Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Vzpomínková fotografie

Jsi u moře, sedíš na tenkém šálu, který si už deset let vozíš všude. Seděla jsi na něm u různých moří a oceánů, v letadlech se do něj halila, nebo z něj dělala šálu. Teď jsi tady. U moře.

Kolem tebe běhá syn, bláznivě, nekontrolovatelně. Radostně jako racek kroužící nad vámi. Patou ryje do písku kolo, mami, pojď si zahrát sumo! Zvedneš se, samozřejmě, i když bys raději jen nastavila tvář slunci a zavřela si oči, a jdeš se přetlačovat. Je to smích.

Za oknem lázeňským

Tenkrát, psal se rok devadesát pět, bylo sněhu tolik, co dnes budí údiv, když se přihodí, a napadne. Celá republika zasypaná bílem. A jedna malá holčička na tu krásu hledí z okna léčebny, hledí, ale nevidí ji. Tak jako nevidí ty, které vyhlíží. Mámu, tátu a malého brášku. Je tu už dlouho, týdny, což v jejím věku znamená nekonečno, a dnes jedinkrát za celý pobyt mají přijet. Ale nejedou, a už je deset, a ona musí s vychovatelkou na zdravotní procházku. Takže nepřijedou? Vždyť jí to v dopise slíbili! Je smutná, jde se do pokoje obléct, musí už vyrazit, čepice naražená až do čela, zařadí se do dvojstupu.

To je moje

První labuť na cappuccinu, bylo to v Emě, možná proto dodnes moje nejoblíbenější místo na kafe. Lehnout si do čerstvě povlečených peřin, jak zašustí a voní. Ponoření do horké koupele s bílými kopečky pěny. Nová kniha, její specifická vůně dřeva přinášející příběh. Propít se k chai latte, nápoj podzimu. Prstýnek na levé ruce, ráda jím točím, symbol spojení, které je nekonečné. Podélná jizva na břiše, dva řezy, které ke mně přivedly Modřinku a Ouška. Sledovat několik dílů oblíbeného seriálu za sebou, Gilmorky, Přátelé, pořád dokola. Bublinky ve skleničce šampaňského, ladný tvar sklenice, šumění, měnící se hra nápoje, symbol sváteční chvíle. Máminy vánoční ubrusy. Pohled na tváře spících dětí. Vzpomínky na maličké ručičky miminka, a jejich čistou vůni. Ranní návštěva lesa, s tátou na houbách. Oheň v krbu,  pohled do ohně tajemství prozrazuje. Prázdná stránka, která se zaplní mými slovy. Doba strávená přemýšlením nad dárkem, který druhému udělá radost. Sezení u radiátoru, žebra topení v zádech, pálí to. Pohyb v moři, sluncem posvěcené. Tělo po bolesti, když je zase dobře. Ranní probuzení bez buzení. Šaty, ve kterých si připadám křehká. On, až na konec světa.

Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.

Bronzová

Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

První adventní

Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.

Já se mám

Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát, udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům. Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku, řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět, že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.

Pozorovatelka

Když jsem se měla stát matkou, netušila jsem, jaké to bude. To se taky představit nedovede. Měla jsem jen jedno přání, být dobrou matkou. A pak jsem se jí stala. O tři roky později znovu.

Dodnes nevím, zda jsem dobrá matka. Určitě ne tolik, jak bych chtěla. Dělám chyby, vyčítám si je, občas až moc. Brečím, třesu se stresem, umlkám. Občas jsem přísná, občas dopřávající. Snažím se být veselá, nápaditá, hravá. Dát dětem řád a zároveň volnost a radost. Zážitky, drobné povinnosti. Vést je k samostatnosti a přitom tu být pořád pro ně. Podporovat je. Vést je příkladem. Občas je to těžký, ale nějak po té cestě jdeme společně.

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.

Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.

Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.

Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.

Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.

Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.

V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.

Tak to je.

Lázeňské zápisky III

17.5.

Sedím v pohodlném a stylovém křesle. Počítač spokojeně vrčí na malém kulatém stolečku. Je to ideální místo na psaní. Hned když jsem v pondělí vešla do tohoto pokoje, věděla jsem, že tady budu psát.

Z okna vidím vznášející se černé notičky, které demonstrují, že se tento dům jmenuje Beethoven.

Dnes poprvé zažívám trochu zklidnění, pomalu přivykám lázeňskému rytmu. Mám za sebou svojí druhou nejoblíbenější proceduru (pomalu tu před vámi rozkrývám svůj žebříček:-)) perličkovou koupel. Bublinky poskakující kolem vás v plechové vaně. Dorážejí na vaše stehna, ruce, záda, skotačí s nimi a svaly jsou z toho vyplesklé a unavené.

Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

Lázeňské zápisky

15.5.

Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a hlavně vést ty řeči o procedurách, nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co koncerty...náročné, co vám budu povídat.

To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové kategorie).

V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední pusa od manžela a sjet výtahem dolů.

Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.

Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.

V hlavě

Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé. Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný, opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle. Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech, vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se, vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

Dva dny

Uspávám Modřinku, otevírám novou Boučkovou, Život je nádherný. Od první věty vím, že kniha se mi bude líbit. Ne. Vím to mnohem dřív. Rok kohouta i její ostatní díla jsem četla, vím, co očekávat. Proto to těšení.

Dva dny strávím ponořena do knihy. A když ji nečtu, tak o ní přemýšlím. Mezitím:

Mrzne, až mi čelo přes čepici brní. Jsem v Minoru, na prvním letošním Listování, Smrt Zajdy Munroa, průměrné, snad lehce pod, herecké výkony obstojné, Věra Holá výborná jako vždy. Kamarádi - řeči o sněhu, doktorech, těhotných sestrách, řeči, aby se nemlčelo. Cesta metrem, rozhovor s cizím člověkem. Taky nepodstatný, ale zůstává z něj příjemný pocit.

Doma vůně odpařené vody a žehličkou narovnaných kousků oblečení. Muž žehlí a kouká na nové zpracování Vinnetoua. Mluvím o Boučkové, o mém nadšení. Modřinka se vrtí v postýlce.

Druhý den četby knihy je proloženo kapajícím topením, mokrým flekem na zdi, řešením této situace. Dočtu knihu a plná dojmů chci jít spát - Modřinka se v tu chvíli probudí z dopoledního spánku. To je můj život. Víc žít, míň psát, stále něco číst. Život je nádherný.

Už druhá, bronzová

Neděle, jedenáct večer, zapalujeme dvě svíce na věnci, vylupujeme čtvrtou čokoládičku z adventního kalendáře. Na víkend toho bylo v plánu tolik, že jsem se bála, že zapálení svíčky ani nestihneme. Nakonec se to na poslední chvíli podařilo.

O víkendu přišel velký mráz a s ní více adventní nálady. Sobotní dopoledne jsme příjemně strávili na náměstí Míru. Živý zpěv koled, trdelník, bramboračka s chlebem, pečená jablka, punč.

Život v tweetech a instagramových postech

11.10.

Dnes na Vosto5,ve čtvrtek na křest #bezjablka, v pátek a v sobotu na knižní veletrh v HB..a pak 14 dní u rodičů s Modřinkou. #plány #těšení

13.10.

Sbalit kufr je hned snadnější, když vám pomáhá roční dítě. Půlku věcí vyhází, druhou zmuchlá. Hned je více místa. #namaterske

Obří kufr, autosedačka, kočárek, batole a dva dospělí. To bude výzva pro České dráhy. #cestujeme #namaterske

První rok

Už třistašedesátšest dní jsem máma. Je to možné? Tak rychle to uteklo. Malý uzlíček, který skoro neotevíral očíčka. Zavinovačky, nažehlené pleny, ty nejmenší oblečky. Křtiny v lednových mrazech. Vítání občánků v prvních šatičkách. Náušničky, odlitky nožiček, tisíce fotografií. Radost z prvního přetočení, plazení, stoupání, lezení. Statisíce chvil radosti, štěstí, smíchu. Každý den držet Modřinku v náručí a dát jí spoustu pus. Hladit ji po hlavičce, když usíná. Dívat se na ni, jak je ve spánku nádherná. Její soustředěný výraz, když si hraje s hračkami. Světlé vlásky jako chmýří. Stovky hodin strávených na procházkách s kočárkem. Radost babiček a dědečků z vnučky. První svátek, první narozeniny. Dorty, dárky, svíčka, rozzářená očka.

Připadám si stejná. Furt jako holka, co čte a zajímá se o literární svět. Ráda a často chodím do divadla. S nikým jsem nepřerušila kontakt. Zvládáme koukat s manželem na filmy i seriály. Máme na sebe čas, povídáme si, stále, pořád a o všem. Ano, je to všechno v menší míře než předtím, na druhou stranu člověk je efektivnější a neprozahálí tolik času.

Baví mě stavět z kostek města a věže a hrát si s plyšáky. Stokrát přečíst říkankovou knížku. Honit po pokoji dítě, aby se mu nasadila plenka. Dávat mlíčko, křupku, oběd. Lechtat a poslouchat hlasitý smích malého děťátka. Vidět, že je šťastné a zdravé.

Neměnila bych. Být doma, když kolem vás se batolí miminko. Může být něco krásnějšího? Ne, zatajuji dech, abych trochu pozdržela čas, neboť to tak hrozně rychle utíká.