Nový, ale stále dobrý Murakami

Sedm povídek. Sedm dobrých povídek. Na každý den v týdnu jedna? Tak to pochybuji, že vám vydrží. Alespoň mně tedy ne. A to jsem se vážně snažila šetřit si je! Vychutnat si každou zvlášť, přemýšlet o ní, číst ji pomalu. 

Haruki Murakami je v Čechách už pár let zavedený autor. Kdo ho má rád, těší se na jeho další knihu. Většinou jde o romány. Tentokrát ne. Další zvláštností této sbírky povídek je to, že je normální. Nejsou zde téměř žádné ztřeštěné a neuchopitelné věci, co se hrdinům dějí. Já vím, pro tohle máme Murakamiho přece rádi. Ale věřte, že i v těchto povídkách se objevuje spousta zvláštního (např. pamatování si na předchozí život v podobě mihule, proměna (asi) pavouka v Řehoře Samsu..).

Šan - Šanta - Šantaram - co to je za (troj)knihu?

Když jsem knihu, o které tu dnes bude řeč, dostala do ruky, byla jsem nadšená. Z nápadu, jak ji fyzicky zpracovat. Kniha je dlouhá (750 stran), a proto se v nakladatelství rozhodli rozporcovat ji na tři kratší. Důvod je jasný - lépe se s tím cestuje MHD a netíží večer v rukách, když čtete před spaním. Nejvíc se mi líbí, že sice knihu rozdělili, ale přitom ji nechali v celku (určitě se inspirovali u princezny Koloběžky První!) důmyslným propojením papírového obalu, ze kterého se jednotlivé knihy dají snadno vysunout.

(O)ceněné štěstí

Jsem šťastná?

Ano.

Třeba teď.

Sedím u okna. Koukám na první sněhové vločky této zimy. V náručí držím svoji šestitýdenní dceru, která se začíná usmívat. Jsem relativně dobře vyspaná, v místnosti je krásně teplo. Manžel mě při odchodu do práce políbil. Posnídala jsem mámin štrúdl, popíjím oblíbený borůvkový čaj. Dopoledne přijde paní na úklid, a pokud malá usne, budu mít čas chvíli si číst.

Takže ano, jsem šťastná.

A vím to.

Nestačí mít štěstí. Je důležité o tom i vědět. A snad ještě důležitější je umět ho prožívat. 

O odvaze, jak lépe prožívat maličkosti

Byl to přesně týden od porodu, doma jsme se s malou a tatínkem sžívali, když zazvonil kurýr. Přivezl mi novou knížku od Barbory Štastné Jak jsem sebrala odvahu. Ještě ten den jsem ji musela rozečíst.

Na knihu jsem se strašně těšila, a když se teď snažím ujasnit si, proč vlastně, když jsem vesměs všechny části v minulosti pročetla na Bářině blogu, je to v tom, že se ty texty dají číst opakovaně. Jsou upřímné, reálné. Beru si z nich stále něco nového.

O knihách posledních měsíců

V lednu jsem začala, v únoru skončila. Jak typické! Ale jsem zpět a vybírám pro vás to nejzajímavější, co jsem přečetla od března do července.

Ale je to těžké, přečetla jsem za tu dobu přes třicet knih. I když vynechám komiksy (např. Rudo, Korektor) jsem stále na vážkách, co doporučit. A tak začnu tím, co se mi prostě nejvíc líbilo.

Modlitby po mexicku

Děj knihy se odehrává v mexickém státě Guerrero, kde žijí převážně jen ženy s dcerami. Muži utekli, povětšinou do Spojených států. Hlavní postavou a vypravěčkou příběhu je dospívající Ladydi. Dívka vypráví o tom, jak tady na hoře, kde už skoro nikdo nebydlí, přežívají.

Mají vykopané jámy, kde se ukrývají před příjezdem černých SUV. V těch jezdí překupníci drog a dívky kradou. Matky dcery stříhají nakrátko, černí jim zuby, zatajují jejich pohlaví. Přesto nemají sílu je ubránit. Ladydi vypráví příběh svůj, své matky, svých kamarádek. Dočteme se, jak zde probíhá výuka, jak se utíkaují schovat před postřikem, který shazují letadla, jak zmizí a už se nikdy nevrátí.

Láska. Co je to láska? Slepota jen!

Alie je pětatřicet, dokončuje diplomku a čekají ji zkoušky. K tomu má malou dcerušku a partnera Leandera, muzikanta, se kterým žije už deset let. To je na jednu obyčejnou ženskou docela dost. Je unavená, věčně naštvaná. Ale všechno se zlepší, až dopíše práci, až udělá státnice, až bude mít práci a příjem...až si Leander najde milenku. 

