Bronzová

Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

Rozhovor u výtahu

Stojím na Vltavský, stojím před výtahem, před sebou kočár, před ním paní v růžovém kabátě, před ní kočár, takže taky maminka. Zmáčkne tlačítko přivolávající výtah a ihned pumpuje lahvičkou přichycenou ke kočárku a čistí si ruce od bacilů z doteku. Přehnaně čistotná, pomyslím si. Výtah cinkne, otevře nám dveře, růžová maminka tam vjede. Dělá mi místo, abych taky mohla nastoupit. Jde to těžko, kola do sebe naráží, ale je vůle, jsme tam obě i s kočárky. Děti spí, úzký prostor, čas na small talk.

Vodopád myšlenek

Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.

Lázeňské zápisky V

Zahájení 863. lázeňské sezóny probíhá tento víkend. Je to tu přelidněné, přestánkované a přeplněné hlukem a davy lidí.

Procházím kolem langošů XXL, dřevěných růží, porcelánových hrnečků, bramborových spirál, dětských čepiček. Unikám hluboko do parku na lavičku.

Čtu. Zajdu si na výstavu místního grafika. A ještě na jednu pohádkovou do zámku.  Kupuji si knihu, pro radost a aby bylo co číst v příštích dnech.

V neděli ráno na mši. A na věž. Z výšky se stánky proměnily ve stánečky složené ze sirek. Vidím vyhozené peřiny z okna. Je krásný den.

Teď sedím na terase. Téměř nikdo tu není. Do uší mi proniká soundtrack k La La Landu.

Myslím na Modřinku, která teď cestuje na Vysočinu.

Těším se na večerní koncerty, které jsem si vyhlídla v programu (Čechomor).

Nemluvím. 

Koukám se. 

Snažím se léčit - po těle, ale hlavně na duši. 

Je mi smutno.

Lázeňské zápisky IV

Pátek odpoledne, vlakové nádraží, tři hodiny, slunce praží, slzy se mi derou do očí. Modřinka a manžel přijíždějí.

Můj lázeňský pobyt dostává jiný rozměr. Pokoj se zaplňuje dětskou postýlkou, hračkami, kočárkem. Místo sterilní nudy je tu exploze kostiček a plyšáků.

Dlouhé i krátké procházky parkem. Krmení kačenek. Hodiny na dětském hřišti. Moje odbíhání na procedury. Opičky. Muž marod. Acylpyrin, Vincentka tabletka. Klavír a známé melodie. Nákup knížek. A bot.

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.

Zlatá bojovka

Na tento víkend jsem se tak těšila! Měl přijít po náročném osmidenním období, kdy jsme na střídačku s manželem absolvovali vánoční večírky, divadelní představení, setkání s kamarády, a měl být ve znamení klidu, pohody, přípravy na Vánoce. Všechno bylo ale jinak - promarodila jsem ho. Takhle špatně mi dlouho nebylo. V sobotu se ke mne přidala i Modřinka. Manžel nevyspalý, já nepoužitelná, dítě trochu vykolejené z neznámé situace. Přežívali jsme. Vlastně je až neuvěřitelné, že i přes tohle všechno se nám podařilo několik vánočních okamžiků do tohoto bacily nabitého víkendu vsunout. Manžel ozdobil stromeček, udělal si nepečené marcipánově meruňkové kuličky. Shlédli jsme pohádku Škola princů a film Prázdniny.  

Do třetice stříbrná

Je neděle, stříbrná neděle. Je neděle, neděle večer. Modřinka spí, muž šel na EKG o Lásce a Naději. V bytě panuje ticho a já mám čas sednout si, zamotat se do deky a nechat v sobě končící víkend doznít. Prožili jsme toho tolik! 

Přijela maminka s kamarádkou, couraly po Praze, ale i tak jsme se během těch dvou dnů několikrát potkali a prožili hezké chvilky - společný oběd, kafe v bytě, ranní snídaně. S mužem a Modřinkou jsme v sobotu vyrazili na trhy. Václavské náměstí, Staroměstské náměstí (dvě kolečka cmundy, deci medoviny včeloviny (ze které se mi krásně zamotala hlava). Ještě jsme mrkli po svařáčku na Náměstí Republiky. 

Večer jsme s manželem po měsíci měli rande. Šli jsme do kina. Vybrali jsme si film vhodný na adventní dobu - Anděl Páně 2. Líbilo se nám to, sál byl zaplněný, veselost filmu námi prostupovala ještě po cestě domů.

