Stránky

2011/10/21

Zastavení

Vstupuje sem poprvé, nikdy tu nebyla. Tedy od dětství. To ji sem brávala babička, každou neděli. Jenže to bylo v jiném městě, v jiném kostele. V jiném životě.

Proč má teď najednou potřebu vejít, pokleknout a zaplout do dřevěné nepohodlné lavice? Těžko říct, kdyby to věděla, tak by tam nešla. Asi, si tedy myslí. Ale neví. Jistě. Neví jistě nic, nic už neví. Kdo je, co dělá a proč, s kým je. Plácá se ve svém životě jako ryba na suchu, lapá naprázdno a dochází jí dech. Za chvíli lekne. Zcela určitě. Zcela. Děsí se toho, že se neděsí. Že si snad v podvědomí přeje, aby se událo něco příšerného, co ji rozdrtí. Je to rouhání, to ví, ale stejně...

2011/10/18

Tři plus jedna

Každý mladý člověk má své sny, které si hýčká a doufá v jejich naplnění. Ten můj měl konkrétní podobu – 3 plus 1 v paneláku. Přízemní touha pro osmnáctiletou dívku? Snad, jenže pro mne byt představoval zhmotnění milionů maličkostí – ušák, ve kterém sedí muž a čte noviny, natřepané polštáře na sedací soupravě, holčičky v šatech posetých malými růžičkami hrající si s panenkami, hrnec na sporáku s teplou večeří, velká ebenová knihovna plná tlustých románů, cibulový čajový servis. Můj svět, kam nikdo nemůže. Budu tam mít vše, co miluji, co mi dělá v životě potěšení.

Upnula jsem se na tu představu absolutně, až nezdravě. Musela jsem takový byt získat. Musela! Za každou cenu. Ale jak? Učila jsem se poslední rok na kadeřnici, žila v garsonce pouze s matkou (otec umřel před pěti lety na infarkt), se kterou jsme neměly moc vřelé vztahy (i když se vážně snažila, jen to prostě nedokázala). Zkusit se domluvit s některou z holek? Ale tak nic neušetřím, když budu platit nájem, v práci zas tak moc nevydělávám.

2011/10/17

Druhá láska

S Kubou jsme se seznámili díky naší společné kamarádce Jitce. Bylo to v roce 1980 na oslavě jejích dvacátých narozenin. Bylo to úplně obyčejné. Náhodou jsme si sedli vedle sebe, povídali si, Kuba mi doléval víno, a když jsem ohlásila odchod domů, nabídl se, že mě doprovodí, abych nešla sama. Tak jo. Když jsme stáli před domem mých rodičů, zeptal se mne, zda bych nešla zítra na procházku. Šla bych moc ráda, já na to. Tak se stalo. Druhý den odpoledne, to když už jsme trochu vystřízlivěli, jsme procházku podnikli. Došlo i na ruku v ruce, a při návratu jsem ho odměnila pusou na tvář a příslibem dalších vycházek. Takhle jsme spolu začali chodit. 

A do roka byla svatba. Nastěhovali jsme se k jeho rodičům, měli velký dům s obrovskou zahradou. Žili jsme si tak jako každý mladý pár těsně po svatbě. Hezky. Do roka k nám přibyla ta nejhezčí radost světa - narodila se první dcera - Vlasta. A jelikož jsme se milovali velmi, do dvou let se narodila druhá - Renáta. 

2011/10/16

Látání ponožek

Na nepohodlné bílé židli s moc nízkými zády sedí babička a látuje ponožky. Židle, a tudíž i babička, se nachází v pravém rohu místnosti. Hned vedle rádia. Rozhlas je babičky kamarád. Babička ho poslouchá ráda a celé hodiny. Zprávy, písničky na přání, rozhlasové hry, poradny. Vše ji zajímá. Při vaření, čtení, žehlení, pořád poslouchá. Je to kulisa, aby doma neměla takové ticho, a přitom rozhlasové vlny bere jako společníka. Často se vám může stát spatřit ji jak vede dialog s moderátorem, doplňuje ho. Je to roztomilé.

