Čelenka

Tohle jí byl čert dlužen. Mrzne, místo aby pospíchala domů k počítači, potom co odvedla Jíťu do ranní družiny, tak se prochází v parku. Nikdo nikde, pár běžících bláznů a psů s rozespalým páníčkem v teplákách na vodítku. Jde k dětskému hřišti, snad to tady najde.

Včera se na Jíťu tak moc rozzlobila, když přišla domů bez čelenky. Po dlouhé době ji někam pustí samotnou a hned ta holka vyvede tohle. Zrovna měla tu novou, kvalitní, co jí dala k Vánocům.  Proč vždycky člověk ztrácí to nejlepší. S holkama někde blbne na hřišti, zapomene se, a takhle to dopadá.

Stoly mého života

Mám nový stůl – poprvé v životě jsem se na jeho výběru podílela sama. A to mne přivedlo k tomu udělat si souhrn mých osudových stolů. Bude to k něčemu? Přijdu vůbec na něco, co se k nim váže? Nevím, sama se ráda nechám překvapit.

První stůl je v mém životě dodnes. Je to jídelní stůl v kuchyňském koutě, tam, kde jsem prožila dětství. Je černý, lesklý, jemný – celý život se mi líbil. Bohužel na něm vždy byl ubrus, a tak málokdy byl vidět. Vždy jsem si přála, aby nebyl zakrytý, ale mamka se bála, že by se poničil, tak se mi toto přání splnilo, jen když jsem měnila ubrus nebo na stůl dávala deku s prostěradlem, když jsem se chystala žehlit.

Čekání

Sedí na tvrdé lavici, v chladné chodbě, je tu ticho. Přišla dřív, potřebuje si to prožít předtím, než se to stane.

Než skončí kroužek. Než začne kroužek. Než dítě vyjde ze školy. U lékaře, než vás vezmou na vyšetření. Než začne koncert. Než začne fotbalový zápas. Než se naučí napsat B. Než pochopí dělení. A trojčlenku!

A to nemluví o těch prvních letech, kdy šlo zase o vývojové čekání – než vyroste první zub, než začne léz po čtyřech, chodit, než začne mluvit, než půjde do školky.

Potkají se

Potkají se dva. Uprostřed parku. Na konci léta. Na začátku dne. On ve sportovním, ona v elegantním. Běh a schůzka. Potkají se dva. Muž a žena. Blíží se k sobě. Nevědí, že teď se poznají a jejich svět se o šedesát pět stupňů pootočí. Ale ještě ne.

Sedí znaveni

Je večer, devět hodin, dítě spí, Josef a Mirka sedí na gauči znavení. Vydýchávají den a vzpamatovávají se z uspávání. Bylo to intenzivní, těžko říct co víc. Napsat všechny ty scripty, neusnout na zbytečných poradách nebo učit dítě na nočník a zabránit mu v úniku pod auta? Nevědí. Nikdo je nerozsoudí. Každý si myslí svý. Jen večer, tam bojují spolu. Proti řvoucímu démonovi, co nasál energii z jedné lahvičky mléka a dvaceti minut spánku, a teď se jí nechce vzdát. Ohlušující hukot předspánkové hodiny je připravil o sluch. Nedokáží naslouchat druhému. Jeden kouká na Netflix, druhý na Instagram. Obrazovky televize a mobilu jsou skvělý paraván před druhým, před sebou, před nimi.