Stránky

2015/02/20

Bosa noha

Minulý týden mě fascinovala žena s plastovou panenkou na akademické půdě. Tento týden je to bosá dívka v metru. 

Potkala jsem ji včera, když jsem jela do Rudolfina vyzvednout lístky na květnovou Zkoušku orchestru, vypůjčit si nové knížky v Ústřední knihovně, posedět nad horkou čokoládou s manželem a Alicí v kavárně, a pak strávit dvě úchvatné hodiny na přednášce pana profesora Hilského o Shakespearových sonetech. (Úžasný program, povím vám!)

Potkala jsem ji na přestupu z červené na zelenou (nejsem Pražák, pokud jste dosud pochybovali, teď máte jistotu, o metru mluvím v barvách!). S vlnou lidí jsem se snesla ještě níž do podzemí, opřela se o stěnu a čekala na příjezd soupravy. Nechtělo se mi číst, poslední dny mne knížky nedokáží upoutat, nějak si vystačím s vlastními myšlenkami. 

2015/02/11

Žena z polední pauzy

Sedím po sezení na dopolední výuce v oblasti psychologické ve druhém patře na chodbě. Je tu klid, dobíhá zkouškové, to jen my, co chceme vědět minimum o učitelování, jsme tu. Vyndávám z tašky knížku, chci si číst. V noci, tma tmavá, manželovo pochrápávání, kulaté světélko lampičky, kulisy mých nocí, v noci jsem ji rozečetla. Denemarková, Příspěvek k dějinám radosti. Slovní obraty, slepená spojení, byla jsem polapena v tom děsivém příběhu od samého začátku. Teď v něm chci pokračovat. Dostat se na magickou hranici první stránky s trojciferným označením. Čtu si o vlašťovkách, vpouštím se do slov. Jsem na chodbě plné zelených židlí po obou stranách. Ticho. Ani hodiny tu netikají. Hlavu mám skloněnou, nenadzvedávám ji. Registruji míjející nohy, co přecházejí z přízemí ještě blíž k oblakům, než jsem teď já. Tu si vedle přisedne kluk a čte si. Tu si tři holky položí kabelky, vypijí horkou čokoládu, debatují o zkoušce. Připadám si jako při sledování filmu. Postavy se míhají, mizí, objevují se, jsou to kulisy k mé četbě. 

2015/02/10

Možná, že odcházíme

Zakouřená kavárna. Typické prostředí intelektuálů. Jsou tu mladí lidé, známí herci. A já. Objednávám si svařený džus a manželovi, který mi zrovna když platím u baru, volá, obložený chlebíček za 18 Kč.

Sedám si do rohu ke kulatému stolečku. Je to vyvýšené místo. Vedle mne sedí dvě mladé dívky, líbají se. Přijde ke mně žena ve středních letech, že se tady má setkat s paní Kašparovou. Zavrtím hlavou, to já nejsem. 

Vytahuji notýsek, musím si udělat poznámky. 

Rozpad

Nevím, proč jsem si myslela, že mně se to nestane, že náš vztah je tak krásný, že si ho s partnerem nenecháme zkazit nějakou rychlovkou na dámských záchodcích v baru či sekretářkou ohnutou přes stůl při firemním vánočním večírku. Oba jsme šli do vztahu na rovinu, naplno, s čistým stolem, s tím, že budeme partneři i přátelé. Fungovalo to, dobře to fungovalo, celých patnáct let. Pak jsme asi polevili, protože nemůžu dávat vinu jen jemu, i když je to on, kdo podvedl, vím, že jsem o sebe přestala trochu dbát, zpohodlněla jsem, znáte to, moc starostí s dětmi, v práci. A hlavně, zestárla jsem.

2015/02/09

Led(n)ové knihy

Ráda čtu, to se o mně jaksi ví. Občas tu něco zmíním. Mnohem častěji alespoň krátce pípnu svůj dojem z četby na twittru. Tuhle mi přišel tweet od @i_stau: Díky za tip. Myslíš, že by si mohla na svém blogu třeba jednou měsíčně napsat, jaké knihy tě zaujaly a co doporučuješ číst?

Samozřejmě, že něco takové chci dlouhodobě! Jen se k tomu nejsem schopna dokopat. Tak jsem se rozhodla, že toto vezmu jako impuls, a občas vám stručný knižní příspěvek na blog napíšu.

Tak tady je hned první:

2015/02/05

Láska přes internet

Tolik věcí mi připomíná něco, co jsem už četla, ale nemělo by to být naopak?

Včera se se mnou můj muž díval na Lásku přes internet. To, že jsem si vzala báječného chlapa, vím od začátku. Stejně mě ale vždy potěší, když dostanu další důkaz. 

Láska přes internet je film, ke kterému jsem absolutně nekritická. Je to film, který jsem poprvé viděla ve čtrnácti letech. Přivedl mě k románům Jane Austenové, od té doby navěky mé milované spisovatelce. Příběh se odehrává v knihkupectví! Kathleen Kellyová - její veselý střapatý účes, jednoduché oblečení (bez výstřihů!) (žádné kalhoty, ale jen sukně a šaty; svetříky, tlumené barvy). To všechno mne utvářelo. 

Tenhle film stvořil i můj pohled na vztahy. Takhle by to mělo být - bavit se o svazku ořezaných tužek, motýlovi v metru, prachu od mouky. A přece mnohé nic je víc než jiné něco.

2015/02/04

Škola začíná!

Po třítýdenní pauze, kterou jsme měli pro nadechnutí a dokončení všech požadavků, začal letní semestr. 

Je středa. Mám výuku. Těším se do školy? Nevím. Rozhodně nemůžu říct, že bych se netěšila. Beru to asi tak, jak to je. 

Středy mám ráda i proto, že jezdím s mužem. Přichvátne si, aby stihl odejít z bytu před osmou. Kvůli tomu, abychom strávili pár minut ve stejných dopravních prostředcích. Mám to ráda, i když dnes mluvíme o neradostném tématu - schizofrenii, jejích typech, důsledcích (muž si ráno pouštěl Fokus Václava Moravce).

Manžel má pracovní poradu na Smíchově, a tak se mnou - poprvé - jede až do školy. Vyvezeme se výtahem z metra. Vejdeme do budovy. Sejdeme k učebně. Je zavřená. Jsme tu brzo. Támhle v dálce u šaten vidím hlouček svých spolužáků. No spolužáků - každý učí něco jiného, a věkové rozmezí mezi 25 až 60 je také jaksi široké. 

2015/02/02

Na Hromnice

Vstala jsem. Otočila žaluziemi. Žasla jsem. Ono napadlo! Je bílo!! Pocit jak po požití extáze. Netrvá dlouho. Vidím, že je to jen slabý poprašek, který Praha ze svých beder do oběda setřese. Ale nevadí, první ranní úsměv snížek vykouzlil. Kdo docílí druhého?

Vstala jsem. Ustlala jsem. Natřást polštáře. Naklepat peřiny. Přehnout je. Vzít ze země přehoz a rozprostřít ho přes celou plochu letiště (letí, letí vzduchem...jako UFO). Porovnat při rozích, ať přikrývky, ve kterých usínáme do snů, nečouhají. Navrch naaranžovat okrasné polštářky.

Vstala jsem. Vzala jsem z nočního stolku knížku, ve které mám zrovna záložku a mobil, který je stále ještě v nočním ztišeném režimu. Na prsteníčky jsem nasadila zásnubní a snubní prsten.