Ponožky už dneska nikdo nespravuje, stojí pár korun, taky se jen párkrát vezmou a je v nich hned díra, ale to nevadí, tak nějak se s tím počítá, vyhodí se do smetí a vezme ze skříně nový pár. A jede se dál. Taky zaštupované se nepříjemně nosí, dělá to boule, a to pak tlačí, třeba do chodidla.

Ale babička je zašívá dál. Má svůj oblíbený hříbek, už odřený, starý, ale pořád ve vynikajícím stavu. Však babička je pořádná, hlídá si, aby jehly, nitě, jehlice, bavlnky, náprstky vše měla dokonale uklizené v koši, který plní tu významnou a čestnou roli úschovny jejích pokladů k ručním pracím.

2011/10/11

Asi ho miluju

Asi ho miluju. Přemýšlím jen o něm, o jeho minulosti. Zvládnu to, unesu to? Na oplátku zvládne on moje fóbie? Procházím se ulicemi, až se dostanu za město, do volné krajiny, je smrákající se teplý podvečer, zelená vrstva čehosi v jezírku, pnoucí růže omamně voní, sušící se seno září.

Jdu a najednou se proti mně objeví černý kůň – sice je za plotem – ale i tak mne překvapí, jsem přece uprostřed polí. Kdepak se tu vzal.

Je královsky nádherný, jde ke mně blíže, až co mu to dovolí ohrada. Koukám na něj, černá srst se mu jen leskne, ale co to?, zdá se mi moc vyhublý, žebra se zřetelně rýsují, a jeho hlava najednou vypadá moc veliká, přímo obrovská, neúměrná. Hledí upřeně na mne, jeho velké černé oči mnou prostupují, co mi to jen říkají? Nerozumím koňské řeči, promiň, krasavče. Přesto cítím, že je mezi námi těch pár minut jakési spojení, vytváří mezi námi téměř viditelné vlny čehosi. 

Ale respekt k němu i přesto mám a udržuju bezpečnou vzdálenost. 
Nepohladím si ho.
Najednou je pryč.  

Byl tady nebo jsem si ho jen vybájila v hlavě? 
Nevím.
Já vážně nevím. 

Nezbláznila jsem se náhodou?

Ta jeho minulost.
Balvan přivázaný k noze.
Nestáhne mne sebou dolů?

Co od něj vlastně chci? Bojím se žít, proto ho odmítám, nebo ve skrytu duše vím, že k němu nepatřím, a proto ho odmítám?
Ale když já ho asi miluju.

No jo, jenže když je tam to slůvko asi, tak to asi není pravá láska.
Asi.

Z dálky byl krásný, zblízka zbědovaný. Copak jsi mi to chtěl povědět?

Přítomnost, teď je jen přítomnost – tak proč řešit něco jiného? Proč to nezkusit, nebát se a projednou – ne skočit, ale prostě udělat krok vpřed – kdo ví třeba to tentokrát nebude ze skály, do hluboké propasti, ale na opačnou stranu, po udusané pevné zemi k domku, ve kterém hoří krb. 

Vždyť nejde o nic jiného, nemusím hledět někam do daleké budoucnosti, stačí užít si každou chvíli, zkusit jestli dovedu pohladit, políbit, opřít se o jeho rameno….jen tohle málo, co je všechno. 

Nemusím řešit jeho minulost, stačí mi, že vím, jaký je teď, tedy pokud ho opravdu miluju.

Nechci zůstat schovaná za oborou a hladovět jako ten kůň.
Proto jsem ho tu viděla? Mělo to být znamení?
Nebo to byl jen přelud?

Tak tedy...
Miluju tě?

2011/10/09

Monolog anděla

Naše práce je náročná a namáhavá, ale vy lidé si to neuvědomujete a zneužíváte naší dobroty. Často nás voláte o pomoc v případech buďto malicherných, které musíte vyřešit sami (to přece nejde, abychom dělali všechno my, se taky musíte snažit, od toho přece na světě jste!) nebo takovým, kde nic nezmůžeme. Zbytečně, i když přiletíme, můžeme se leda dívat na vaše snažení. Máme směrnice, dle kterých se musíme řídit, tady nejsme v holubníku, ale v Nebeském království.

