Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.

Na pláži

Fouká vítr, nafukuje bundy, lidé vypadají jako zvířátka z kaštanů a sirek, slunce se schovává za mraky, ale občas se zvědavě podívá, co že to tam ti malí bláhoví človíčkové dělají. Moře mlsně ochutnává písek z pláže a na oplátku tam zanechává mušle. Hrad z písku, trochu se rozpadá, pohozený růžový kyblíček pomalovaný princeznami z Disney pohádky, nehraný smích dětí. Dospělí odevzdaně rozpláclí na dece, na písku, na trávě. Kdekoliv, jen zavřít oči a moci na pár minut opustit svůj svět. 

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.

Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.

Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.

Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.

Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.

Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.

V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.

Tak to je.

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

Lázeňské zápisky V

Zahájení 863. lázeňské sezóny probíhá tento víkend. Je to tu přelidněné, přestánkované a přeplněné hlukem a davy lidí.

Procházím kolem langošů XXL, dřevěných růží, porcelánových hrnečků, bramborových spirál, dětských čepiček. Unikám hluboko do parku na lavičku.

Čtu. Zajdu si na výstavu místního grafika. A ještě na jednu pohádkovou do zámku.  Kupuji si knihu, pro radost a aby bylo co číst v příštích dnech.

V neděli ráno na mši. A na věž. Z výšky se stánky proměnily ve stánečky složené ze sirek. Vidím vyhozené peřiny z okna. Je krásný den.

Teď sedím na terase. Téměř nikdo tu není. Do uší mi proniká soundtrack k La La Landu.

Myslím na Modřinku, která teď cestuje na Vysočinu.

Těším se na večerní koncerty, které jsem si vyhlídla v programu (Čechomor).

Nemluvím. 

Koukám se. 

Snažím se léčit - po těle, ale hlavně na duši. 

Je mi smutno.

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

Lázeňské zápisky

15.5.

Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a hlavně vést ty řeči o procedurách, nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co koncerty...náročné, co vám budu povídat.

To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové kategorie).

V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední pusa od manžela a sjet výtahem dolů.

Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.

Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.

V hlavě

Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé. Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný, opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle. Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech, vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se, vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

Dva dny

Uspávám Modřinku, otevírám novou Boučkovou, Život je nádherný. Od první věty vím, že kniha se mi bude líbit. Ne. Vím to mnohem dřív. Rok kohouta i její ostatní díla jsem četla, vím, co očekávat. Proto to těšení.

Dva dny strávím ponořena do knihy. A když ji nečtu, tak o ní přemýšlím. Mezitím:

Mrzne, až mi čelo přes čepici brní. Jsem v Minoru, na prvním letošním Listování, Smrt Zajdy Munroa, průměrné, snad lehce pod, herecké výkony obstojné, Věra Holá výborná jako vždy. Kamarádi - řeči o sněhu, doktorech, těhotných sestrách, řeči, aby se nemlčelo. Cesta metrem, rozhovor s cizím člověkem. Taky nepodstatný, ale zůstává z něj příjemný pocit.

Doma vůně odpařené vody a žehličkou narovnaných kousků oblečení. Muž žehlí a kouká na nové zpracování Vinnetoua. Mluvím o Boučkové, o mém nadšení. Modřinka se vrtí v postýlce.

Druhý den četby knihy je proloženo kapajícím topením, mokrým flekem na zdi, řešením této situace. Dočtu knihu a plná dojmů chci jít spát - Modřinka se v tu chvíli probudí z dopoledního spánku. To je můj život. Víc žít, míň psát, stále něco číst. Život je nádherný.

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.

Do třetice stříbrná

Je neděle, stříbrná neděle. Je neděle, neděle večer. Modřinka spí, muž šel na EKG o Lásce a Naději. V bytě panuje ticho a já mám čas sednout si, zamotat se do deky a nechat v sobě končící víkend doznít. Prožili jsme toho tolik! 

Přijela maminka s kamarádkou, couraly po Praze, ale i tak jsme se během těch dvou dnů několikrát potkali a prožili hezké chvilky - společný oběd, kafe v bytě, ranní snídaně. S mužem a Modřinkou jsme v sobotu vyrazili na trhy. Václavské náměstí, Staroměstské náměstí (dvě kolečka cmundy, deci medoviny včeloviny (ze které se mi krásně zamotala hlava). Ještě jsme mrkli po svařáčku na Náměstí Republiky. 

Večer jsme s manželem po měsíci měli rande. Šli jsme do kina. Vybrali jsme si film vhodný na adventní dobu - Anděl Páně 2. Líbilo se nám to, sál byl zaplněný, veselost filmu námi prostupovala ještě po cestě domů.

Propustit vlasy do větru

Je krásný teplý letní den a já bych chtěla žít. Jít ven, bosé nohy nechat lechtat travou, propustit dlouhé vlasy do větru, nos naplnit vůní růží. Usmívala bych se na každou protivnou paní s padesáti kily navíc, na každého scvrklého muže čpícího tabákem. Sedla bych si na lavičku, natáhla nohy i ruce do dáli. Vnímala bych kamínky na cestě, mravence na lavičce, ptáka ve větvích. Byla bych.

Nejsem. Tam venku. Jsem uvnitř bytu. Povinnosti mě nutí tu být. Vyprat dětské oblečení. Vyžehlit manželovi košile. Dopsat stupidní článek, do kterého cpu další a další banální slova, jen abych splnila požadovaný počet znaků. 

