Stránky

2011/04/28

33, 30, 26, 25, 25, 24, 24, 18

Věk veškerého příbuzenstva mé generace. Bratr, sestřenice, bratranci.
Všichni svobodní, všichni bezdětní.

Někteří v dlouhodobém vztahu, někteří v krátkodobém, někteří – kdo ví, jak to mají.

Někteří ještě studují. Někteří žijí v zahraničí, dokonce až na druhé straně světa. Někteří pracují.

Dnešní doba je jiná. Máme pár let navíc. Přesto začíná v rodinném prostředí být netrpělivo. Vnoučat už se zachtělo.

Ono to přijde. Začne jeden a rozpoutá lavinu. Zatím to je, jak to je. Je to dobře? Je to špatně? Žijeme svoje životy. Snažíme se je žít co nejlépe, tak proč by nás měl někdo soudit.

-----------------------------------------------------------
Reakce na víkendovou diskusi.

2011/04/18

Počítání

Sraz měli u koně. Když to navrhl, byla zklamaná  - nic méně originálního nemohl vymyslet. 

Přinesl jí kytku tulipánů; žluté, červené, jeden bílý. Rozesmál ji. Získal si ji.

Tak to začalo, první schůzka se vydařila. Po ní přišla druhá, třetí, desátá...pak to přestali počítat. 

Šli do restaurace na večeři, špagety a bílé víno. Zakončili  ji milováním. Pak přišlo druhé, třetí, desáté...pak to přestali počítat.

Společně strávený víkend. Seznámení s rodiči. První  dovolená. Společný podnájem. 

První nedorozumění. První usmiřování. Druhá hádka. Druhé omlouvání. Třetí, čtvrté, desáté...pak to přestali počítat.

Rozchod. První. Poslední.

2011/04/10

Nedělní

Karlův most, blíží se dvanáctá. Slunce mne chce pozdravit, tak se silně opře do mého černého kabátu, až ho musím rozepnout. Teď mne zdraví i vítr, který mi proběhl vlasy – pošeptal mi, že...ale to bylo jen pro mne. Pokud jsem zatím úsměv na tváři neměla, teď už se objevil určitě. Usmívám se na všechny turisty s fotoaparáty, kteří se mi pletou do cesty a já jim zase do záběru. 

O kousek dál stojí větší hlouček lidí a se zaujetím naslouchá skupince mladíků, kteří vyhrávají na roztodivné nástroje. Malá černovlasá holčička jim háže drobné do připraveného klobouku. Ještě slyším jejich poděkování, ale to už se posouvám s davem dál. A už je to tady – pokaždé na to čekám – flašinet. Vybaví se mi Neruda se svými povídkami a jejich úžasnými postavami, které tady žily a určitě žijí i teď, jen je už nikdo neumí tak krásně zachytit.

Na konci mostu začínám propadat panice z toho zvětšujícího se davu. Ale stačí projít pár uličkama a najednou ticho, nikde nikdo, to je krása. Jen tak bloumám, úplně bez cíle. A hle, najednou jsem u divadla, jehož zlatou kopuli prostě nelze přehlédnout. Nohy začínají pobolívat, popruh od kabelky se zařezává do ramene. Chuť na osvěžující nápoj se dostavila, tak vklouznu do nejbližších otevřených dveří.

Kavárna. Kromě obsluhy tu nikdo není. Sedí se tu pohodlně, v jednom z těch stylových křesílek. Zvony oznamují pravé poledne. Schválně, kdo z vás právě zasedl k rodinnému obědu? Popíjím nealkoholické Mojito. Vyhrává příjemná muzika a z ulice tlumeně doléhá zvuk projíždějících tramvají. Koukám z okna, čtu, píšu, čekám.

A tady končí moje nedělní chvilka. Moje soukromá mše. Je nutné se vrátit do reality a plnit úkoly.  

Krásnou neděli všem!

2011/04/08

Úlovky z antikvariátu

Kdykoliv jdu kolem nějakého, neodolám a musím se zastavit. O čem je řeč? Nemá cenu to prodlužovat - stejně už to víte z nadpisu. To magické místo je antikvariát. Chodím tam strašně ráda. Mají pro mne své kouzlo. Minulost, tajemství. 

Procházet tou spoustou knížek, brak vedle kvalitní literatury. Stát před obchodem, vybírat, číst. Hlavou se honí úvahy - proč tahle knížka skončila tady - umřel, tak se toho potřebovali zbavit? nebo Tohle si přece nikdo nekoupí ani za tu dvacku....

Člověk tam narazí na knihy, které by jinak minul. Dneska jsem si přinesla dvě, které mne zaujaly a po pročtení přímo nadchly. Je možné, že je znáte, možná ne. Ale já vám je prostě musím představit, neboť jsou skvělé.

Margita Bartošová - Úplně zpřeházené myšlenky
Jedná se o krátké, zpravidla jednořádkové, záznamy, které jsou přesně odatovány. A jsou úžasné. Trefné, úsporné, přesné. Posuďte sami:
Cítím se zajatá v tom, co chci, a to, co chci, z valné části vytváří iluzi toho, co je.