Pracujeme na osmnáctihodinové směny, ve zbývajícím čase zaskakuje Pomocníček. Pracovní doba se přizpůsobuje osobě, kterou hlídáme tak, aby v době jejího klidového režimu jsem i já mohl odpočívat a byla minimalizovaná možnost, že Pomocný Anděl bude muset řešit nějakou náhlou a naléhavou situaci. Ale i to se může stát, a musí se s tím počítat. V případě nutnosti má právo mne vzbudit nebo ještě lépe zavolat na linku APP*.

2011/10/07

Jak rostete

Když se narodíte svým rodičům, je tím spousta věcí dáno. Barva očí, talent na sport, povahové vlastnosti. Přinesou si vás pyšně domů a točí se jen kolem vás, zrovna v době, kdy je vám to ale celkem fuk. Když povyrostete, tak začnete vnímat, že v domě kromě mámy a táty bydlí ještě další dítě, o trochu větší než vy, a z nějakého důvodu vás nemá rádo, ano je to váš starší bratr, kterému se nelíbíte, protože jste začali hrát první housle a on se musel přesunout na druhé, taková potupa, vždyť byl pro otce s matkou doteď hvězda! a pak přijde takový růžový vřískavý a věčně spavý holohlavý netvůrek a vše je jinak.

Pak vyrostete ještě o trochu více, a zjistíte, že když vyjdete ze dveří, je tam něco hezkého, všude zeleno, spousta dobrot, baví vás tu být a hrát si. Právě jste poznali kouzlo zahrady. Ale i to vás za chvíli omrzí a raději zkoumáte okolí, zdá se to tu veliké, jenže najednou narazíte na bílou překážku, později vám prozradí slůvko, které pro něj dospělí vymysleli - je to plot, a nemůžete dál.

2011/10/06

Setkání na rynku

- Jitko! Ahoj.
ne, tohle ne, prosím, dneska ne.
- Ahoj, Pavle.
proč mne to překvapuje, vždyť jsem podvědomě věděla, že k tomu dojde.
- Čau, kdepak se tady Jíťo bereš?

Potkali jsme se, uprostřed návsi, stojíme před obchodem. Sámoškou, jsme na vesnici.

- Ále, přijela jsem za babičkou, na návštěvu.
- Jasný, to mi taky mohlo dojít. Jak se má? Už jsem ji dlouho neviděl, prý byla v nemocnici.
- Byla, ale už je doma, špatně chodí, tak moc nevychází. Proto ji jdu nakoupit.
- Pozdravuj ji ode mne.
- Budu.

Ticho.
Dlouhé ticho.
Dlouhé tíživé ticho.

Kdo ho prolomí?

- Jitko, a co ty teď děláš? Kde vůbec žiješ? Jsme se neviděli fakt snad šest let.
- Letí to děsně, ale šest let? To už jsme vážně tak staří?
- No, už to tak vypadá.  směje se. ale proč, co je na tom veselého? mne to připadá spíš k pláči.
.....
- Neodpověděla jsi mi, co děláš.
- Promiň, u mne je to pořád stejné. Stejná práce, stejný byt, stejní přátelé. Asi i já jsem stejná.  je to pravda? sama nevím
- No, asi ti to svědčí, protože ti to moc sluší.
- Díky, ale víš, že si na tyhle povinné lichotky nepotrpím.
- Ale já to myslím upřímně.
pokus se o úsměv, alespoň náznak, zkus to!

Rozhodnutí

Dneska to udělám, konečně se rozhodnu, nemůžu to takhle protahovat do nekonečna. Učiním definitivní rozhodnutí, takové přes které nejede vlak, prostě dokážu pak přijmout následky z toho plynoucí.....Cože čtenáři tebe zajímá čeho se rozhodnutí týká? To jsem si mohla myslet, že budeš netrpělivě přeskakovat slova, tak pracně volená, a hledat děj. Proč tě nezajímá, jak se postupně dobírám k řešení, jak přikládám pro a proti na misky vah, proč chceš vědět jen tu jednu informaci - čeho se rozhodnutí týká.

Nedá ti to, viď? O co by se asi tak mohlo jednat? O podání výpovědi z práce, odejít od manžela či snad že od teď přestanu nosit bílé ponožky?, ono je to těžko říct, když o mne, kromě toho, že jsem žena učiňující rozhodnutí, nic nevíš. Kolik mi může být, co dělám, jaký život žiju? Nic o mne nevíš, nezajímá tě to, zajímá tě jen to rozhodnutí. A právě proto tě budu ještě napínat. Jo, tohle mne začalo bavit.

