeného

vyplázla jsem na tebe

do ruda zbarvený jazyk opilý

Sedačková

To si tak sedíme v křesílkách a na sedačce, hezky po obědě. Na stole kafíčko, je horký, a taky voní buchta, s broskvema, prostě taková ta ukázková nedělní pohoda, když v tom máma zase začne, začne se svejma historkama.

Poslouchala rádio, bylo to ve zprávách, no, možná to byl pořad, s nějakým ředitelem, nebo někým takovým, to ale není prej podstatný, povídá máma, no a ten chlap byl z dopraváků, možná spíš nějaký chlap od lejster, nějakej papaláš, každopádně řešily se metra, a nebo spíš tramvaje?, prostě tak něco, zamotává se do toho, tohle máma dělá kouzelně, neumí vypravovat, nikdy nepochopíme, co chce říct, ale posloucháme ji rádi, to už prostě k našim nedělím patří. No, tak ať se posuneme v příběhu dále, máma pokračuje: do rádia volal chlap, jo už ví, řešily se sedačky v metru a autobusech, no a tramvajích asi taky, že jo, hezky přijednom, no a ten chlap, co volal do toho živýho vysílání, si stěžoval, že se prej dělaj sedačky látkový, a že si z nich vodnášej lidi domů blechy, jako vod bezdomovců, že prej je jasný, že tohle navrhuje někdo, kdo v životě metrem nejel. A to jako ten chlápek, co byl hostem v tom pořadu, jako nakonec přiznal, že metrem nejezdí. 

Tak jsme se zasmáli. 

No jo, jenže teď, o pět hodin později, jsem přijela do Prahy, stojím na Roztylech, čekám na metro, a nechce se mi do něj. Co když chytím nějakou blechu! 

Jako kdybych těch starostí neměla už tak dost, teď se ještě budu bát blech v MHD. Ach jo.

Můj dům, můj hrad

Otevřela dveře od lednice, dostala na něco šílenou chuť. Jenže neví na co. Prohlíží poloprázdné police. Sýr, jogurt, ovoce, dietní cola, láhev vodky. Měla by se konečně naučit nakupovat, povzdychne si, jako vždycky. Nakonec vytáhne trs hroznového vína a colu. Ledničku zabouchne a přejde k dřezu. Opláchne víno a dá ho na hluboký talíř se zeleným obroučkem. Uzobne dvě kuličky. To je dobrota! Takhle sladké tmavé hrozny snad ještě nejedla. Ještěže poslechla pani prodavačku, když si chtěla koupit světlé jako obvykle. Tohle je opravdu vynikající. Přemýšlí nad skleničkou, nakonec ji zavrhne, zbytečné nádobí, bude pít z lahve. Vezme talíř a petku a vyjde z kuchyně.

Muž a žena

na začátku byli dva - muž a žena

pod jednou dekou schouleni

prozrazovali si touhy a sny

jak trávili čas doteď

a že si byli dozajista souzeni

na začátku byl muž - a holo

nebylo s kým si povídat

nebylo komu nerozumět

proto Bůh vzal mužovo žebro

a stvořil ženu pro něho

na začátku byla láska

v očích, úsměvu a řasách

neviditelně průzračná

stačilo jediné - říci ach,

společné žebro pojí nás

na začátku byla touha

ze které vzešlo mnoho krás

leč v křoví už vyhlížel ďábel

ale i dva synové Kain a Ábel

jež krví zakončí boží úkaz

Velikonoční

Velikonoce nemám ráda. Jsou to snad nejhorší svátky v roce. Říká si Klára, když v sobotu vstává. Jede domů. K našim. Tím myslí své rodiče a bratra. Pod tím vidí svůj pokoj a zahradu. Blbá koleda, trapné barvení vajíček, mašle a panáky připravené na chodbě pro koledníky. Ještěže, tak jako jiné svátky, jsou i tyto spojeny s jídlem. Mámina hlavička, babiččiny mazance, posvěcený beránek z kostela přinesený.