Každý šťastný člověk je pro tento svět přínosem.

Věřit - to je skoro jako už být doma.

V tom království - jako v každém - bylo něčeho nadbytek, něčeho nedostatek.

Řekla jsem jim: Máme spolu společného mnohem míň, než kdybychom se vůbec neznali.

A mohla bych pokračovat dál a dál. Každý zápis obsahuje něco zajímavého, má myšlenku. V těch krátkých poznámkách nacházím sebe. Číst tyto řádky je prostě nádhera.
A jako bonus, když jsem knihu po nákupu v kavárně otevřela, všimla jsem si, že je dokonce s podpisem autorky. Radost na druhou.

Láska je kytarové sólo - rocková poezie v parafrázích Jaromíra Pelce. 52 písňových textů ze šedesátých let přeložených do češtiny. Jak jinak o lásce. John Lennon, Paul McCartney, Paul Young, Elton John, Bob Dylan a další. Plus kniha obsahuje citáty a úžasné ilustrace. Je potřeba něco vůbec dodávat?
Tak alespoň tři kousky:
Jsem bez tebe už pěkně dlouho. Asi to bude mít nějaký vnitřní smysl. Paul McCartney

Všechno je jako sen. Ale jiný než ten, který se nám zdá. Donova Leitch

Chraň si své vzpomínky. Jsou to jediné,  co ti zůstane. Paul Simon

A přece neodolám - tak alespoň jednu píseň:
Žádné ráno nesvítá naposledy,
žádný den neprší naposledy,
a i když mě láska bez výstrahy opustila,
věčně to nebude tak trýznivé.
Všechno se mění, všechno pomine.

Žádný večer slunce nezapadá naposledy,
žádnou noc není tma naposledy,
a i když vidím na nebi jen mraky,
věčně to nebude tak trýznivé.
Všechno se mění, všechno pomine.

Až půjdete kolem malého zaprášeného krámku, vejděte, určitě tam objevíte nějaký poklad.
-------------------------------------------------------------------------------

Chodíte do antikvariátů rádi? Máte svůj oblíbený? Podařilo se vám tam sehnat nějaký zajímavý úlovek? Doporučíte mi nějaký konkrétní v Praze? Ráda se tam podívám.



2011/04/06

To bylo tenkrát...

Čím jsme starší, tím více se v myšlenkách navracíme zpět, dál do mládí, dětství. Hezky to můžeme pozorovat u prarodičů, kteří vypravují, jak to bylo za války, před, po ní. Já tyhle historky vždy milovala. Sestřenice už protáčely oči, že se babička opakuje, že už to přece povídala (musím připustit, že to byla většinou pravda). Mně to nevadilo, ráda jsem si ty příběhy vyslechla znovu, posté. Jak se chodilo na zábavy. O hodném panu řídícím. Jak byl děda na vojně. Sesedly jsme se kolem stolu, dychtivě lokty přilepené k ubrusu a se zatajeným dechem naslouchaly. 

Tohle můžete zažít jen s prarodiči, protože ten přesgenerační vztah je úplně jiný oproti ostatním. Je tam takové zvláštní spojení, souznění, větší porozumění. 

Neříkám, že mne to občas už také nerozčilovalo, zejména v pubertálním věku, ale vždy jsem věděla, že je důležité dávat pozor. Že mi tím babička chce dát nějaké ponaučení či děda sdělit něco, co ho ovlivnilo. Ukazovali mi tím, jak je život složitý a přitom prostý, těžký a krásný zároveň. Dávali mi možnost vidět i jiné tváře sebe; mladší, krásnější, bez vrásek, zkušeností, své chyby, propady, své nejšťastnější zážitky. Seznamovali mne s atmosférou doby za protektorátu, anebo socialismu.

Teď už mi nezbývá než se spoléhat na svoje vzpomínky. Mohla jsem poslouchat více, mohla jsem si toho více zapamatovat, více se ptát. To už nezměním, tak jen pátrám v paměti po tom, co v ní uvízlo. A naštěstí je toho dost na to, abych nelitovala. Toho, že jsem si na ně neudělala více času, na jedny z nejdůležitějších lidí, které během života poznáme. Protože k nám patří, jsou naší součástí, proto je tak důležité je umět vnímat a naslouchat jim.

Pokud máte ještě tu možnost a babičku či dědu máte, zajděte za nimi, požádejte je, ať vám vypravují. Vy se něco dozvíte, oni rádi zavzpomínají a jako ten nejlepší bonus bude společně strávený čas. Moc vám všem přeji, ať si takových krásných okamžiků můžete prožít co nejvíce.


2011/04/03

Lavička u hřbitova

Vybojoval si ji. Stálo ho to spoustu sil, ale dosáhl svého. Postavili ji sem. Je čerstvě natřená, ještě voní lesem. Je hnědá, lesknoucí se. Umístili ji pod kaštan, ať je ve stínu. Když s tím tak ten děda nadělal, myslí si. Ty jeho věčné stížnosti, že si u hřbitova není kde sednout, otravovaly všechny.