Už samotný úvod do příběhu nám ukazuje, že tohle není jen červená knihovna, ale příběh ze života, kterých se kolem nás odehrávají stovky. 

Alia je v šoku. Zhroutí se. Jak žít dál? Je to tak těžké. K tomu zjišťuje, že její přítelkyně mají ve vztazích zase jiné problémy, které je trápí (muž alkoholik, roky marné snahy o dítě).

"Proč spolu vlastně lidi chodí? Je to strach ze samoty? Pocit, že člověk potřebuje někoho po svém boku? Je láska jen označením pro nějaký druh tmelu, který drží lidi pohromadě? Občas se ten tmel prostě začne drolit. Logicky. Zatvrdne, povolí, odpadne. K tomu ale dojít nemusí. Dá se proti tomu něco podniknout. Naštěstí." 

Únorový úhrn

Je to neuvěřitelné, druhý měsíc roku už je taky minulostí! No, nejvyšší čas ohlédnout se, co jsem během něj stihla přečíst, co říkáte?

Podle mých deníkových zápisků mi v únoru dělaly společnost stránky deseti knih. Které byly ty nej, že bych je doporučila i Vám?

Led(n)ové knihy

Ráda čtu, to se o mně jaksi ví. Občas tu něco zmíním. Mnohem častěji alespoň krátce pípnu svůj dojem z četby na twittru. Tuhle mi přišel tweet od @i_stau: Díky za tip. Myslíš, že by si mohla na svém blogu třeba jednou měsíčně napsat, jaké knihy tě zaujaly a co doporučuješ číst?

Samozřejmě, že něco takové chci dlouhodobě! Jen se k tomu nejsem schopna dokopat. Tak jsem se rozhodla, že toto vezmu jako impuls, a občas vám stručný knižní příspěvek na blog napíšu.

Tak tady je hned první:

Když dětské knížky čte dospělák

Dětské knihy nečtu. Proč taky, bude mi třicet. Výjimku dělám jen u svých oblíbených autorů (no, spíše autorek). Z tohoto důvodu jsem si vloni přečetla příběhy plyšového zvířátka (Putování žabáka Filemona) od Jany Šrámkové. Kniha mi přišla nápaditá a zajímavá. Napjatě jsem obracela stránky a těšila se na pokračování příběhu.

Jana Šrámková: Putování žabáka Filemona

75%

A tento týden se mi před mé oči dostaly další dvě dětské knížky od mých oblíbených českých spisovatelek. Zajímá vás kterých?

Hltavka pro dospívající

Dočetla jsem knihu pro dospívající. *

Myslím na to, když mi bylo patnáct.

Snažím se vybavit si, jaká jsem byla.

O čem jsem snila.

Jak jsem žila.

Jaký byl můj svět.

Kam jsem se do dnešních dní posunula?

Život je těžkej, klade překážky, kazí plány, posílá nás jinam.

Život je nádhernej, dopřeje nám zakusit něčeho, v co nevěříme, ochutnat chutě neznámé.

Jak to bylo v tý reklamě? Život je hořkej. Jo, je to tak. Bohudík. Jo, je to tak.

Já a knihy v roce 2014

Podle mého diáře jsem vloni rozečetla a dočetla 110 knih. Kolik jsem jich rozečetla a nedočetla nevím. A stejně tak nevím, kolik mi z těch 110 přečtených zůstane v paměti. Některé určitě. A z těch vám tu pár uvedu:

Čas, noc, literatura

Jsou dvě hodiny ráno, měla bych spát. Nebo bych alespoň měla jít spát. Ale tváře rozpálené, únava těla není, únava hlavy utlumená coca colou. Právě dočtené dvě knihy. Komenského Labyrint a Vopěnkovi Nebarevné vzpomínky. Komenského jsem četla deset dní, Vopěnku jeden. On oddychuje, já potichu odhazuji peřinu a jdu ke svému Běláskovi.

Zapnu ho. Nahazuje motory a vrčí na pozdrav. Naskočí světlo obrazovky a můžu psát. Ale jak? Vždyť v poslední době nejsem schopna žádnou myšlenku převést do psané podoby.

Mám čas, mám čas a užívám si ho. A přesto mě trápí, že ho nevyužívám lépe. Nepíšu, nečtu (dost), nevěnuji se dostatečně domácnosti (i když jsem doma, stejně nežehlím, a už zase plný koš prádla, neměla bych už vyměnit povlečení?). Hlavou se honí tolik měla bych, musím, je potřeba. Proč je v ní ale tak málo chci, můžu, ráda bych?