Tak nějak to bylo, je, a snad ještě pár let zůstane. Myslí si Klára, když se přemůže a zpod peřiny konečně vyleze. Nechce, aby jí to ujelo. A tak se rychle převleče, s odvráceným zrakem přejde kolem koše na prádlo, který špinavým prádlem div nepraskne, opláchne obličej, zabouchne dveře a jede. Tramvají na nádraží. Autobusem z nádraží. Zbytek cesty pěšky, ale to už je jen kousek do kopce.

Je doma.

Únorový pohled z okna

Z deště se stalo sněžení. Tráva odolává, ale pak bílé podléhá.

Mám odhrnutou záclonu, abych to mohla pozorovat zblízka. Ale jde to, přes dvojité sklo?

Na okně čárky, rozmazané kapky, vypadají jako neživé spermie.

Začalo padat prudce do strany. Přestalo padat rovně, logicky.

divnej čas.

dny jdou, život se žije, něco přetrvá, něco odpadne, jak kusy vařeného masa od kosti, počítá se jen to, co zbude. 

 ****************

promoce. dneska. zadostiučinění. strach, že zakopnu. slzy v očích při projevech. radost z radosti rodičů. slavnostní chvíle. rudá růže. tradiční smažák. modré desky rovná se sedm a půl let života.

jeden den. neobyčejný. milník. přerod. značící změnu. jeden den. slavnostní. výjimečný. jeden den. pár hodin. nic moc v lidském životě. přec tak mnoho. chvíle, v které jsou koncentrované roky. krystalizace. slavnostní roucho studia. opar vzdělání.

nebo jen bublina. ale krásná.

Pohádka na dobrou noc

- Babi, vyprávěj mi něco.

- Ale Věruško, víš, že už máš dávno spát. Ráno se ti nebude chtít vstávat.

- Ale babi, vyprávěj.

- Co s tebou mám, holka tvrdohlavá, dělat. A co by jsi chtěla slyšet?

- O tobě a o dědovi. Jak jste se poprvé nepotkali.

- Vždyť to znáš nazpaměť, tak proč to chceš zase slyšet?

- Protože ty to tak krásně povídáš. Máš při tom sametovej hlas.

Tančím

tančím v rozmezí čtyř stěn

tlačím do zdí, toužím po vzduchu

svěžím, co prostorem profičí

toužím po vzetí do náruče

od muže, co moje srdce rozbuší

Ruka na zdi

Stál u té zdi každý večer. Od sedmi od osmi. Položil na ni dlaň, cítil teplo, cítil, jak se do něj přelévá klid. Věděl, že ona stojí z druhé strany, ruku stejně přitisknutou, tak jak se kdysi umluvili.

Lidi jejich citu nepřáli, že prý jsou z jiného prostředí, z jiných etnik, že by to nedělalo dobrotu. Jen oni dva viděli, co okolí nedokázalo. Že láska dokáže překonat překážky, že to nejsou jen pohádky pro děti, ale že to opravdu jde.

Teď k sobě nemohli, žádný kontakt, ji přeřadili na dívčí školu, do jiné čtvrti. Neměli jak se vídat, jak se náhodně potkat. Už dva roky se neviděli, jen té zdi se dotýkali.

Pajdavá Mary

Kdyby Mary věděla, že se dožije jen devětačtyřiceti let, změnila by svůj život? Méně času by prospala, dříve se vdala, aby měla naději dočkat se vnoučat, méně se hádala, více tancovala. Méně se bála, více se radovala. Asi takto? 

Jenže Mary to nevěděla, protože nikdo nevíme, jak dlouhá je naše svíčka, a jak rychle vyhoří. Mary o konci přemýšlela jen v mlze a útržkovitě. Jednou, umřu, rakev, černé šaty, ruce přes sebe, mezi ně zapletený růženec, peníze stranou na pohřeb, kdo zdědí dům, co je po smrti, nic, něco? Asi takto. 

Pět minut

"Co si neřekneme během prvních pěti minut, to si neřekneme už nikdy. Co si povíme, to si budeme povídat celý život. Takže: milujeme se nebo nenávidíme?" 

(u)závěr roku

byl jsi moje první láska
šíleně krásná

a stručná

- jak říkanka pro děti