Už druhá, bronzová

Neděle, jedenáct večer, zapalujeme dvě svíce na věnci, vylupujeme čtvrtou čokoládičku z adventního kalendáře. Na víkend toho bylo v plánu tolik, že jsem se bála, že zapálení svíčky ani nestihneme. Nakonec se to na poslední chvíli podařilo.

O víkendu přišel velký mráz a s ní více adventní nálady. Sobotní dopoledne jsme příjemně strávili na náměstí Míru. Živý zpěv koled, trdelník, bramboračka s chlebem, pečená jablka, punč.

S Modřinkou na odběrech

Mít dítě přináší nejrůznější okamžiky. Štěstí, když vidíte jeho úsměv, mávání ručičkou, slyšíte smích. Nadšení, když poprvé zvedne hlavičku, přetočí se, udělá krok. Radost, když vidíte, jak rozbaluje dárky, jak víská a mazlí se s plyšákem. Nervy na pochodu, když vám už dvacet minut zdrhá bez plíny a vy ho ne a ne donutit, aby se nechalo přebalit. Nebo když urve lištu, dvacetkrát vyndá složené prádlo ze šuplíku.

Záhadný pár

Jsme na svatbě. Je tak jiná, než ta naše před dvěma lety. Veselá, rozverná. Bohatá na tanec, počet svatebčanů i koláčků. Vdává se mi kamarádka, se kterou jsem se celé čtyři roky dělila o školní lavici. Jsem šťastná, že je ona šťastná.

Atmosféra je uvolněná. Otec pyšný a dojatý, maminka lehce nervózní. Tak to má být. Dívám se na tuhle svatbu, vzpomínám na svoji a tisknu ruku manželovi. Pocit lehkosti, svátečnosti, výjimečnosti jistě umocňuje to, že je to náš první volný společný večer od narození Modřinky (což je už devět měsíců!).

Čtvrtá neděle adventní aneb Jsme ve finále

Zdobení stromečku. Ať si ho už můžeme užívat. První naše Vánoce, nová barevná kombinace. Zlaté ozdoby zdobí zlatou neděli. Nové přírůstky - rampouchy, slavnostní koule, zlatá špice, jemné stromečky, proplétané hvězdičky - přišly k nám.

Kapři v kádi. Děti počítající dny do Ježíška. Vyzvedávání posledních dárků pro příbuzné.

Balení dárků. Od manžela jsou jako od profesionála. Ode mne? Stačí říct, že manžel podle zubatého, křivě zastřiženého papíru pozná, který jsem použila já. Dáváme knížky a jídlo.

Nákupy. Jeden den do Billy, druhý do Penny, třetí opět do Billy. Naložený kočárek tlačíme domů.

První pološatičky pro naši holčičku. Ať je už konečně za slečnu.

Letos mi advent trochu utekl mezi prsty, ale ve vzpomínce zůstane jako příjemné pohodové období. Prostě jako jakýkoliv jiný prožitý čas s manželem. 

A teď už ty Vánoce!

Třetí neděle adventní aneb Už se to blíží!

Je toho tolik, o čem bych měla psát. A přitom se mi chce jen mlčet a držet dceru v náručí.

Přesto, co mi přinesl třetí adventní týden?

Poprvé jsme byli s malou v nákupním centru. V malém obchoďáku, který máme blízko a který byl téměř bez lidí. Nakoupili jsme s manželem drobné dárky pro příbuzné. A taky dvě malinké knížečky s obrázky velké akorát tak do dlaně pro Modřinku (ať taky pod stromečkem má něco od nás). 

Ochutnala jsem první vánoční cukroví. Od mámy. Pracny, perníčky, kokosky.

Loupala jsme mandle na manželovo cukroví. (Zkrabatělá bříška prstů z horké vody vyvolala vzpomínky na dětství.)

A kromě těchto milých drobných událostí je tu jedna věc, o které teď hodně přemýšlím:

550 dní a 2 měsíce

Včera  - 550 dní od svatby. 

Dnes - Modřince 2 měsíce.

Zítra - ?

Na dnešek jsem spala 7 hodin v kuse.

Od porodu jsem přečetla 15 knih.

Některé dny jsou náročné. Jako v pondělí, kdy jsem už nevěděla, jaké to je mít volné ruce. Nebo když léčíme moučnivku či vyrážku. Nebo když se Modřinka svíjí a řve a já vážně netuším proč.

Mateřskou si užívám. Přes den máme s malou svoji pohodu. Papáme, spinkáme, mazlíme se. Koukáme na hračky umístěné na hrazdičce, zkoušíme zvedat hlavičku. Procházkujeme. Čekáme na tatínka. (Ano, už používám to šílené my.)