David Foenkinos - Něžnost

Vešla do obýváku, a všechno tam našla. Tak, jak to nechala. Nic se nepohnulo. Deka pořád na pohovce. Na konferenčním stolku čajník, a také rozečtená kniha. Nejkrutěji ji zasáhl pohled na záložku. Dělila knihu na dvě části; tu první si přečetla, když François ještě žil. A na straně 321 zemřel. Co měla dělat? Lze pokračovat v četbě knihy rozdělené manželovou smrtí?

---------

Stačí dýchat, a čas ubíhá.

Romantický příběh vhodný na noc, kdy nemůžete spát. Tady vám stránky budou utíkat jedna za druhou a nebudete mít chuť knížku odložit dřív než dočtete. Je to oddychová četba, při které jsem si vzpomněla na  Jeden den od Davida Nichollse. 

Irena Dousková - Někdo s nožem

Jsem si protivná skoro jako Franz Kafka

Douskovou jsem objevila teprve před rokem, a tak doháním, co to dá. Líbí se mi, že píše "obyčejně" - prostě, o běžným životě, občas vtipně, a hodně se zavrtává se svými postřehy pod kůži. Mě teda jo. 

John Steinbeck - Na plechárně

Slovo je symbol a radost. Vsává do sebe lidi a scény, stromy, rostliny, továrny i čínské pinčly. Tak se Věc stává Slovem a zase nazpět. Věcí, jenomže pokroucenou a utkanou do fantastického vzoru. Slovo do sebe vsaje ulici Na plechárně, stráví ji a zase ji vyvrhne, a ulice se pak zatřpytí jako zelený svět, jako moře, v němž se koupe obloha. 

Vždycky když se vrátím k tomuto autorovi, pohoršuju se nad tím, že to nedělám častěji. Vždyť ho zbožňuju! Píše přece tak krásně. O obyčejných věcech, městech, lidech, ulicích. Miluju Ameriku starých časů v jeho podání. A jeho Toulky s Charleyem asi nejvíc. 

Na plechárně je zase úžasná knížka. Osudy lidí v ulici Na plechárně v Monetery. Doktor a jeho gramofon, Mack, Harley, Gay, Li Čong a jeho krámek, Dora a její holky. Lov žab, Grandlehárna. Postavy, na které se nedá zapomenout. Stejně jako na večírek, ten nevydařenej i ten povedenej. 

Barbara Nesvadbová - Borůvky

Jako by samota šla vyplnit lidmi.

Na Nesvadbové je mi sympatická její posedlost černým oblečním (jak já jí rozumím) a to, že dokázala zhubnout, to taky máme společné. Ale ta její nenávist k mužům? Nerozumím. Připadá mi, že je jimi posedlá, i když je nemá ráda. Každý fejeton je o nich a o ženách. No fejeton, jsou to takové krátké zápisky, nijak zvlášť dobře napsané. Využívá svých známých (něco jako Halina, až na to, že ona by to podala vtipně).

Miloň Čepelka - Deník haiku 2

Momentky haiku.

Jako když jemně stiskneš 

fotoaparát.

Čepelkova haiku zbožňuji. Už první knížka je ta, kterou často jen tak listuji. Stačí si přečíst pár veršů a člověk má hned o čem přemýšlet. Navíc je to takové drobné pohlazení po duši. Ilustrace Jiřího Hovorky kouzlo knížky jen podtrhují. 

Amélie Nothombová - Kyselina sírová

Zrádný byl i svěží vzduch - co se to děje za nocí, že je vzduch každé ráno tak čerstvý? K jakému vykoupení dochází? A proč nejsou vykoupeni i ti, kdo ho dýchají?

Koncentrace - nová televizní reality show napodobující koncentrační tábor. Se vším všudy jako bylo za války. Jen tady jsou u toho televizní kamery a miliony diváků u obrazovek. Příběh se soustředí na Pannoniku (v táboře pod číslem CKZ 114) a kápa Zděnu.

Uf.

Guadalupe Nettelová - Okvětní plátky a další nepříjemné povídky

Nenápadná knížka. Přejíždím v knihovně prsty po hřbetech knih, a ani nevím proč se zastavím u tohohle tenounkého bílého hřbetu. Vlastně vím, to ten název Okvětní plátky mne zaujal. A tak knížku vytáhnu, prolistuju a beru si ji k výpůjčnímu pultu. Vypadá to totiž zajímavě, to by se mi mohlo líbit.