Nejdříve ho ignorovali, jeho dopisy vyhazovali, telefonáty pokládali. Ze začátku se tím snad i bavili, pak je to omrzelo. Nakonec mu ji tedy přislíbili. Peníze v rozpočtu ještě byly, stejně se musí vyčerpat, tak co, alespoň bude od chlapa pokoj. Tak ji sem dneska přivezli, složili, přišroubovali a odjeli.

Od té doby tam stojí, už deset let. Barva se dávno oloupala, dřevo seschlo, je počmáraná. To ale vůbec nevadí. Babičky jsou rády, že si tady mohou odpočinout poté co ometly hroby a vyměnily vodu ve váze. S ostatními proberou jakou mají radost z vnoučat a že je v noci pobolíval pravý kyčel, určitě bude pršet. Mají rády ten chládek, který poskytuje strom. Chvilka oddechu, možnost načerpat síly, než se zase vypraví na cestu dolů do údolí, do města.

Nikoho už ani nenapadne, že tu lavička dříve nebyla. Když se starousedlíků zeptáte, jak je tam dlouho, tak vám odpoví, že co jsou živi, tak ji pamatují. Copak to jde, aby na takovém místě nebylo kde se posadit? Nechápavě zakroutí hlavou, ach ti dnešní mladí.

Lavička. Všem slouží, všem je k užitku. Jen toho starého pána, který ji prosadil, tady nikdy nikdo sedět neviděl.

2011/04/01

Na návštěvu

Věnováno mámě

Už zase. Jen co se objeví cedule se jménem vesnice je cítit to zvláštní ovzduší. Ta zatuchlost. Nevím čím to je, ale kdykoliv přijíždím sem domů tak od tohoto místa je cítit ta zloba, ta nehostinnost, nepřátelskost. Je to v lidech, v půdě, ve zdech budov, všude. Celá tahle oblast je zamořena něčím špatným, zlým. Nikomu se tady nepřihodí nic dobrého.

Přesto je to moje rodná ves. Je tu dům, co postavil táta. Kolikrát jsem ho viděla, jak projíždí těmi našimi zelenými vraty. Kůň sotva prošel. Vždycky to bylo náročné. Narodila jsem se tu, vyrostla, dospěla. Dvacet let života.

Dnes sem jezdím za mámou. Už je stará, dávno v důchodu. Je to pořád stejně hodná a laskavá ženská, se šátkem na hlavě. Prostě taková, jakou ji znám. Nikdy se nerozčílí, nikdy se nezlobí. Pořád úsměv. Přestože zůstala v pětačtyřiceti sama. Vdova se čtyřmi dětmi. Neuměla se o sebe postarat, úředničinu vyřizoval vždy otec. Musela vstoupit do družstva, už to nemohla zvládnout. Nešlo to. Bylo to těžké  pro ni, pro nás, pro všechny.

Ale to už je dávno. Dnes sem jezdím jen  na návštěvu. Každou neděli v tom našem červeném žigulíkovi. Sama jsem máma. Nemusím se ani otáčet a vím, že na zadní sedačce sedí blonďatá holčička, s dvěma culíkama. A vedle ní její mladší bratr, který je tak roztomilý, že jsou z něj lidi u vytržení. Mám skvělou rodinu, báječného muže, který mne podrží. Není to samozřejmě lehké, kolikrát jsem musela zatnout zuby, ale udělala bych cokoliv, aby se moje rodina nerozpadla.

Už jen zahnout doprava, projet kolem kostela a jsme na návsi. Mamka už určitě čeká. Bábovka na  stole, voda na kafe v konvici, jen zapnout. Proběhne trochu chaotické a hlučné přivítání. Pak se posadíme. Vypijeme každý svůj šálek, děti si dají kousek buchty, možná i dva. Popovídáme, jaké mají úspěchy ve škole, co v práci. Co nového ve vesnici. Pak se přejde na politiku. A vše se uzavře babiččinou řečí ohledně náboženství.

Budou to docela příjemné dvě hodiny, které tady strávíme. Pak muž začne koukat na hodiny, které visí nade dveřmi, a zvedat obočí. Že jako je třeba vyrazit. Ať dojedeme za světla. Za tmy, to on nerad řídí. Když to udělá asi počtvrté, zavelím, že je čas se zvedat. Proběhne loučení, mamka rychle ještě doběhne dětem pro čokoládu. Nepřenesla by přes srdce nic jim nedat. Poslední políbení, ano jistě zavoláme si večer. Tak šťastnou cestu a zase někdy přijeďte. Nasoukáme se do auta, poslední zamávání. A odjezd. Myšlenky už se stáčí k domovu - vyžehlit dětem na zítra oblečení, připravit svačiny. Je potřeba dojít zaplatit popelnice...

Vím, že takhle to proběhne, ještě dříve než se to stane. Je to tak dané. Musí to tak být. Nechci uvažovat co bude až máma nebude. Vím, kdy sem pojedu naposledy. Na mámin pohřeb. Strašně těžko se to říká, ale je to tak. Pak už mne tady nic nedrží.

Jak se jen ten život vyvinul. Mohl být lepší. Ale setsakra mohl být horší.