Sněží, sněží, sněží

Zasněžená Praha. Už třetí den. To tu dlouho nebylo. Jak je krásná! Střechy domů pocukrované bílou vatou něhy. Vyvolává to pocit čistoty. Obloha jak těžká duchna, ze které se sype peří; a sype a sype a sype. Ticho je tišší než obvykle. Když vcházíme do bytu, musíme oklepat jednu nohu o druhou. A stejně pod botami zůstane mokrý otisk jako důkaz, že se nám sníh nezdá. 

Kozačky, hrabla, čepice, prohrnovači, dým z komínů, zpožděná doprava, dřevěné sáňky, stopy ve sněhu, vřískající děti. Jo, mám tohle období ráda. I přes negativa - mokro v botách, mokro ve vlasech, tlačení kočárku neprohrnutou cestou, vysušené ruce, červený nos, nepohyblivost při pěti vrstvách oblečení - mám tuto dobu ráda. Snášející se vločky mi vytváří moderní vzor na jinak nudném černém kabátě, malí sněhuláčci mě zdraví zpoza plotů, ústa schovaná do chundelaté šály. 

Věděla jsem, že přijde. Letos jsem věděla, že se já a sníh potkáme. Nezklamal mě. Dostavil se na Nový rok, v půl třetí ráno. Tiše jsem stála u okna a vítala se s ním. Udělal mi takovou radost. A měly jsme si toho tolik co říct. 

Čtvrtá neděle adventní aneb Jsme ve finále

Zdobení stromečku. Ať si ho už můžeme užívat. První naše Vánoce, nová barevná kombinace. Zlaté ozdoby zdobí zlatou neděli. Nové přírůstky - rampouchy, slavnostní koule, zlatá špice, jemné stromečky, proplétané hvězdičky - přišly k nám.

Kapři v kádi. Děti počítající dny do Ježíška. Vyzvedávání posledních dárků pro příbuzné.

Balení dárků. Od manžela jsou jako od profesionála. Ode mne? Stačí říct, že manžel podle zubatého, křivě zastřiženého papíru pozná, který jsem použila já. Dáváme knížky a jídlo.

Nákupy. Jeden den do Billy, druhý do Penny, třetí opět do Billy. Naložený kočárek tlačíme domů.

První pološatičky pro naši holčičku. Ať je už konečně za slečnu.

Letos mi advent trochu utekl mezi prsty, ale ve vzpomínce zůstane jako příjemné pohodové období. Prostě jako jakýkoliv jiný prožitý čas s manželem. 

A teď už ty Vánoce!

Třetí neděle adventní aneb Už se to blíží!

Je toho tolik, o čem bych měla psát. A přitom se mi chce jen mlčet a držet dceru v náručí.

Přesto, co mi přinesl třetí adventní týden?

Poprvé jsme byli s malou v nákupním centru. V malém obchoďáku, který máme blízko a který byl téměř bez lidí. Nakoupili jsme s manželem drobné dárky pro příbuzné. A taky dvě malinké knížečky s obrázky velké akorát tak do dlaně pro Modřinku (ať taky pod stromečkem má něco od nás). 

Ochutnala jsem první vánoční cukroví. Od mámy. Pracny, perníčky, kokosky.

Loupala jsme mandle na manželovo cukroví. (Zkrabatělá bříška prstů z horké vody vyvolala vzpomínky na dětství.)

A kromě těchto milých drobných událostí je tu jedna věc, o které teď hodně přemýšlím:

550 dní a 2 měsíce

Včera  - 550 dní od svatby. 

Dnes - Modřince 2 měsíce.

Zítra - ?

Na dnešek jsem spala 7 hodin v kuse.

Od porodu jsem přečetla 15 knih.

Některé dny jsou náročné. Jako v pondělí, kdy jsem už nevěděla, jaké to je mít volné ruce. Nebo když léčíme moučnivku či vyrážku. Nebo když se Modřinka svíjí a řve a já vážně netuším proč.

Mateřskou si užívám. Přes den máme s malou svoji pohodu. Papáme, spinkáme, mazlíme se. Koukáme na hračky umístěné na hrazdičce, zkoušíme zvedat hlavičku. Procházkujeme. Čekáme na tatínka. (Ano, už používám to šílené my.)

S mužem máme stále krásný vztah jako na začátku. Teď jen Modřinkou ještě umocněný. Máme na sebe méně času, jsme unavení. Mám radost, že přesto stíháme chodit do divadel (na střídačku), koukat na filmy (přerušované Modřinkou), povídat si.

Prostě zažívám nejkrásnější období života.

PS: Stejně mi pořád nedochází, že jsem máma.

(O)ceněné štěstí

Jsem šťastná?

Ano.

Třeba teď.

Sedím u okna. Koukám na první sněhové vločky této zimy. V náručí držím svoji šestitýdenní dceru, která se začíná usmívat. Jsem relativně dobře vyspaná, v místnosti je krásně teplo. Manžel mě při odchodu do práce políbil. Posnídala jsem mámin štrúdl, popíjím oblíbený borůvkový čaj. Dopoledne přijde paní na úklid, a pokud malá usne, budu mít čas chvíli si číst.

Takže ano, jsem šťastná.

A vím to.

Nestačí mít štěstí. Je důležité o tom i vědět. A snad ještě důležitější je umět ho prožívat.