Výčitky

Můžu ti vyčítat, že kohoutek pořád kape a dveře se nedovíraj. Můžu ti vyčítat, žes mne nevzal na lodičky, i když mi to slibuješ už pět let. Můžu ti vyčítat, že jsi proti nové pohovce, i když tahle mne svojí zelenkavou barvou tolik štve. Můžu ti vyčítat, že mi hned neodpovíš na zprávu, když jsi s klukama v hospodě.

Vodopád myšlenek

Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.

Na kafi

Ahoj Jitko, promiň, že jdu pozdě, čekáš dlouho, viď, Mates se ráno vztekal, nechtěl se oblíkat, byl to zase boj ho vypravit, co sis dala, jenom kafe, to já vás slečno poprosím o horkou čokoládu a támhle ten citronový cheesecake, na nervy, víte, na nervy, Jarko, na nervy oblíkat ho do školky, ještěže ho tam vedl pak Mirek, ať si taky vyžere něco on, že jo, no a Monča ještě ráno dělala úkol do dějáku, já se z těch dětí, hm, ten je ale dobrej, nechceš ochutnat, asi se z nich zblázním, pořád jenom lítám do práce a z práce domů, což je jen další práce, všichni mají pořád hlad, mámo, co bude k večeři, mámo,

V hlavě

Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé. Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný, opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle. Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech, vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se, vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.

Nový měsíc

monolog na první dobrou

Nový měsíc. Dnes začal. Srpen. Můj měsíc. Vždycky to byl můj měsíc. Na jeho konci mám narozeniny. Slavím další číslovku, loučím se s létem, vibruje ve mně nejistota ze září, z něčeho nového.

Nový měsíc je takový malý začátek. Možnost do něčeho se pustit. Ne, to nepůjde. Nemám chuť, vůli, sílu, energii něco dělat, zkoušet, objevovat. A tak, aby aspoň něco bylo, píšu tenhle text. Protože už dlouho nepíšu. Chybí mi to? Já nevím, někde v hloubce ano. Ale zase si říkám, kdybych opravdu chtěla, tak si na to přece ten čas vyšetřím. 

Žiju všedností - snídám bábovku, sleduji svoje dítě růst, jeho první pokusy o cokoliv, jeho úsměvy, jeho pády, jeho řev, čtu, čtu hodně, užívám si to, baví mě to, čtu, mluvím s lidmi, sleduji sociální sítě, nahřívám se na sluníčku, telefonuji, dám si sprchu, jdu spát.

Je čas se rozhodnout

Už nemůžu na tebe čekat. Dala jsem ti dost prostoru. Dost a dost.

Dost!

Když nevíš, zda se mnou chceš žít, tak nechceš.

Řekla jsem, že chápu. I když si neumím představit, jaké to je opustit pět let života. Neznám tvoje pocity z toho, že porušíš svůj svatební slib.

Neumím, neznám. Nemusím - já jsem volná.

A byls to ty, kdo nás do této situace přivedl. Tak to teď řeš.

Nebo to nech být. Já půjdu dál, ty zůstaneš a nic nepřerveš.

Nemůžu být ta druhá.

Nejsem na to stavěná.

Raději budu sama.

Jestli chceš, pojď. Sevřu tě v náručí a už nepustím.

Jestli nechceš, sbohem ti dám.

Naposled rty ti vtisknu sebe na tvář. A pak otočím se.

Pryč.

Všechno bude pryč.