Přesto tě musím uvést do situace, načrtnout sebe a svůj život, alespoň kontury ti nakreslit, protože jinak by zbytek stránky zůstal prázdný a já bych neměla šanci ti svůj příběh, tedy jeho malinkou část, sdělit. No, tak kde začít, abych udržela tvoji pozornost, a přitom o sobě neřekla příliš, však to o tom vlkovi a koze taky znáš.

2011/10/04

Večerní procházka

Jak já se na to těšila! Každý večer, když už slunce zapadalo za obzor, nedočkavě jsem začala poskakovat, ale snažila jsem se krotit, aby to nebylo moc vidět, a poočku pozorovala babičku, jestli už stahuje hrnec z plotny, sundavá zástěru, uhlazuje šatovku, do jejíž velkých kapes zastrkává kousky tvrdého chleba a hledá svůj lepší šátek. Ten už jsem samozřejmě měla připravený v pravé ruce a ochotně jí ho podávala. S úsměvem, teď už jsem se mohla projevit naplno, radovat se z nadcházející procházky. 

Vyrážely jsme každý podvečer směrem k vodojemu. Vyjít ze dvířek, pozor na prkno, neupadnout, jak to tady ta voda zase vymlela, musí se to opravit...no co vám budu povídat, uplynulo dvacet let, babička již není, vody tudy proteklo nemístně, přesto to zůstalo neopraveno, takhle smutně to často dopadá. Možná ne smutně, prostě jen dopadá.

Ano, k vodojemu, a ke skládce. Nebyl to vznešený cíl, a když jsme k němu došly, byl tam plot, takže jsme vlastně až k němu nedošly a musely se otočit nazpět. A dál jsme také nechodily, to už bychom se dostaly moc daleko od domu a moc blízko k sousední vesnici. Tak proč jsme chodily sem? Protože po cestě byla ohrada s koňma, proto ten suchý chleba v kapsách; kopec, který jsme v zimě s vesnickými dětmi sjížděli na pytlích nacpaných senem. Plno krásných stromů, nad jejichž rozmatitě tvarovanými listmi jsme ztrácely dech, jezdily dlaní po krásně tvarované kůře jejich kmenů, občas za to byly odměněny smůlou na prstech, ale to nevadí, to se umeje. 

Poslední chvíle

Dovychutnala si svoji ranní kávu. Vstala od stolu, vypláchla hrnek od logru. Utřela ho a vrátila do police na místo, které mu před lety vymezila. Chtěla, aby všude bylo uklizeno, čisto. Aby o to více vynikla ona.

Otevřela přihrádku s příbory a vytáhla nůž, ten největší, který při vaření vlastně nikdy nepotřebovala. Měla štěstí, byl čerstvě naostřen, před třemi týdny ho náhodou vzala s ostatními k brusiči. Kdyby byla bývala tenkrát tušila, na co bude použit, asi by jej nenesla tak nevšímavě.

Rozhodla se zabít, dneska.

Mohla spolykat prášky, mohla se oběsit, mohla skočit pod vlak jako Tolstého hrdinka, mohla cokoliv. Ale rozhodla se probodnout. Zakuchnout, rozpárat si břicho. Chtěla, aby až ji najdou, uviděli spoušť, něco co bude trvat vyčistit, její krev mezitím nasají vlákna koberce, skrze ně se dostane až k podlaze, kde se zapustí do parket, a ať se budou snažit jak budou chtít, bude stále tam, i když byt bude dávno patřit nájemníkům, kteří nebudou vědět, že chodí po místě, kde ležela její teplo ztrácející mrtvola, tak ona, ona tam bude dál.

Chtěla, aby po ní prostě něco zůstalo.
Když už ten její život byla taková prázdnota.

Vždycky se bavila ironií života, teď se musela úplně smát, jak před lety byla nešťastná, když se její muž rozhodl zařídit obývací pokoj ve světlých tónech, sedačka, nábytek, stolek, křesla, vše ve sněhovém nádechu. Nyní se jí to náramně líbilo - víte, jak výrazně se červená barva krve bude tady na bílém chlupatém koberci vyjímat? Nádherně.

