Stránky

2014/04/27

Šedesát (Jubileum)

Otec slaví šedesát. Dneska. Zrovna jsem mu volala. Abych mu popřála. Seděl zrovna v autě, čekal na mámu, až vyjde z budovy, kde osm hodin denně myje nádobí. Popřála jsem mu. A že se má dobře. Připomněla mu. Ale ani nemusela. On to ví. Však sám povídal. Kdyby to tak ještě chvíli vydrželo. Hovor byl stručný. Jako vždy s ním. Táta. Muž s knírem, co chodí v zeleném. Rozhalenka, dlouhé kalhoty, vojenské boty. To je on. Chlap s názorem i smyslem pro humor. Chlap, co je citlivý a skolí ho každá rýmička. Ten, kdo vymýšlel nejlepší pohádky na dobrou noc. Ten, co nás každou neděli vyvezl na výlet. Šikovný kutil. Ten, co letos oslaví s mámou třicet let od svatby. Táta. Ten nejlepší. Přes všechny spory, názorové rozdíly a nepochopení, které jsme spolu za osmadvacet let měli. Otec, co přebírá podobu dědy. Děsně se do něj proměňuje, a po dědově odchodu ještě víc. Táta, který je stejný beran jako já. Táta, který rád pije pivo, jezdí gazem a miluje společnost. A taky ten, pro kterého je rodina základ. Má hodnotový řebříček, pevný jako skála a neměnný. Zítra oslavíme. Ty kulatiny. Když bude hezky, tak venku v altánu. Bude pstruh a brambor. A určitě ještě něco dobrého. Minimálně zábava. Že se sejdeme. Sjedeme. Z Prahy na Vysočinu.

2014/04/21

Velikonoční navštěvování

Svátky jsou o tradičním jídle, které nám každý rok nachystá maminka či supermarket. Svátky jsou o tradičních zvycích, které nám týdny dopředu připomínají ve zprávách. Svátky by nám měly hlavně dát čas navštěvovat lidi, které máme rádi. 

V pátek jsme byli u přítelových rodičů. Narozeniny, smrt, postní chlebíčky, bublinky, vzpomínky, fotografie. Hodina za hodinou šla, až jedenáctá přišla. Samolepka do diáře a odchod s hlavičkou v krabici od polárkového dortu. 

V sobotu jsme nastoupili do autobusu. Odjeli na Vysočinu. Zpoždění, nehoda na dálnici, u Lidlu čekají. Jedeme do K. za tetou a strejdou. Nový psí Míša na krátkých nohách, vyzvednutí vánočních dárků i velikonočních sladkostí. Poprvé vidím psa, přítel poprvé vidí jejich dvůr. Pak přejezd do S. Vyměnit kytky na hrobě, krátký výsadek u strejdy. Minulý měsíc mu bylo šedesát. Posílali jsme přání s vůní levandule. Poprvé vidím, že má bříško. Ale stejně je to hlavně dvoumetrový nešťastně neukotvený chlap, který už čtyři roky žije v rodném domě sám. Loučení ve vrátkách, sjezd z kopečka, poslední zamávání, mizíme za rohem.

2014/04/11

Šest kilo od štěstí

Jaro. Krátké sukýnky. Lákající kolínka. Odhalená ramínka. Sladké úsměvy. Potůčkový smích. Dlouhé sametové vlasy. Hebké a voňavé. Souhrnem: mladé masíčko. Ne, nedivím se chlapům, že mají jaro rádi. Vždyť i my ženy se otočíme za hezkou sukní, ať už kvůli sukni samotné nebo závistivě kvůli těm neskutečně dlouhým nohám. No a co je na tom špatného? Nic, nic...je jaro!

Monika milovala jaro vždycky. Letos ho nesnáší. Přes zimu nabrala šest kilo, a teď je špekatá, nevejde se do capri kalhot, v sukni vypadá jako meloun omotaný podvazkem, všechna trička ji obepínají, v ramenou škrtí, jsou jí krátká...je jí ze sebe zle. Jak to, že se mohla takhle vykrmit? To ten přechod na vejšku, žádná pravidelná strava, moc mekáče a alkoholu. Ale jak to, že ostatní holky takhle nedopadly? Ty snad naopak při tomhle režimu zhubly! To je tak nespravedlivý.

2014/04/07

Tulipány

Ve váze tulipány. Jaro v domě. Slunce v pokoji. Dar od muže mého života. Nabíjejí mě optimismem. Zahánějí černé pavučiny obav. Že tamto nedopadne dobře. Že tohle nezvládnu. Že bude hůř. Že bude bolest. Že ztloustnu. Že nikdy nenajdu práci. Že nikdy nenajdu práci, která by mě bavila. Že se mým milovaným něco stane.

Je jich sedm. Kolem dokola ve velké váze. Oběžná dráha přírody. Jsou žluté. Jsou čerstvé. Jsou radostí. Jsou tím, k čemu byly stvořeny. Proto vypadají tak krásně. Vypadá člověk krásně, když dělá, co má? A proto používáme tuny šminek a vrstvy hadrů, abychom zakryli naše těla, protože nejsou dokonalá, protože se stydíme za to, co děláme (nebo spíše neděláme)?