Přikutálí se ke mně míč. Zvednu ho, usměju se a podám zadýchanému kloučkovi, který si pro něj mezitím přiběhl. Plaše poděkuje, popadne balón a je pryč, zpět na hřišti plně ponořen do hry. Já pro něj nic neznamenám. Stará paní, co sedává každý den na lavičce. A kočku na klíně k tomu. Stálo mě to manželství, dobrou práci, přišla jsem o všechny kamarádky, skončila jsem sama. Úplně sama. Ani ta kočka není moje, ochomýtá se tu v okolí. Občas si ji "odlovím", aby mi měl kdo dělat společnost.
Stránky
2016/01/13
2016/01/12
Žena v červeném kabátě, černém baretu a bez rukavic
Muž stojí u okna. Jen obtížně je vidět jeho silueta, v pokoji je šero.
Hledí sklem přes závoj sněhových chuchvalců, které dopadají na krajinu. Jeho pohled
vločky ale nevnímá, zaměřuje se na ženu, co sedí na lavičce. Má červený kabát,
černý baret, žádné rukavice. Skloněná hlava a pravidelné trhání rameny muže
přivádí k myšlence, že pláče. Silně na něj pohled na plačící dívku v červeném
kabátě, černém baretu, působí. Může za to kontrast mezi vyhřátým pokojem a
studeným počasím venku? Muž si není jist. Po důvodu nepátrá, ale hýčká si ten pocit.
Už tak dlouho nic necítil. Zavře oči, zhluboka se nadechne, otevře oči. Nabízí
se mu stále stejný obrázek. Jen už víc rozmazaný a méně zřetelný. Noc se o kus
přiblížila, sněží čím dál víc. Udělá něco nečekaného. Odstoupí od okna, otočí
se, vezme si na sebe kabát. Vyjde ze dveří. Trvá to pouhé dvě minuty, než dojde
k ženě na lavičce. Zastaví se a zaraženě se na ni dívá. Co jí vlastně
chce? Proč za ní jde? Neví, a tak si mlčky sedne vedle ní. Během chvíle jsou
jeho ramena a vlasy bílé. Žena nedá najevo, že by o mužově přítomnosti věděla.
Uplyne několik dlouhých minut, poté muž uchopí ženiny ruce do svých dlaní a řekne:
„Slečno, vy máte úplně prokřehlé ruce.“ Žena k němu vzhlédne.
2016/01/06
Sněží, sněží, sněží
Zasněžená Praha. Už třetí den. To tu dlouho nebylo. Jak je krásná! Střechy domů pocukrované bílou vatou něhy. Vyvolává to pocit čistoty. Obloha jak těžká duchna, ze které se sype peří; a sype a sype a sype. Ticho je tišší než obvykle. Když vcházíme do
bytu, musíme oklepat jednu nohu o druhou. A stejně pod botami zůstane mokrý otisk jako důkaz, že se nám sníh nezdá.
Kozačky, hrabla, čepice, prohrnovači, dým z komínů, zpožděná
doprava, dřevěné sáňky, stopy ve sněhu, vřískající děti. Jo, mám tohle období
ráda. I přes negativa - mokro v botách, mokro ve vlasech, tlačení kočárku
neprohrnutou cestou, vysušené ruce, červený nos, nepohyblivost při pěti vrstvách oblečení - mám tuto dobu ráda. Snášející
se vločky mi vytváří moderní vzor na jinak nudném černém kabátě, malí
sněhuláčci mě zdraví zpoza plotů, ústa schovaná do chundelaté šály.
Věděla jsem, že přijde. Letos jsem věděla, že se já a sníh potkáme. Nezklamal mě. Dostavil se na Nový rok, v půl třetí ráno. Tiše jsem stála u okna a vítala se s ním.
Udělal mi takovou radost. A měly jsme si toho tolik co říct.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)