Bude to vypadat jako v televizi, když vidíte zabitého tuleně na ledové kře. Svými tělesnými rozměry ho ostatně i připomíná, takže je dokonce možné, že policajty tahle myšlenka taky napadne. Škoda jen, že to neuvidí. Je to tak hezké představení, které pro ostatní nachystala. Nezbývá než ho jen dobře sehrát, však si dá záležet, vždyť je premiérou i derniérou zároveň.

Zavírá dveře od pokoje, chce být sama, připravit se a vykonat svůj čin, tak tedy odejděme a nerušme ji, prosím, v její poslední chvíli.



Spravedlnost

Oběť
Chtěla by utíkat, dát se do rychlého běhu, letět k mámě, ale sotva hýbe nohama, vždyť je nemůže dát ani k sobě, strašně to bolí, pálí, řeže, co to je? krev, co mi to udělal, a proč zrovna mě, proč mi to udělal? Slzami má zamazaný celý obličej, nevidí pomalu na cestu, je jí na zvracení, pořád cítí ten ožralý dech, a jeho nepříjemný pot. Bylo to pár minut, normálně šla, chytil ji, zatáhl ke křoví, pár minut, proč mi to udělal, to bolí, kde je máma, pomozte mi někdo...smýt ze sebe ten hnus, nebo aspoň omdlít, alespoň na pár vteřin zapomenout, co se jí pravě stalo, proč to nejde, zvedá se ji žaludek, zastavuje, klesá na kolena, zvrací...

Máma oběti
Moje holčička, moje malá holčička, brečí. Už nikdy nepřestane před očima vidět tvář své dcery, když vešla do obývajícho pokoje. Roztrhané šaty, šmouhy na rukách, krev kapající na podlahu skrze natržené punčochy, její nevinná holčička. Ten parchant za to zaplatí!, ona se o to postará, aby šel ten úchyl sedět, na léta, natvrdo. Ona se domůže spravedlnosti.

Pachatel
Nic si nepamatuju, byl jsem ožralej jako doga, viděl jsem hezkou holku, vzal ji stranou a trošku si udělal dobře, to se toho stalo, vsadil bych se, že i jí se to líbilo, ale teď dělá drahoty, jak to umějí jen ženské. A kvůli tomu teď půjde zase do basy, tedy to jsou mi pořádky v té naší republice..

2011/10/02

Amolety

Nechápu to. Jak jsem to mohla nepoznat? Do dnešních dnů si to vyčítám, a nikdy nepřestanu. Mohla jsem tomu třeba zabránit. Opravdu jsem to tenkrát neviděla, nebo si to jen nechtěla připustit? Že by to mohla být pravda, moje máma a  - nevím. 

Nakonec to muselo přijít - čelní náraz - velmi snadno si vyvolám ten večer v myšlenkách, kdykoliv, to nelze vymazat z paměťových kotoučům, vidím to jako scénu právě promítaného filmu - chladné dubnové odpoledne, šeří se, milé teplo jdoucí od radiátoru, jsem v kuchyni u sporáku, je mi příjemně, rozbíjím vajíčka, taková ta domácká pohoda, nemohu najít mouku, chci udělat Šárce palačinky, tak seběhnu o patro níž.

Bydlíme v dvougeneračním domku - moji rodiče, já se svým mužem, který se do chalupy přiženil, a teď i naše děti, pětiletá Šárinka a ještě v zavinovačce ukrytá Ivanka - zaťukám, vstoupím, mamka leží na gauči, má tu chladno, proč si nepustila topení, vždyť jsem jí přece řekla, že zatopím v kotli, otočím bílým kolečkem na maximum, za chvilku se to tu ohřeje.

(bez názvu)

Bude ještě někdy
obyčejný život
ten nudný klid
který toužíme odhodit

a pak

když nám je odepřen
tak náhle! nepřipraveně

chybí nám,
tak moc ho chceme zpět
zoufale a vroucně
toužení nekonečné to je.

Doufat, věřit, chtít
musíme
nic jiného nám nezbývá.

Vydržet, zatnout zuby,
přežít.