S mužem máme stále krásný vztah jako na začátku. Teď jen Modřinkou ještě umocněný. Máme na sebe méně času, jsme unavení. Mám radost, že přesto stíháme chodit do divadel (na střídačku), koukat na filmy (přerušované Modřinkou), povídat si.

Prostě zažívám nejkrásnější období života.

PS: Stejně mi pořád nedochází, že jsem máma.

Druhá neděle adventní aneb Pokračujeme

Vánoční Praha má pro mě svoje kouzlo. Možná je to tím, že tu nežiju dlouho. Ráda se procházím po Václavském náměstí, motám se mezi lidmi popíjejícími svařák či teplou medovinu. Chci vidět, jak je nazdobený strom na Staroměstském náměstí. A tak není divu, že jsem se o to nechtěla připravit ani teď, když mám Modřinku. V sobotu jsem poděkovala manželovi za oběd a vytratila se do centra. Měla jsem necelé čtyři hodiny času. Jen a jen pro sebe (kdo má malé dítě, ví, jak je tento ryze soukromý čas cenný). Dívala jsem se kolem sebe. Dívala jsem se na betlém v horní části Václaváku, na výzdobu, na červánky, na knihy, co lidi kupují, na stánky. Překvapila mě, navzdory tradičně neuvěřitelnému počtu lidí všude, milá nálada. Opravdu, lidi se smáli, povídali s přáteli, nikdo do nikoho nestrkal, žádné zamračené tváře. (Asi ten největší shon teprve přijde).

Domů jsem přijela o hodinu dřív, než jsem musela. Protože vánoční Praha je krásná, ale čas s manželem a Modřinkou je ještě lepší.

PS: K dokonalosti chyběl jen lehký mrazík a popadávající sníh. 

PSS: Ještě jsem letos nebyla na Míráku.

PSS: Třeba to ještě vyjde.

PSSS: Je potřeba nechat si vždy něco, na co se dá těšit.

PSSSS: Ano, zrovna čtu P.S. od Geislerové.

První neděle adventní aneb Začínáme

Čas mi utíká před očima v podobě každý den se měnící Modřinky. Je tu advent, a proto je potřeba se trochu zastavit. Co jeho začátek přinesl mě?

• Skleněnou ozdobu s vločkami. (Je tak krásná! Mám ji vystavenou vedle věnce, každý den se na ni chodím dívat a beru ji opatrně do ruky. Je tak křehká.)
• Přepisování údajů do nového diáře. (Jako vždy jsem svého nepostradatelného pomocníka dostala od manžela. Je to moje oblíbená činnost, na kterou se moc těším. Otevírat nové stránky, listovat daty příštího roku, přemýšlet, co mi asi přinesou.)
• Výběr adventního věnce. (Malá prodejna. Jsme tam všichni tři i s kočárkem. Tentokrát poprvé červené svíčky.)

Sváteční ráno

aneb okamžik štěstí

Je všední den uprostřed týdne, ale není úplně tak všední, zároveň je totiž státní svátek. A to je dobře, protože manžel zůstává doma. Čeká nás pohodový den. Modřinka se probouzí (po dvou nočních krmeních) v půl deváté. Manžel i já bychom ale ještě tak spali! Probíráme se těžce, pomalu, velmi velmi pozvolna. Modřinka naopak rychle. Z pobrukování přechází do řevu. Má přece hlad! Manžel se překoná (je úžasný!) a vstane. Já si beru malou k sobě do postele a snažím se ji konejšit, než připraví lahvičku s mlékem. Moc to nepomáhá, připadá mi, že je v kuchyni hrozně dlouho. Pak ale přijde, od Modřinky mě vysvobodí, a když jí dá savičku do pusinky, rozhostí se v ložnici klid a mír. Ona baští, my si povídáme. Tyhle ranní dialogy, kdy já ani nevím, zda něco říkám či si to pouze myslím, či nám sdělované informace unavená hlava nezpracuje, a tak si vše říkáme třikrát, by se hodily do absurdního dramatu. Úplně to vidím, já bych se tomu v hledišti smála.

Po krmení manžel bere Modřinku do dětského pokoje, aby ji přebalil. Já jdu zatím vysterilizovat lahvičky, ať jsme na další krmení připraveni. Poté co vložím sterilizátor na pět minut do mikrovlnky, jdu za mými drahými do pokoje. Strašně ráda se dívám na to, jak manžel přebaluje. Mívá vtipné komentáře, Modřinka vytváří ksichtíky.