Bez prostoru

Rychle oplachuje talíře, aby je mohla dát do myčky. Jirka to nedělá, jenže pak o to častěji musí čistit myčku, a to je horší než zdržení s talířem. Chvátá, ruce chvátají, ví, že Madla se v pokojíčku začne za chvíli nudit. Včera slyšela, když šla z nákupu, část rozhovoru - Byla to jeptiška, šla na přechodu na červenou, asi chvátala na mši. - To se nedá si tohle hned nezapsat s tím, to by se mohlo hodit, co se stalo, světýlko zájmu zablikalo. Mami, proč mne neposloucháš, tahá ji za kardigan Madluška, já už chci na hřiště. Nebo mi pusť pohádku. Tak nic, teď ten motiv nemá čas rozvíjet. Zabouchne dvířka myčky, popadne Madlu do náruče, zatočí se s ní, kolotoč volá, vezmeme bundu a jdeme. Klíče, zabouchnutí dveří. Jsou venku.

S hlavou dolů

Zaujímám pozici psa s hlavou dolů, nebo střechy, záleží na lektorce jógy, a uklidňuji dech. Krev v hlavě, pnutí v podkolení ve snaze mít natažené nohy, a čekám. Čekám, až se myšlenky vypaří z hlavy, přeskupí  nebo na jiné jógové kouzlo, které mi dnes pomůže zapomenout. Na to, jak mám skvělý život a přitom si na něj stěžuju. A jemu to vadí. Mně to vadí. Dětem to vadí. Všem to vadí. Všichni se ale tváříme, že to tak není, vše je v pořádku, dokonalý. Máme se, máme je, mají nás. Ale já se v tom ztratila, a teď se hroutím jako záchod z mariášových karet. Jo, to sedí, mám pocit, že padám do – však vy víte. A to mne taky štve, ani to neumím pojmenovat za použití jadrných slov. Nebyla jsem k tomu vychovaná, hodná holčička ošklivě nemluví. Vzdoruju všemu, ale ani s tímhle neumím hnout. Jak mám pak hnout s celým svým životem. Zatím hnu pozadím, propadne se do pozice kobry. Připadám si jak lachtan, co se plácá na suchu. Asi takovým lachtanem opravdu jsem, neumím se nadechnout a vykřičet co chci. Místo toho sípu a lapám, tápám, co že to vlastně chci. Shavasana, pozice mrtvoly, moje oblíbená poloha, ale dnes je mi z ní ouzko, je to pozice, co uzavírá lekci, a já mám teď pocit, že z ní nevstanu, ale zůstanu v ní celý zbytek života. Namaste, je čas jít domů.

Dialog dvou žen

Máme sraz v kavárně Letec, S Jitkou jsme se domlouvaly hrozně dlouho. Nesu jí pár bodýček po Tomáškovi a Vášovi, snad jejich Helence budou. Vzala jsem ty nejhezčí a samozřejmě neutrální. 

Jsem tu první, sedám si ke stolku, ze kterého dobře uvidím, až přijde. A hlavně k takovému, u kterého nebude obsluze vadit kočárek. Já už naštěstí mám děti ve škole a školce, ale Jitka přijede s miminem, ta ho doma ani v žádném zařízení nechat nemůže. Díky tomu, že je na mateřské, se ale spolu můžeme vidět. Objednám si cappuccino a banana bread.

Užívám si zvuků kavárny – syčení páry, hukot kávovaru, cinkot lžičky o talířek, zvuk otevíraných dveří. A to už je Jitka, která se snaží kočárkem zatlačit dveře dovnitř, aby ji pustily dál. Vstanu a jdu jí pomoc.

Vzpomínková fotografie

Jsi u moře, sedíš na tenkém šálu, který si už deset let vozíš všude. Seděla jsi na něm u různých moří a oceánů, v letadlech se do něj halila, nebo z něj dělala šálu. Teď jsi tady. U moře.

Kolem tebe běhá syn, bláznivě, nekontrolovatelně. Radostně jako racek kroužící nad vámi. Patou ryje do písku kolo, mami, pojď si zahrát sumo! Zvedneš se, samozřejmě, i když bys raději jen nastavila tvář slunci a zavřela si oči, a jdeš se přetlačovat. Je to smích.